Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Zmizelí Češi

Zmizelí Češi

René Flášar pátrá po osudech zmizelých, kteří se již dávno ztratili i z policejních svodek

Sex, pivo a rokenrol

Sex, pivo a rokenrol

Rockové příběhy; ve spolupráci s časopisem Rock´n ´all

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

I slova mohou vyvolat mrazení... Na happyend nevěřím, tvrdí nakladatel. A když - tak za velkou cenu. Exkluzivně

25.09.2018
I slova mohou vyvolat mrazení... Na happyend nevěřím, tvrdí nakladatel. A když - tak za velkou cenu. Exkluzivně

Autor: archiv autora

Popisek: Martin Štefko

ROZHOVOR Martin Štefko je ukázkou toho, že „americký sen“ si jde splnit i v České republice. Talentovaný mladý spisovatel, který se potýkal od roku 2014 s jediným. Jak vydat vlastní knihu. Nakladatelé na něj kašlali, protože byl žánrově příliš vyhraněný. Žádné moderní Young Adult, ale čistokrevný horor. Po několika odmítnutích bouchl do stolu a založil si vlastní nakladatelství. Od roku 2014 vydal sám sobě čtyři knihy, v plánu má další tři. Zároveň přibral další autory se stejnou žánrovou „úchylkou“ a nakladatelství s budoucností je na světě.

Nejde jinak, než začít s hororovým tématem. Ve vašich knihách je smrt velmi častým protagonistou. Co vy a váš vztah k vlastní smrti?

Dlouhodobě nevěřím na happy endy, a pokud by měl v příběhu být, tak jedině za hodně velkou cenu, kterou postavy zaplatí. Proto v každém mém příběhu umírají lidé... nebo nemrtví. Tak nějak mám pocit, že do příběhů to prostě patří. Stejně jako patří do života. Není hezká, ale v akčním zombie příběhu může být i zábavná. Stejně jako krutá v případě temného thrilleru. Na smrt je možné se dívat různě, což se mi líbí, i když osobně to nevidím jako hlavní prvek mých příběhů, ale prostě jako jednu z důležitých součástí. Vychází to z žánrů, které mě zajímají – horor, thriller, detektivka. A co si budeme povídat, když se nechá umřít dobře napsaná postava, čtenáře to nenechá chladným.

Osobně jsem bral smrt jako součást života. Něco nehezkého, co tam patří, ale nikdo se na to netěší. Před pěti lety mi diagnostikovali nemoc, s níž by ta cesta ke smrti mohla být nepříjemnější. V té době jsem nemohl psát, nemohl jsem ani pořádně ovládat prsty. Uvědomil jsem si, jak je zdraví křehké, i když jsem si celou dobu říkal, že jsem mladý – ještě mi ani nebylo třicet – jsem v nejlepším věku, nic se mi nemohlo stát. Nechci tvrdit, že v té době jsem se se smrtí smířil, ale vnímám ji jako něco, co prostě musí přijít, nevyhnu se tomu. A má to samozřejmě i vliv na mou tvorbu. Proto také Kovboj v knize Mrtví kráčí po zemi: Život v ráji ve svém balíčku nakonec odhalí to, co tam odhalí. 

Kulíte mě svou odpovědí k literatuře. Dobrá tedy. Jak je zmíněné v úvodu, založil jste své vlastní nakladatelství, co vás k tomu vedlo?

Mým snem bylo být autorem, který je vydávaný. Naivně jsem předpokládal, že nakladatelství budou – pokud už ne přímo vstřícná – alespoň se ozvou. Jenže se svou prvotinou Mrtví kráčí po zemi jsem obeslal asi tři desítky nakladatelství. Možná se neumím tak vnutit, možná to ani nechci, ale nedostal jsem žádnou kladnou odpověď, pokud už jsem se dočkal nějaké. Na knihu jsem nezanevřel, protože jsem si myslel, že ten příběh není špatný, jenom je prostě velmi specifický. Děj je vyprávěn ich-formou, hrdina mluví nespisovně, je sprostý až skutečně vulgární, snaží se hláškovat a přitom zabíjí, co se dá, aby přežil. Navíc je to zombie. V televizi na to lidé koukat budou, ale podle mě si nakladatelství myslí, že v knize to fungovat nebude. Tak tomu moc nevěnují pozornost, pokud to na sobě nemá trademark The Walking Dead.

