Detailní pohled na knihu: František Emmert, Holocaust
19.10.2018
Foto: archiv
Popisek: Karol Sidon je vrchní zemský a bývalý vrchní pražský rabín
Už jen fakt, že se kniha Tatér z Osvětimi autorky Heather Morrisové, respektive Ludwiga Eisenberga, drží několik týdnů na čele prodejů knih, svědčí o skutečnosti, s jak velkým zájmem přijímá české publikum tuto formu literatury. Také proto KrajskeListy.cz požádaly nakladatelství Mladá fronta o poskytnutí recenzního výtisku Holocaustu, pod nějž je podepsán respektovaný František Emmert.
Masovou vraždu šesti milionů evropských Židů spáchanou v letech 1941 až 1945 dnes nazýváme holocaust. Němečtí nacisté tehdy chtěli z pouhé rasové nenávisti a pocitu vlastní nadřazenosti vyhladit všechny osoby židovského původu v dosahu jejich moci, včetně nejmladších dětí. Nikdo nesměl přežít. Vraždění bylo organizováno s úřednickou precizností a systematičností, až nabývalo těžko uvěřitelné podoby téměř průmyslového procesu.
Potud lze hovořit de facto o literatuře faktu. Tak k tématu holocaustu přistoupil brněnský spisovatel František Emmert, jehož literární zásah je skutečně pestrý. Ačkoli psal rovněž o Václavu Havlovi nebo TGM, válečné a poválečné dění zachycuje pravidelně: Češi ve wehrmachtu (2005), Atentát na Heydricha (2008), Německá okupace českých zemí (2016) anebo právě Holocaust (Muzeum v knize), které vyšlo v roce 2006.
Kniha z roku 2018 nese oproti výše uvedeným titulům více než dvě stě unikátních fotografií a reprodukcí dobových dokumentů. Stěžejní je v ní především přístup, kdy autor nehodnotí a dokonce ani nesoudí předem jasné viníky zmíněných pogromů. Emmert se věnuje dějinám judaismu v základní šíři a kapitolu po kapitole směřuje zejména k podstatě titulu. Tou bylo bezesporu období druhé světové války. Většina snímků bude pro znalce oboru povědomá. Pro ty, kteří se o tématiku Hitlera a nacismu nezajímají, přinese velmi vydařená publikace vcelku drsný obraz tehdejší doby.
Historik Emmert, jak už bylo řečeno, nesoudí. I přesto zvolil pečlivou formou osobních svědectví silnou citovou linku. Ta se promítá především u jednotlivých koncentračních táborů. Pro všechny zájemce o téma bychom doporučili shora uvedeného Tatéra z Osvětimi, kterého jsme četli v několika jazycích. Například pasáž o tom, jak se Ludwig Eisenberg potká s přítelem, o kterém myslel, že zemřel, je abnormálně silná. Jeho přítel se totiž jen ztěžka hýbe. Na otázku, co mu je, přichází odpověď o kastraci, kterou "ta svině Mengele" provedla téměř zaživa.
Možná detail, ale velmi vypovídající.
Emmertův titul nemá slabých stránek. V některých případech mohl samo sebou zmínit i další postavy spojené s holocaustem, jaké jsou například na seznamech Auschwitz.org, ale je nám jasné, že v podobném případu by drtivou většinu knihy tvořila hlavně ta obludná pojmenování funkcí: od reichsführera přes SS-Obergruppenführera až po blockführera jednotlivých baráků.
Pečlivost výběru fotografií, svědectví a postup při zpracování tématu musíme u historika Františka Emmerta ocenit. V souvislosti s holocaustem jsme jeho jméno dlouhodobě nezaznamenali, i přesto by jej Židovské muzeum kárat nemělo. Kniha nejenže pomůže laikům s rozhledem, ale ucelí pohled také detailně znalým.
Jedno z publikovaných svědectví:
Byl hezký slunečný den a do (dětského) tábora přišel doktor Josef Mengele. Byl to velmi hezký urostlý člověk. Vždycky chodil v elegantní uniformě a s bílými rukavičkami. Nikdo by neřekl, že je to masový vrah, choval se slušně: hladil děti po vláskách, ptal se, jestli mají dost jídla… Je možné, že si ještě přišel pro nějaká dvojčata. Jeden chlapec sebral odvahu a přistoupil k Mengelemu: „Jsme tady skupina chlapců, kterým ještě není šestnáct, ale jsme silní a zdraví a jsme ochotni pracovat. Dejte nám šanci.“ Táborový doktor Mengele ho nezastřelil, ale opravdu uspořádal jakousi poslední selekci. Dětský blok byl prázdný. Na pravé straně stál Mengele s dalšími esesmany a táborovým písařem. Věděli jsme, co znamená, když řekne „Pryč!“ a písař si zapíše naše číslo, co znamená doprava/doleva. Nazí chlapci, v jedné ruce boty, v druhé šaty, pohodovali po levé straně před Mengelem a on ukazoval tam nebo onam. Mně skutečně tento „milý pan doktor“ Mengele zachránil život, protože řekl, že jsem práceschopný. Asi devadesát chlapců vybral. Netrvalo ani hodinu – neměl jsem vůbec čas rozloučit se s matkou – a odvedli nás do sousedního mužského tábora“.
Vložil: Zdeněk Svoboda