RECENZE Tim Weaver, Ztracený
01.11.2018
Foto: repro Youtube.com
Popisek: Tim Weaver
Pokaždé, když tohoto mladého (*1977) spisovatele čteme, tak si říkáme, jaké to vlastně bude. Zdali nás překvapí, zdali nás zaskočí, zdali nás potěší. A pokaždé v té jeho další knize, respektive v dalším českém překladu, najdeme něco, co v předešlých "dílech" nebylo. Je až zarážející, jak Weaver postupem času zvedá laťku sám sobě.
Tedy jsme tu zase my a znovu ten náš oblíbený tým: nakladatelství Mystery Press, překladatelka Alžběta Lexová, obálka z dílny Jana Matošky (ten se graficky staral zřejmě o všechny dosud vydané tituly, avšak zpočátku nebyl uváděn v úvodní tiráži), hutný titul s Davidem Rakerem a výše uvedený Tim Weaver. Tentokrát se v knize Ztracený (původně vydaná v roce 2012, "Vanished") dostáváme na stopu velmi záhadného zmizení muže (ostatně jako v autorově prvotině Hon na mrtvého: Před rokem bylo nalezeno tělo Alexe Townea. Před měsícem ho jeho matka viděla na ulici), při kterém dominuje cit pro detail. Než se k němu dostaneme, shrňme stručně děj.
Pro miliony obyvatel Londýna je ráno šestnáctého prosince stejné jako každé jiné. Ne však pro Sama Wrena, který po ránu jako obvykle vyrazí do práce, nasedne do metra, a už z něj nikdy nevystoupí. Žádní svědci. Žádný záznam na bezpečnostních kamerách neukáže, co se mohlo stát. Po půl roce po něm stále není ani stopy. Policie je bezradná, a tak Samova manželka Julia osloví Davida Rakera, který se specializuje na pátrání po pohřešovaných osobách. Ví, jak tito lidé uvažují. A také ví, že mívají jedno společné: důvodem jejich zmizení bývají hluboko pohřbená tajemství.
V této časové souslednosti se Raker pouští do pátrání, které je lineární, bez větších zaškobrtnutí a taktéž zcela logické. Nám se na titulu líbila už dříve vymodelovaná touha po detailech. Weaver je neuvěřitelně silný v tak zdánlivě marginálních oblastech, že před nimi musíme smeknout. Jako tomu bylo kdysi v tom dnes už legendárním snímku 8mm Joela Schumachera, tak i v románu "Ztracený" je největším vodítkem vlastní hlava a oko. Ať nechodíme kolem horké kaše: v anotaci se psalo, že Sam Wren „vyrazí do práce, nasedne do metra, a už z něj nikdy nevystoupí". Tak to fakticky vypadá i po prvním zběžném shlédnutí bezpečnostního záznamu. Dokonce i u druhého opakování se situace nemění. Jenže Raker (potažmo autor) je vyložený puntičkář a jak se zdálo, že ty děsivě narvané stanice metra v londýnském city nic nového nenabídnou, zvrat se samozřejmě koná. V jemné, až banální maličkosti.
Skoro jako ve filmu, kdy Nicolas Cage přisune v zatemnělém hotelovém pokoji židli, potáhne z cigarety a na tom starém filmovém pásu poprvé zahlédne postavu cizího muže. Stojí v koutě, je sotva vidět… Postavu nechá zvětšit do maximálních rozměrů, aby zjistil, že nejde o iluzi... I zde je potřeba Weavera pochválit, protože vynechává jakékoli nadpřirozené či nevysvětlitelné jevy.
Celá kniha je pro milovníky krimi jako dělaná. Postav není mnoho (kromě Sama Weavera jsou tu ještě zaměstnanci metra, londýnská "pátračka", pár zmínek v osobním životě), takže si je lze snadno zapamatovat. Jak se někteří spisovatelé, kupříkladu Dominik Dán, snaží do svých děl vměstnat i ten typický lidský život, Weaver to příliš nedělá. Kapitol, kde by se jako by nic neřešilo, je naštěstí poskrovnu.
Samozřejmě je dobré zmínit i fakt, že když kniha končí, kdy se blíží ke svému závěru, je jen stěží uvěřitelné, že by někdo takto vraždil, unášel, měl všechny oběti na jednom místě, aniž by se k němu policie jakkoli dostala, ale to už k hrdinům tohoto typu patří. Na stranu druhou je potřeba zdůraznit, že první polovina knihy je de facto rozdělena do dvou částí. Setkáváme se s detektivem Healym, který pátrá po mnohonásobném vrahovi, co svým obětem holí hlavu a pak je unáší. Beze svědků, bez křiku, beze stop. Vysvětlení činů je hodně logické a nečekané. Druhou část tvoří právě to pátrání Davida Rakera po zmizelém, postupné odhalování jeho života (v rodině, v práci).
"Ztracený" nás zavede nejen do málo známých částí londýnského metra, které se podařilo vykreslit barvitě a pestře, ale taky do nuzných čtvrtí, do osudů zvrácených lidí a všudypřítomného deště.
V pořadí třetí titul Tima Weavera (2010 vyšla prvotina "Chasing the Dead", následovaly "The Dead Tracks" z roku 2011) nese ony klasické stopy autorova rukopisu. Cit pro detail, absolutní klid a rozvaha (byť v závěrečném poděkování zmiňuje i jisté zoufalství, které se při psaní dostavilo) a výjimečný kumšt popisnosti. Jak se v uplynulých knihách (například v "Údolí mrtvých" nebo "Hon na mrtvého") Weaver o podobné záležitosti vlastně jen otíral, ve "Ztraceném" je čtenář vystaven této lupě až nečekaně často. Nevadí to, právě naopak. Přesně tato piplačka k práci patří a jinde jsme se s ní nesetkali.
Jak jsme už řekli: vyjma krátkého "odhalení", které předchází double-pointu, a které se zdá málo uvěřitelné, má román spád, oproti anglickému originálu je v něm znát bohatost českého jazyka a vzhledem k tomu, že máme Weavera nadmíru rádi, "Ztraceného" s klidem na duši doporučujeme dál. Zaslouží si to nejen on, ale i nakladatel, který o jeho tvorbu v našich končinách pečuje.
Autor: Tim Weaver
Název: Ztracený
Vydáno: Mystery Press, 2018
Přeložila: Alžběta Lexová
Hodnocení: 86 procent
Vložil: Zdeněk Svoboda