Zkusil jsem tedy Startovač, ale to jsem ještě pořádně nepochopil, že na ten člověk potřebuje propagaci. A pořádnou. A ještě lépe známé jméno. Propagaci jsem podcenil, jméno jsem neměl. A pak jsem se seznámil s Honzou Vojtíškem, hororovým undergroundovým autorem (co jiného u nás také horor je než underground), který si vydal knihu sám. Nestálo ho to tolik, zbavoval se jich celkem obstojně. Tak jsem si řekl, proč to nezkusit. A tak jsem vyzkoušel Novou formu, tiskárnu a nakladatelství. První Mrtví ještě vyšli pod jejich hlavičkou, ale pak jsem si řekl, že když už to všechno platím, proč si to nevydat pod vlastním nakladatelstvím. A tak vznikla edice Golden Dog pod nakladatelstvím Martin Štefko, kde si vydávám vlastní knihy, ale už i knihy dalších autorů. Vlastní nakladatelství tedy nakonec proto, že mi to přišlo jako nejjednodušší varianta, jak knihu mezi lidi dostat. Navíc mám kompletní dohled nad tím, jak vyjde. A snažím se, abych se za žádnou publikaci nemusel stydět. 

Knihy vydané vlastním nákladem jsou často brané jako nehodnotný brak, po kterém by tradiční nakladatel nesáhl. Předpokládám, že váš postoj bude odlišný.

Samozřejmě, že samonáklad někdy vypadá pod obraz, protože autor si prostě nedá záležet na tom, aby vydal publikovatelnou knihu. Nemá korektury, nemá redakční práci, nemá ani grafika, který by si pohrál s obálkou. Pokud se týká korektur a obálky, vždycky chci, aby na knize, kterou vydávám, v těchto oblastech pracoval i někdo jiný. Vím, že chyby můžu jako autor přehlédnout, stejně jako vím, že nemám dostatečně grafické a kreslířské schopnosti. Pokud nejsem s nějakým výsledkem spokojený, zkusím jiný. Například kniha Nikdy se nepřestala usmívat měla mít původně odlišnou obálku, ale nakonec byla zvolena, jaká byla zvolena a jsem za to rád. Takže i když jsem se rozhodl vydávat knihy samonákladem, rozhodně to nedělám tak, abych vydal knihu za každou cenu. Chci, aby kniha, kterou vydám, byla dobrá, vypadala profesionálně a dobře se četla.

Lidé berou samonáklad jako něco negativního. Setkal jsem se s tímhle názorem poměrně často. Se svými knihami se ale snažím o to, abych reputaci samonákladu napravil a abych ukázal, že i člověk, který nevydává u velkého nakladatelského domu, může přijít s knihou, která je dobrá. Pro nakladatele je vydávání knih byznys. A co si vyberou raději – neznámého autora, který tvoří žánrová díla, navíc okolo hororu, což je nejméně lukrativní žánr u nás vůbec, anebo autora, který je známý, případně napíše něco, co je pro širší čtenářskou základnu? Český trh vydává tisíce knih ročně, ale přesto je neskutečně žánrově omezený. Letí young adult, bude se vydávat young adult, ale čistý horor? V tomhle směru bohužel nejsem typ, který se chce podřídit masám. V první řadě chci, aby mě jako autora psaní bavilo, ne abych se podřídil trendu. 

Takže velký nakladatel usiluje o kšeft. Ale dá se utáhnout žánrově vyhraněné nakladatelství? A jak velká je čtenářská základna hororové literatury? Případně pak, neuvažujete nad přetáhnutím nějaké zahraniční hororové superstar pod vaši značku?

Asi každý nakladatel přemýšlí o tom, aby vydělal, aby mohl dál pokračovat, ale osobně vidím potenciál i v těch, kdo jsou přehlížení. Já si myslím, že by základna pro horor byla i docela velká, lidé se rádi bojí, ale chce to propagaci, která něco stojí. A na to malí nakladatelé mnoho prostředků nemají. Alespoň z mého pohledu ne. Propagace je přitom zásadní. Že vyšla prvotina Toma Hankse ví každý, protože je to herec, je to osobnost. Na reklamu na knihu narážím všude. Že vyšly Sešívance rozhodně tolik lidí vědět nebude, i když se snažíme, aby se o knize mluvilo, snažíme se, aby se mezi lidi dostala. Jenže vydáváme v malém nákladu a v široké distribuci se zatím hledáme. Přitom zrovna Sešívance jsou projektem, který je do jisté míry jedinečný.

Celkově se teď snažím najít směr, jakým nakladatelství ubírat, jak vydávat další autory, jak se propagovat, ale v jednom člověku je to běh na dlouhou trať, i když nutno přiznat, že úplně sám nejsem. Jsou tu lidé, co rádi knihy podpoří alespoň tím, že o nich mluví, recenzují je, anebo se je snaží propagovat na vlastní triko. Zmiňovaný Honza Vojtíšek je v tomhle směru velmi akční. Naštěstí ne každý má vůči samonákladu předsudky, což si v poslední době ověřuji, případně jsem rád, že přispívám k tomu, aby lidé svůj názor změnili.

