Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

V neděli občas něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Horor má vyvolat nepříjemné pocity, strach, nejistotu, znechucení až odpor. Rozhovor se spisovatelem... hororů

30.10.2018
Horor má vyvolat nepříjemné pocity, strach, nejistotu, znechucení až odpor. Rozhovor se spisovatelem... hororů

Foto: Pixabay

Popisek: Horor je velmi specifický žánr; ilustrační foto

ROZHOVOR Kdysi dávno na mě dopadl Honza Vojtíšek. Hledal někoho, kdo by mu zrecenzoval literární prvotinu. V těch dobách jsem byl recenzent knih na plný úvazek. Četl jsem, až se ze mě kouřilo, sepisoval recenze. Ale hned v počátcích jsem si dal zásadu – kdykoliv se ozve někdo, kdo si knihu vydal vlastním nákladem, zrecenzuji ji i kdyby to byly třeba horory, ke kterým mám doslova odpor. A bum ho, hned Honza Vojtíšek, kralevic českého hororu. Odpor k hororům musel jít stranou, zásada má přednost.

No, a bál jsem se. Hodně jsem se bál. Já se totiž tak nějak obecně hororů dost bojím. Jdou často na dřeň, překračují hranice, za které se člověk nechce vydávat, mrazí z nich. Honza Vojtíšek mi od té doby posílá na recenzi všechny své knihy. Letos Honza vydal Sešívance. Fascinující kniha, která spojila pod křídly Honzy Vojtíška třináct spisovatelů ze tří států. Princip byl jasně daný – povídky psané dvěma autory na střídačku. A víte, jaký je výsledek? Po přečtení jsem odmítal s hrůzou týden chodit do sklepa. Proč se lidé rádi bojí? Proč bychom měli zapomenout na Kinga? A co to horor vůbec je? Začtěte se do slov mistra českého hororu v exkluzivním rozhovoru.

Jaké to je, ráno se probudit a vědět, že jste spisovatel?

Otázkou je, kdy se člověk stává spisovatelem. Když napíše první čitelnou věc (protože co jiného spisovatel dělá)? Když publikuje první povídku? Když mu vyjde první kniha? Když dostane za své dílo první honorář? Když na něj vyjde první recenze? Když se psaním uživí? Když ho za spisovatele označí někdo jiný než on sám? Nebylo by lepší tuhle otázku položit spíš nějakému spisovateli, než mně?

Já můžu říci jen jedno. Je hrozně krásné se ráno probudit s vědomím, že budu ten den psát, protože vím co a mám na to čas a klid. Což u mě není zrovna častá a běžná kombinace. Tedy hlavně ten čas a klid, psát mám pořád co, nápadů a námětů mám více, než stihnu upsat.

 

Honza Vojtíšek ve svém temném koutku

Skromnost stranou. Už jen s ohledem na knihu Sešívance, kde jste dokázal spojit spisovatele tří států do jedné knihy a zároveň vlézt do jejich psaní a dopisovat ho. Z mého pohledu je psaní velmi niterné. Jaké to bylo, dopisovat po někom započatou povídku?

Ty povídky vznikaly různě. Někdy jsem začínal já. Záleželo hlavně na domluvě a na formě spolupráce, která měla různé podoby. Samotné psaní mi jako problém nikdy nepřišlo, prostě jsem psal domluvenou část a navazoval na již napsané v rámci předem dohodnutého příběhu. Když už se psalo, bylo to fajn.

Problémy, kterých bylo překvapivě málo, nastávaly při střetu stylu a vnímání tvorby u jednotlivých autorů. Tedy při střetu autorských eg. Každý z nás k tomu přistupoval jinak, někdy jsme se shodli, někdy to zaskřípalo, ale nakonec jsme to doladili. Jen v jednom případě kvůli tomu povídka nakonec nevznikla. Já jsem věděl, do čeho u jednotlivých autorů a autorek jdu, jejich tvorbu jsem znal, v některých případech jsem je přesně kvůli tomu oslovoval.

Na našich povídkách se mi líbí právě to, že z každého toho příběhu jde cítit spoluatorův styl, s nímž se prolíná ten můj. Snad to v každém případě dopadlo pozitivně a moc to daný příběh netrhá na kusy. V podstatě jsem dopisoval jen jednu povídku, která byla z větší části napsaná, chyběly tam ale jisté části, které jsem dopsal já a pak jsme to společně doladili do konečné podoby.

 

Takže na pěstní souboj nedošlo. Jak dlouho trvalo dostrkat knihu od počátečního nápadu až ke konečnému vydání?

Toť otázka, dvě věci z knihy totiž vznikly ještě před myšlenkou na knihu. Ale nápad na Sešívance přišel tuším někdy na samotném začátku roku 2015. Určitě, protože v dubnu toho roku jsem při své návštěvě Polska pro ni již oslovoval dva polské autory. Takže tři roky a něco. S tím, že dvě věci z knihy vznikly už v roce 2014. Nijak jsem na to nespěchal, původně jsem ale počítal, že kniha vyjde skoro o rok dřív. Zpočátku vznikaly povídky postupně, když se dopsala jedna, začínalo se s další, ke konci už byly rozdělané i tři povídky najednou. Některé vznikly docela rychle, některé vznikaly i přes rok.

 

Z některých povídek knihy přímo kapalo explicitní násilí a otevřená sexualita. Definuje horor právě brutalita a sex?

Mou definicí hororu je, že vyvolává nepříjemné pocity, ať už strach, nejistotu, znechucení či bytostný odpor. A to může samozřejmě brutalita i sex. Rozhodně to nejsou jediné definující prvky hororu. Paleta strachu a hnusu je obrovská, naštěstí. A na každého působí něco jiného. Což je na hororu to krásné. Někoho dneska už prostě nevyděsí duch brouzdající opuštěnými chodbami polorozpadlého sídla, ale představa, že jeho dceru nebo (och, brrr) jeho samotného znásilní a zmasakruje soused. Lhostejno v jakém pořadí. Samoúčelná brutalita je k ničemu a většinou nefunguje. Sex, není-li součástí příběhu a zápletky, je jen pouhá vábnička. Na druhou stranu, jak brutální, tak sexuální scény se prostě skvěle píší.

 

Novinka Honzy Vojtíška, Sešívance. Už samotná obálka je... nepříjemná

To věřím, že se dobře píší. Až mám pocit, že čím lépe se píší, tím větší mají dopad na čtenáře. Po dočtení Sešívanců jsem se týden bál ve tmě a s podezřením koukal na svou krásnou paní, jestli mě nejde náhodou zahubit z nějakého mně nepochopitelného důvodu. Ale dobrá, takový horor být musí. Dokážete nějak popsat, proč lidi přitahuje strach, hrůza, znechucení? Proč to píšete a proč to čtenáři vyhledávají?

Proč to čtenáři vyhledávají nevím. Tady můžu mluvit jen čistě za sebe. Píšu to rád, protože mě baví objevovat meze toho, kam až se dá v určitých situacích zajít, a překračovat je. Baví mě nimrat se v tom, co všechno se může stát a jak se při tom člověk zachová. Jak hluboko lze proniknout do nitra a zákoutí jeho mysli. Mou jednoslovnou definicí zla je slovo člověk. V podstatě ze stejného důvodu horor rád čtu. Samozřejmě se rád bojím, rád narážím na nepříjemné okamžiky, scény a chvíle, obzvláště, když se autor či autorka trefí do něčeho, co mi nedělá dobře nebo to hodně špatně snáším. Ať už jde o klasickou nadpřirozenou bubákovinu nebo syrové násilné věci. Třeba opravdu děsivé okamžiky jsem naposledy zažíval u dvou filmů, v nichž hrdinům… strouhali těla struhadlem. Rád se ale nechávám napínat i táhlou atmosférou. Obecně vzato, možná se máme tak dobře a „bezstarostně“, že potřebujeme občas znejistit, alespoň formou „zábavy“. Strach je jistě přirozenou součástí života a existence. Protože jak praví klasik: Sovy nejsou tím, čím se zdají být.

 

Takže touha po strachu je nedostatek šavlozubých tygrů v přirozeném prostředí?

