Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Rozpady, hádky, drogy, chlast. I zdánlivý konec kariéry dokázali obrátit v neuvěřitelný úspěch

30.09.2018
Rozpady, hádky, drogy, chlast. I zdánlivý konec kariéry dokázali obrátit v neuvěřitelný úspěch

Autor: Rock and All

Popisek: Ozzy Osbourne

VIDEO Kapely většinou vypadají, že u nich je to permanentní párty, zkrátka sex, drogy a rock and roll. Ale i muzikanti jsou lidé a vztahy se v kapelách bortí, stejně jako v práci, v manželství, mezi přáteli. Takoví Depeche Mode se i přes hvězdnou kariéru nenáviděli. Metallica si na turné pozvala psychologa, který všem členům musel dělat asistenta při komunikaci. Členové se mezi sebou prostě nesnesli.

Včera jsme si ukázali pět legendárních rozpadů kapel a jejich znovuzrození. Myslíte, že jsme skončili? Ani vzdáleně. V dnešním pokračování se podíváme na dalších pět rockových hvězd, které měly po kariéře a přesto se z toho vykřesaly a plní stadiony dodnes. Chyťte se oprátek, bude to divoká jízda.

Johnny Cash

„Muž v černém“ vydal koncem šedesátých let své kultovní vězeňské živáky At Folsom Prison a At San Quentin, v letech 1969–1971 vedl v televizi svou The Johnny Cash Show, ale od poloviny sedmé dekády začala jeho nahrávací kariéra stagnovat a popularita rapidně upadat. Jeho účast ve hvězdných projektech Highwaymen (spolu s ním ještě Waylon Jennings, Willie Nelson a Kris Kristofferson) a Class Of ’55 (ještě Roy Orbison, Jerry Lee Lewis a Carl Perkins) hrála spíše na nostalgickou strunu a už už to vypadalo na setrvačný pozvolný dojezd plný vánočních alb, televizních rolí a autobiografického rozjímání. Pak se ovšem objevil producent Rick Rubin, známý spíše z metalové a rapové sféry, a nabídl Cashovi spolupráci pod svou nahrávací firmou, která se mezitím přejmenovala z Def American na American Recordings.

Stejnojmenná studiová kolekce z roku 1994, kde se zpěvák doprovází pouze na svou kytaru Martin, sklidila obrovský komerční úspěch i uznání kritiky a získala Grammy jako nejlepší současné folkové album. Výborné byly i následující díly série, např. Unchained (1996), na kterém účinkují Heartbreakers Toma Pettyho, Solitary Man (2000) či The Man Comes Around (2002). Poslední dvě kolekce, A Hundred Highways a Ain’t No Grave, vyšly za neutuchajícího zájmu publika až po Cashově smrti. Tomu se nedá říci jinak než odchod ve velkém stylu.

Brian Wilson

V roce 1966 se jím zkomponované LP Pet Sounds směle měřilo s vrcholnými deskami Beatles, ale při práci na následující desce Beach Boys Smile se Brian dostal do tvůrčí krize, v nepřehledném množství nahraného materiálu se nadobro ztratil a celá věc zůstala ve formě torza. Jeho nejdůvěrnějšími společníky se staly alkohol, marihuana, kokain a LSD a běžná realita zůstala stát někde přede dveřmi jako nechtěný podomní prodejce hrnců. Někdy v polovině sedmdesátých let jeho stav vedl k tomu, že Brianova rodina najala psychologa Eugena Landyho, aby mu pomohl. V jeho péči pak byl Wilson přes deset let. Landy mu pomohl zvládnout drogový návyk a po psychické stránce ho dostal z nejhoršího, dokázal ale svých zásluh také bezezbytku využít.

Dokonce zašel tak daleko, že přesvědčil Briana, aby ho na svém sólovém debutu v roce 1988 uvedl jako spoluautora – až při reedici v roce 2000 bylo autorství skladeb uvedeno na pravou míru. Pořádně do kupy se Brian dal teprve v polovině devadesátých let díky své nové manželce Melindě Ledbetter. Od té doby vydal řadu sólových desek, výborné společné CD Orange Crate Art s Van Dyke Parksem a dokonce po letech – až v roce 2004! – dokončil osudné album Smile. Nejprve jej natočil celé znovu a posléze v roce 2011 vyšla rekonstrukce celého projektu z původních dobových nedokončených pásků. Kdo by to byl v roce 1967 řekl?

Black Sabbath

Příběh s dostatkem zvratů na několik knih, sinusoida by mohla závidět. Když se v roce 1979 Ozzy nedobrovolně odporoučel po turné k desce Never Say Die!, nevypadalo to zrovna nejlépe, ale nově příchozí Ronnie James Dio převzal pěvecké žezlo suverénně. Obě studiová alba, která tehdy se Sabbath natočil, jsou dobrá, Heaven And Hell (1980) dokonce skvělé. Mnohem horší to bylo po jeho odchodu na konci roku 1982. Rozhodnutí vzít na uprázdněné místo frontmana Iana Gillana z Deep Purple musel Iommimu s Butlerem vnuknout snad sám zlomyslný ďábel, jinak se to nedá rozumně vysvětlit. Jediné album Born Again (1983), které v této sestavě vzniklo, se setkalo s téměř opovržlivým nepochopením.

Až po třech letech vychází Seventh Star (1986). Měla to být sice původně Tonyho sólovka, ale firma kytaristu víceméně donutila vydat album pod hlavičkou „Black Sabbath featuring Tony Iommi“. Poté fungoval v kapele poměrně dlouho jako hlavní zpěvák Tony Martin, až na krátké intermezzo s Diem v letech 1991–1992. Úcta k velkému jménu sice obecně nikdy vyloženě nevybledla, přesto se nedalo přehlížet, že nezdolné úsilí Iommiho navázat na původní slávu Black Sabbath dlouhodobě nepřipomínalo pulzující generátor, ale čím dál víc spíše občasné zajiskření na porouchaném stroji.

Původní sestava s Ozzym se dala s velkým ohlasem dohromady v roce 1997, ale cesta ke studiové desce se časem zdála být zahrazená řetězcem osobních i obchodních peripetií, kvůli nimž například poslední diovská etapa, byť sebelepší a sebestylovější, proběhla s cejchem projektu-levobočka. Nakonec se přece jen zadařilo v roce 2013 – odtud také název kolekce 13. Přes značné rozpaky kolem neúčasti Billa Warda tak odstartovala velmi úspěšná rozlučková fáze. O rok později mluvil sice Ozzy o tom, že se skupina chystá k nahrávání ještě jednoho alba, ale z toho nakonec po zralých úvahách (i kvůli onemocnění Iommiho) sešlo. Loni v únoru se skupina rozloučila dvěma koncerty v rodném Birminghamu, kterými zakončila rozsáhlé turné, nazvané výmluvně The End.

Green Day

Třetí album Dookie katapultovalo punkrockovou trojici Green Day v roce 1994 mezi superstars. Vydatně tomu pomohly i klipy na MTV ke skladbám Longview, Basket Case a When I Come Around. Během vystoupení na Woodstocku 1994 kapela rozpoutala legendární bitku v blátě, během níž si člen ochranky spletl basistu Mikea Dirnta s fanouškem a vyrazil mu několik zubů. I tento incident dopomohl skupině k maximální publicitě a deska dosáhla úctyhodné diamatové úrovně prodejů.

Plnohodnotně navázat na takovou „ránu“ se ovšem ukázalo jako nadlidský úkol a následující alba Insomniac (1995), Nimrod (1997) a Warning: (2000) byla obchodně slabší (i když… zkuste před většinou kapel světa zmínit slova „pouze jeden až dva miliony prodaných nosičů v Americe“). V roce 2003 začali Green Day točit album pracovně nazvané Cigarettes And Valentines, ovšem po dokončení dvaceti skladeb byly master pásy ukradeny neznámým pachatelem přímo ze studia.

Místo aby se muzikanti pokusili písně nahrát znovu, dali raději přednost zcela novému projektu. A děly se věci… O rok později dobývá punkrocková opera American Idiot první místo v Billboardu a silně politický náboj díla dokonale rezonuje u amerického publika, plného deziluzí z války v Iráku a stavu světa po 11. září 2001. Úspěch Dookie je napodoben, ne-li překonán. Jen jistý pan George Bush mladší se z názvu alba asi neradoval.

Neil Young

V roce 1979 vyšla Neilova vrcholná záležitost Rust Never Sleeps, ale on sám už měl úplně jiné starosti. Jeho těžce postižený syn Ben totiž vyžadoval každodenní péči, během níž na psaní písní jaksi nebyl čas. Když se věci trochu zlepšily a Young se mohl vrátit k nahrávání, nějak to nefungovalo. Během 80. let vydával jednu podivnější desku než druhou. Trans (1982) s vokodérovým vokálem znělo spíše jako Kraftwerk, tradiční rock’n’roll na Everybody’s Rockin’ (1983) byl zase jasnou pomstou nahrávací firmě Davida Geffena za country album Old Ways, které musel celé předělat a vyšlo až v roce 1985.

Naštvaná syntezátorová kolekce Landing On Water (1986) už měla jistou energii, ale skladby byly podprůměrné a zvuk téměř odpudivý, což byl ale možná částečně záměr. Life z roku 1987 bylo sice nahrané s Crazy Horse, ale působilo přinejmenším rozpolceně. Bluesový výlet This Note’s For You (1988) fungoval naživo parádně (viz nedávno vydané archivní 2CD Bluenote Café), ale do drážek studiového alba se energie ze záhadného důvodu nepřenesla.

To už ale byl Young zpátky u Reprise a svítalo na lepší časy. V roce 1989 vychází nejprve pěkně tvrdé EP Eldorado, vydané pouze v Japonsku, a hned poté skvělé album Freedom. Naprosto přesvědčivá kombinace akustického a elektrické hraní, ale zejména pamětihodných písní vrátila Neila mezi ty nejlepší. Plnokrevný reunion s Crazy Horse Ragged Glory (1990) byl následně skvěle přijat nastupující grungeovou generací, která vazbícího kovboje v kostkované košili prohlásila doslova za kmotra celého žánru.

Jan Tesař

 

Vložil: Štěpán Cháb

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace