Paul McCartney oslavil šestasedmdesáté narozeniny a s novinkou dojel až do Egypta. (P)alba Thomase Landerse

Foto: Oficiální stránky Paula McCartneyho

Popisek: Paul McCartney na snímku z loňského koncertu v Sao Paulu

RECENZE, VIDEO Sir James Paul McCartney, člověk, mýtus. legenda. Co napsat o někom, kdo se ještě během svého života stal nejúspěšnějším skladatelem všech dob? O člověku, který přepsal s The Beatles dějiny (nejen) hudby tak, jak to v její historii nedokázal nikdo jiný předtím a také už nikdy potom? Pojďme si raději rovnou představit jeho nový studiový počin, který vyšel na značce Capitol Records pod názvem Egypt Station po pěti letech od tehdy výborného a opravdu podařeného alba New.

Několik týdnů před vydáním nám Paul nabídl dvě ochutnávky - posmutnělou skorobaladu I Don‘t Know a jednoduchou rockovou halekačku Come On To Me. Oba kusy zněly více než slibně a tak jsem se na exbroukovu novinku opravdu těšil.

Konceptuální obal přímo z Paulovy dílny

Už samotný netradiční přebal alba v CD verzi nám dává tušit, o co v následujících minutách půjde. Paul postavil myšlenku obalu a potažmo i hudebního obsahu na vlastní malbě z roku 1988, kterou pro své aktuální album detailně rozvinul v převelice zajímavě zpracovaný grafický koncept.

Paul McCartney si obal desky zpracoval sám

Hudební náplň alba? Typický McCartney

Obsah desky bych přirovnal ke koktejlu, který byl namixován ze všech hudebních zákoutí, kterými Macca za svou předlouhou kariéru prošel. A tak na osmnácté řadovce najdeme vše, co od umělce očekáváme - klasické rockovačky Who Cares a Caesar Rock, jemnější lyrické momenty (Happy With You, Confidante a Hand In Hand), experimentální věc (Back In Brazil) či do současné produkce zahalenou Fuh You a bonusovou Nothing For Free.

A ani tentokrát se Paul neváhal pustit do skladeb (Despite Repeated Warnings a trilogie Hunt You Down/Naked/C-Link), které svou složitější strukturou dávají jasně najevo, že i ve věku 76 let lze psát majestátně znějící a komplikované kusy, jako byly kdysi třeba Live And Let Die, Band On The Run či současnější a propracovaná Rinse The Raindrops z nepochopitelně přehlíženého a nepříliš kladně kritiky i fanoušky přijatého alba Driving Rain (2001). Produkce se tentokrát ujal zkušený americký producent, muzikant a skladatel Gregory Allen Kurstin, který proslul především spoluprací s megastar Adele. Písně „obléknul“ do moderně znějícího kabátku a zvuk alba samotného je krystalicky jasný a čistý.

Paul sám na nové desce nejen zpívá, ale hraje i na kytary (akustické i elektrické), baskytaru, klávesy a bicí. A k tomu se opět obklopil sestavou, se kterou spolupracuje již téměř dvacet let. Jak studiově, tak i při živém vystupování. Tvoří ji: Rusty Anderson - kytary, Brian Thomas Ray - kytary, Paul Wickens - klávesy a Abraham Laboriel - bicí. Nutno ještě poznamenat, že Come On To Me, Fuh You a Back In Brazil se dočkaly i oficiálního klipového zpracování.

Psali jsme

Kanadští technometaloví Voivod právě vydali svou možná nejlepší desku. Za 35 let existence. (P)alba Thomase Landerse

Sečteno a podtrženo

Poslechu alba samotného jsem věnoval ne hodiny, ale dny. A u toho jsem si pořád dokola opakoval, zda má vůbec smysl zabývat se jakoukoli recenzi na dílo člověka, který už dávno nemusí nikomu pranic dokazovat a tvoří jen pro ten prostý fakt, že hudbu prostě miluje a nemůže bez ní žít. Jistě, celkový dojem z novinky není nijak dramaticky převratný a leckdo může namítnout, že Paul ve své opravdu pestré kariéře stvořil díla zásadnější. Souhlasím, o tom není sebemenších pochybností. Přesto jsem rád, že je Sir stále mezi námi, tvoří a i sám sebe neustále posouvá k novým výzvám. Pokud nevěříte, udělejte si sami výlet do stanice v Egyptě. Rozhodně stojí za váš čas i peníze.

Vložil: Thomas Landers