Možná. Hlavně si ale myslím že tato otázka a problém nemá jednoznačné a přímé odpovědi. Těch aspektů může být a jistě je hned několik. Ale ano, řekl bych, že strach doprovází člověka co je člověkem, svým způsobem ho potřebuje, stejně jako jiné/další pocity a tak je podvědomě vyhledává. Prožívá prostřednictvím hororových příběhů něco, co ho třeba přitahuje, zajímá, děsí, ale nechtěl by to zažít na vlastní kůži ve skutečnosti. Kdo ví. Na tohle asi odpoví každý jinak, včetně renomovaných vědců. Každý má svůj důvod, proč se mu to líbí a má to rád. Vždyť strach je přeci fajn, ne? Ty okamžiky po něm…

 

Vedete už roky hororový magazín Howard. Popište nám ho trochu.

Už od počátků mého aktivního zájmu o horor mi vadilo, že u nás nevychází žádný hororový časopis. Ty, co se objevovaly, dlouho nevydržely a časopisy, které se mu trochu věnovaly v rámci fantastiky (tedy Ikarie/XB-1 či Pevnost) mě neuspokojovaly, tolik prostoru mu zase nevěnovaly a nevěnují. Prodírat se tunou sci-fi nebo fantasy (které fakt nemusím) kvůli pár řádkům o hororu… A když jsem se pak seznámil s podobně postiženým jedincem, prakticky během roku slovo dalo slovo a začali jsme ho vydávat. Z části proto, abychom dali prostor českému hororu, z části proto, že jsme ho chtěli dělat sami pro sebe a díky němu si splňovat své sny (osobní setkání s Jurajem Herzem, Zorou Ullou Keslerovou či mou nejoblíbenější Japonkou Asami), z části proto, že nám samotným tady něco podobného chybělo, já z části proto, abych měl kde publikovat povídky.

Howard dělám z velké části hlavně sám pro sebe, objevuji díky němu a pro něj nové věci, které by mi jinak asi unikaly, nové tváře a polohy hororu. Nejprve mi vadilo, že ho vydáváme jen elektronicky, ale pak jsem odhalil pozitiva tohoto formátu. A ruku na srdce, v papírové formě by se asi dlouho neuživil. Tolik zájemců u nás asi není. Howard vychází každého čtvrt roku (plus mínus nějaký ten den, tedy spíše plus, dříve nevycházíme nikdy) ve formátech pdf (s fotkami a ilustracemi) a epub/mobi pro čtečky. Zhruba sto pdf stran na číslo. Ke stažení je zdarma.

Obsahuje rozhovory, články, recenze, reporty, povídky. Je to v podstatě undergroundová záležitost nadšenců s posledními zbytky entuziasmu. Občas se nám podaří ulovit někoho známějšího, občas někoho ze zahraničí, někdy publikujeme první české překlady zahraničních autorů. Aktuálně pracujeme na 29. čísle, které by mělo vyjít 6. prosince. Jeho tématem budou školní horory.

 

To je to slovo – undergroud. Dokážete odhadnout, jak velká je hororová základna v České republice? Jaký je o horor zájem? A jak hororu víc pomoci na výsluní?

Uf, tak postupně. Ne, to si odhadnout netroufám. Ono je tohle trochu ošidné a komplikované už v tom, koho vlastně do té základny zařadit? Jsou lidi, kteří mají rádi fantastiku obecně, tedy jak sci-fi, tak fantasy a právě i horor. Jsou lidi, kteří mají horor rádi, ale nijak ho nevyhledávají a nezajímají se o něj hlouběji, prostě jen berou co je. Jsou lidi, třeba jako já, které zajímá jen horor. Fantasy mi opravdu vůbec nic neříká, sci-fi sem tam nějaké, ale nic vážného to není. Zájem o horor, zdá se, trošku stoupá, ale asi to v té obecné fantastice bude vždy minoritnější záležitost. Pořád chybí překlady mnoha zásadních autorů a autorek, naštěstí už nakladatelství zjistila, že horor není jen Stephen King, E. A. Poe, H. P. Lovecraft, případně Clive Barker nebo Dean R. Koontz. Ohledně té pomoci existuje asi několik různých názorů. Jeden z nich tvrdí  - mít domácího Stephena Kinga. To si já třeba moc nemyslím. Jak pomoct? Mluvit o něm? Dát mu prostor? Nevnímat ho právě jen jako něco plného sexu a krve, případně podřadného? Psát ho? Vydávat časopis? Nevím, kdybych věděl, asi bych ho tam už dostal.

 

Připadá mi, že jste vyloženě povídkový spisovatel. Vyveďte mě případně z omylu, ale zatím z vašich rukou samostatný román nevyšel, že? Chystáte svůj románový debut?

Ano, dosud jsem publikoval jen povídky a dlouhou dobu jsem si myslel, že budu psát jen je. Román pro mě byl nedosažitelnou metou, o kterou jsem se vlastně ani nijak nesnažil. Ale pak se mi v mysli rozvedl jeden můj dlouholetý námět a v letech 2015-2016 jsem první román napsal. V loňském a letošním roce jsem s ním obesílal nakladatelství a snad by se mohl někdy objevit venku. Povídky mám rád pořád, považuji je za základní kámen hororu, nápady na ně mě napadají neustále a nemám v plánu s jejich psaním skončit. Je to skvělá a zábavná práce. Nápadů na romány už několik je, ale román je dost běh na dlouhou trať a hlavně je to hodně něco jiného, než psát povídku. Román operuje s trochu jinými věcmi. Aktuálně ale píšu romány hned dva najednou. Tedy hlavně jeden, ten druhý nejde tak rychle a trochu jej upozaďuji a spíše si dělám hlavně poznámky (ale jednu kapitolu už mám). Jednak proto, že ten první román píšu společně se slovenským autorem Ivanem Kučerou, takže to jde kupředu trochu rychleji a je tam ten tlak, který to žene kupředu, jednak proto, že oproti tomu společnému románu ten druhý není horor, tak jsem z něj trochu nejistý. A vyžaduje mnohem více přípravy a rešerší. Taky si jím dosud pořád nejsem jistý. Je to opravdu něco nového, jak žánrem tak formou. Těší mě ale, že oba ty romány jsou naprosto odlišné.

Obesílal nakladatelství? Měl jsem pocit, že po letech hledání jste se stal kmenovým autorem nakladatelství Martina Štefka, kde vyšly i Sešívance. Do té doby jste jel vlastně v samonákladu…

Nikdy předtím jsem to nedělal, ani jsem to neměl v plánu, ale chtěl jsem získat tu zkušenost a částečně se i pobavit. Obojí se splnilo (třeba když pošlete hororový román někam, kde vydali horor a oni vám odepíšou, že horory nevydávají), hlavně se ukázalo přesně to, co jsem si myslel. Prostě jsem to jen chtěl zkusit, abych mohl říct, že to mám za sebou a že mám tu zkušenost. Dokonce jsem román posílal na Slovensko i do Polska. Nevím, zda se po jedné knize dá hovořit o kmenovém autorovi. Spolupráce s Martinem je skvělá, byl bych rád, kdyby Sešívance nebyly spoluprací jedinou. Ale to závisí na spoustě věcí. Malá nakladatelství, obzvláště vydávající domácí žánrové věci, to nemají jednoduché.

 

Na závěr jedna kousavá. Má psaní obecně ještě smysl? Nevystřídá literaturu nějaké novější a jednodušší médium?

Ano. Ne, respektive nemyslím si to. Psaní má smysl už jen pro autora či autorku. Tak jako televize a internet nezrušili kino, jako CD a mp3 nezrušili vinyly, tak ani nic nenahradí psaní. I ty audiobooky dneska se musí napsat. A nějaké mozkové čipy, které by vyprojektovaly příběh přímo do mozku? I ten příběh musí někdo vymyslet a napsat. A upřímně, čtení má své kouzlo. Já osobně nevnímám literaturu, knihu jen jako soubor písmenek nesoucích příběh či informaci. Vnímám knihu jako celek, obálku, ilustrace, vazbu, rozměr, její váhu, vůni papíru, výběr fontu a grafické ztvárnění. Tohle všechno má pro mě význam a tohle všechno je pro mě její součástí. Proto mě nebaví e-knihy a nevlastním čtečku. Protože mám rád knihy. Ty nic nenahradí.

Vložil: Štěpán Cháb

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace