Vážený profesor mi jednu vrazil a řekl, hraješ z pr... Vychodil libereckou lidušku a teď vyprodává stadiony
14.10.2018
Autor: Rock and All
Popisek: Roman Lomtadze
ROZHOVOR VIDEO Texty kapely System of a Down byly politické, protiválečné, často připomínaly arménskou genocidu, kterou doposud Turecko odmítá přiznat a její uznání některými státy vítá odvoláním svého velvyslance. Proč kapela připomíná zrovna arménskou genocidu? Všichni členové kapely jsou totiž původem Arméni. V roce 2006 si fenomenální kapela dala přestávku. Důvod? Všichni členové chtěli rozjet své sólo projekty. Kytarista System of a Down po ohlášení přestávky založil kapelu Scars on Broadway a do ní si přizval gruzínsko-českého bubeníka Romana Lomtadze, který vychodil libereckou lidovku a vydal se hledat štěstí do Ameriky. Po roce ho našel. Pokračování rozhovoru ze včerejška.
Sedli jste si s Daronem? Na veřejnosti působí dojmem uzavřeného, nesmírně nadaného a pro muziku zapáleného člověka, sedí to?
Je v pohodě, neřekl bych, že je uzavřený. Každý den i noc hraje na kytaru a pečlivě skládá. Sedli jsme si báječně. Takové kapely jsou většinou založené na přátelství, hraní se bere jako samozřejmost. Pracuje se s ním skvěle, celou skupinu sestavil z hudebníků, kteří dobře znají jeho styl a nemusí k tomu moc dodávat.
Jak reaguje, když zahraješ něco špatně?
Mně na bicí učil pan profesor Miloš Veselý, což je nejlepší učitel na světě. Ne jeden z nejlepších, ale nejlepší! Když jsem na hodině zahrál něco špatně, dal mi pohlavek nebo jen řekl: „Hraješ z prdele.“ Naučil mě, že hrát špatně se prostě nemá.
Zkoušejí Scars on Broadway často?
Scházíme se zhruba dvakrát týdně, před koncerty to asi bude častěji. Začínáme kolem sedmé večer, končíme zhruba ve čtyři ráno. Pracujeme u Darona doma, v místnosti velikosti garáže. Nejdřív jdeme na večeři, pak posloucháme hudbu – všechno od funku po black metal, nikdo z nás nevidí rozdíl v žánrech, když je muzika dobrá. Následně se jde do místnosti, kde se zkouší. Daron většinou přinese novou skladbu, zahraje ji jen s kytarou a zazpívá. V tu chvíli mě napadá, že by to klidně zfleku mohl vydat, každá jeho písnička zní jako hit. V hlavě má jasnou představu, jak mají ostatní nástroje znít, a prodiskutuje to s námi. Někdy sedne za bubny a ukáže mi, jak přesně to mám zahrát. To pak nemá chybu a stačí to po něm jen zopakovat
Pohybuje se kolem vás víc lidí? Technici a podobně?
Jediný, kdo je v tuto chvíli v naší přítomnosti, je Daronova přítelkyně, která nám dělá čaj. (smích)
Zatím to zní, jako byste neustále pracovali. Odpočíváte vůbec?
O pauzách během zkoušky koukáme na televizi. Na fotbal, formule a hodně na soutěže v házení šipek, což je největší blbost, kterou jsem viděl, ale o to víc je to zábavné. Pak se znovu zavřeme do zkušebny a přehráváme to, co jsme za ten den udělali. Teď pilujeme hlavně písně z nové desky.
Není Daron trochu zklamaný, že materiál, který chtěl použít pro System Of A Down, nakonec upotřebuje touto formou?
On sám v nějakém rozhovoru prohlásil, že tato deska byla původně zamýšlena jako druhá nahrávka Scars. Pak vznikla myšlenka to použít pro System Of A Down, ale myslím, že je rád, že se vrátil k původnímu plánu. I já jsem rád. Až uskutečním svůj plán učení v liberecké „lidušce“, bude toho víc, co budu moct dětem vykládat.
Proč ses vlastně po zdejších velkých muzikantských úspěších vydal do Ameriky, kde jsi neměl nic jistého?
Snil jsem o tom od patnácti let. Celý život dělám hudbu a Amerika je kolébka blues, rock’n’rollu a jiných žánrů. Chtěl jsem na místo, kde to začalo. V Čechách jsem měl to štěstí, že jsem si zahrál snad všude a s každým. Ale poslední roky jsem cítil, že bych chtěl zkusit i něco jiného. Ztratil jsem drajv a motivaci, hudba se pro mě stala prací. Skupiny, ve kterých jsem hrával, vznikly dávno před mým působením v nich a já měl touhu zkusit vybudovat něco sám za sebe někde, kde o mně nikdo nemá ani páru. Nezačal jsem s muzikou kvůli slávě a penězům, ale protože mě bavilo pořád objevovat něco nového, zlepšovat se. A když se mě někdo zeptal, co budu v Čechách dál dělat, neměl jsem odpověď. Na moje sedmadvacáté narozeniny mi tehdejší basák Krucipüsku Marek Bero (nyní Stroy – pozn. red.) řekl, že jsem svůj sen vzdal a nikam nejel. Uvědomil jsem si, že má pravdu, začal vše chystat a rok poté se odstěhoval.
Co pro tebe v USA bylo nejtěžší?
Hodně věcí. Třeba přijmout fakt, že musím chodit po konkurzech, abych si vůbec někde zahrál. Předtím jsem něco takové absolvoval jen jednou v životě, asi v osmnácti, a to do skupiny King Size. Od té doby mi lidé sami volali a nemusel jsem nikoho přesvědčovat, že něco umím. Najednou jsem seděl v Americe před cizími lidmi a musel něco hrát. Někdy jsem to nedokázal. Být daleko od rodiny a přátel také nebylo nic příjemného. To mimochodem cítím dodnes. A složité bylo začít obecně od nuly, hlavně když jsem přišel o našetřené peníze.
Milan Říský
Vložil: Štěpán Cháb