Ale abych odpověděl. Žánrové nakladatelství je možné na českém trhu utáhnout jen stěží. Vyžaduje to hodně času, hodně úsilí a výsledek je nejistý. Přesto se o to snažím. Naštěstí se mohu spolehnout na zaměstnání, které pokryje moje osobní potřeby, a tak se ve volném čase mohu věnovat i knihám, ať už psaní nebo snaze je vydávat.

O zahraniční autory se zatím nemám zájem prát. Myslím si, že tu máme spoustu zajímavých, stále ještě málo známých českých žánrových autorů, kteří si zaslouží, aby o nich bylo slyšet. Raději se pokusím zaměřit na ně a budu vydávat českou tvorbu. 

Je hodně lidí, kteří rádi píší. Jak se vypořádáte, nebo už vypořádáváte, s tím, když vám někdo pošle rukopis s vlastními povídkami nebo hororovým románem?

Už se vypořádávám. Z počátku, kdy jsem chtěl vydávat knihy jen sobě, jsem rovnou odepisoval, že nemám zájem. V současné době už bych rád zkusil jiné autory, a tak se i sem tam začtu. Mnoho hororu se ke mně však ještě nedostalo. Zatím je to spíše fantasy, které u nás z nějakého zajímavého důvodu hodně letí, a samozřejmě young adult. V tomhle se mi líbí, že ti, co něco pošlou, jsou celkem profesionální, pošlou buď ukázku nebo rovnou celý román, a k tomu anotaci. Podle anotace už se dá poznat, jestli je to příběh, který by mě jako vydavatele zajímal. Aktuálně komunikuji s jednou autorkou, která napsala celkem zajímavý young adult román. Uvidíme, jestli z toho nakonec něco bude. Aktuálně se spolupráci nebráním, a pokud by byly hororové, budu o to radši a rád se na ně podívám. 

Pojďme k vašim knihám. Proč horory? Co vás na nich láká? A proč není většina vašich knih, příznačně, hororová, ale přelévá se spíše do thrilleru nebo akční… jak bych to, komedie případně survival literatury? Jistě mě opravíte v mém neumětelském zařazení do žánru.

Opravovat nebudu. Já sám mám problém se zařazením a trochu jsem si u sebe zvykl, že jedna škatulka je málo. Nikdy se nepřestala usmívat je asi nejvíce hororová, přitom je to drsný detektivní thriller s fantaskním prvkem. Mrtví kráčí po zemi se tak nějak automaticky hlásí k zombie žánru, takže horor, chce se říct na první pohled, ale mě vždy více zajímala interakce živých lidí v zombie světě.

Horor proto, že to je žánr, který je mi blízký, mám rád hororovou literaturu, miluji hororové filmy. Mou tvorbu ovlivnili autoři jako King, Lovecraft, Poe, ale třeba i Lumley. U nich jsem se seznamoval s tím, že literatura může být temná podobně jako film, že i slova mohou vyvolat mrazení. A o to se snažím, i když pravda, spíše hororově. Někteří autoři tvrdí, že horor je povídkový žánr. Na základě své tvorby bych s tím asi měl souhlasit, protože skutečně čistě hororové mám jen povídky. Na hororu mě pak baví právě to vytváření atmosféry, ta je pro mě zásadní. Člověk by se měl u hororu bát. A napsat dobrou povídku, u níž se čtenář bojí, to je kumšt. Dle mého jeden z nejnáročnějších žánrů. 

V poslední době ale více vyhledávám román, kde mám právě tu variabilitu. Mohu pracovat více s postavami, ale mohu si různě přecházet i mezi žánry. Takovou esencí toho je Agentura. Série, v níž chci pokračovat (druhý díl už je napsaný). Tam ladně (doufám) přecházím mezi sci-fi, hororem, fantasy, akční jízdou, komedií, dramatem, fantastikou mnohdy až přitaženou za vlasy, a to vše v příběhu, který bych osobně nejraději viděl kreslený jako komiks v japonském stylu. Možná by bylo jednodušší se škatulkovat podle jednoho žánru, ale když mám pocit, že je příběh dobrý, nevadí mi žánry spojovat, nebo dokonce přejít do takových, které se dnes jeví jako nepravděpodobné. Třeba čistý western, který chci aktuálně vydat. 

Právě u knihy Nikdy se nepřestala usmívat mě fascinoval ten přechod v samotném stylu psaní. Předchozí kniha Mrtví kráčí po zemi – zombie, řežba, cynický humor, tedy i velmi rychlé vyprávění – a v další knize až komorní do psychologie zabíhající styl, který překvapil hloubkou. A fungovalo obojí. Červenou knihovnu doufám nechystáte.

Jen další ukázka toho, co mě baví. Hrát si se styly. Když humor k příběhu nepatří, nedám ho tam. A ne, červenou knihovnu nechystám. Myslím, že kniha Mrtví kráčí po zemi: Život v ráji ukázala, že pokud se intimity týče, mám v příběhu raději peprnější scény. Mám dokonce pocit, že už je v recenzi někdo označil za v podstatě pornografické... Mám rád v příbězích explicitnost, pokud do scény patří. V šuplíku mám několik novel, jimž říkám „temné romance“, tak spíš takové příběhy mě baví. I první Mrtvé považuji za takovou zvláštní romanci. 

Tak to vám knihu recenzovala nějaká svatá, o pornografii nemůže být řeč, někdy jde o jateční literaturu, ale vždy na úrovni. Ale zajímala by mě jedna věc. Jezdíte na autorská čtení? A jaký v nich spatřujete smysl?

Na autorská čtení jezdím, i když jsem jich zatím tolik neměl, určitě by se dala spočítat na prstech dvou rukou, možná jedné. Myslím si, že jejich hlavní smysl je v tom, aby se fanoušci měli na co zeptat, aby mohli přímo komunikovat s autorem. Tohle je tak to jediné, co beru jako přínos, že si mohou fanoušci k autorovi vytvořit ještě o něco bližší vztah. Sám sebe ale mám problém takhle veřejně nabízet, budu na tom muset ještě zapracovat. Je blbé být introvert a snažit se lidi upoutat osobně. Vždycky jsem měl na celém procesu psaní nejraději psaní samotné.

Když se na autorská čtení podívám z hlediska marketingového, je to spíše něco pro udržení dobrého jména. Pokud vás lidé neznají, na autorské čtení nepřijdou a moc si základnu nerozšíříte. Aby přišli, musejí už vás znát, museli o vás slyšet. Tohle už je takový dost pragmatický pohled, ale zažil jsem už autorské čtení, kam jsem přišel jako jediný host, a to prostě proto, že autora znali jen zapálení fanoušci, kteří asi měli zrovna dovolenou a nebyli z města, kde se čtení konalo. 

Nakonec obligátní otázka – co chystáte, kdy to spatří světlo světa?

V říjnu by měla vyjít kniha Zatracenci, což je další moje cesta proti proudu. I když western ve filmu zažívá určitou obrodu, v literatuře tomu tak úplně není. I tak jsem se ale rozhodl western vydat. Jen teď trochu bojuji s tiskárnami a svými požadavky, ale jsem si jistý, že se to poddá a kniha vyjde i v pevné vazbě, i když jen v limitované edici, jak zamýšlím.

Do konce roku 2018 bych ještě chtěl vydat druhý díl Agentury, což by pro letošek mělo být všechno. Na příští rok už mám připravenou knihu Mrtvé ženy a aktuálně jsem začal psát zombie příběh, který by se mě odehrávat v mém rodném městě, tedy v Českém Krumlově. Je mi často vyčítáno, že své příběhy situuji do amerického, nečeského prostředí, tak jsem si řekl, že to konečně zkusím, ještě tak netradičně, protože mnoho dobrých zombie příběhů v českém prostředí zde není.

Tohle beru jako potvrzené, ještě něco plánujeme s Honzou Vojtíškem, ale to je zatím v raných přípravách. Trochu se poohlížím po dalších autorech, ale to je také spíše ve hvězdách. Pomalu bych ale z Golden Dogu rád udělal nakladatelství klasické, nikoli jen osobní. 

Martin Štefko se narodil v roce 1986 v nádherném městě Český Krumlov. Vychodil tamní gymnázium a přesunul se na univerzitu v Českých Budějovicích, kde získal inženýrský titul v ekonomickém oboru. Ale ekonomika se odsunula na stranu, protože Štefko podlehl tomu, čemu neúspěšně odolával už prakticky od dětství. Tedy vlastnímu psaní. Stal se z něho hlavně spisovatel a posléze i nakladatel. Jeho stejnojmenné nakladatelství s edicí Golden Dog, kde již vyšlo šest knih a v plánu jich jsou desítky a stovky dalších.

 

Poznámka: Toto není placená, ani neplacená reklama. Rozhovor vznikl na základě toho, že práci Martina Štefka považuji za natolik zajímavou a hodnotnou, až si zaslouží pozornost. A je zbytečné v povídání se zajímavým člověkem hledat cokoliv jiného, než to, co onen člověk říká.  

Vložil: Štěpán Cháb

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace