Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Tak takhle vznikala legenda amerického rocku a folku. Jen s devíti prsty a s autoritami na háku

22.09.2018
Tak takhle vznikala legenda amerického rocku a folku. Jen s devíti prsty a s autoritami na háku

Autor: Rock and All

Popisek: Jerry Garcia

VIDEO Letos je tomu dvacet tři let, co zemřel Jerry Garcia. Hudebním fanouškům je znám především jako kytarista a zpěvák skupiny Grateful Dead. Jeho hudební život byl ale daleko pestřejší a škatulka psychedelického rocku, do které bývá nejčastěji zařazován, mu byla vždy příliš těsná. Miloval bluegrass, country, folk, ale i soul a jazz. Patřil k těm málo kytaristům, které poznáte po pár tónech. Uměl hrát na banjo i steel kytaru. Byl vpravdě renesanční hudební osobnost, jakých po této planetě mnoho nechodilo.

Narodil se 1. srpna 1942 ve městě, kde se přes zátoku klene Golden Gate Bridge, a San Francisku zůstal věrný až do své smrti. Byl to „typický“ Američan – jeho otec José Ramon se přistěhoval do Spojených států ze Španělska, rodina jeho matky přišla do Kalifornie během zlaté horečky a v žilách jí proudila irská a švédská krev. Otec byl profesionální hudebník, hrál na klarinet a různé dechové nástroje, později se vypracoval na vedoucího orchestru a vedl řadu bigbandových těles. Jeho kariéra ovšem skončila v roce 1937, kdy hudební odbory zavedly takzvaný Sedmidenní zákon. Znamenalo to, že hudebníci sdružení v odborech nesměli hrát v jednom týdnu sedm dní po sobě. José ovšem toto nařízení často porušoval, aby uživil sebe a svou ženu. V momentě, kdy se to odborový svaz dozvěděl, ho ze svých řad vyloučil. Což mělo likvidační charakter, protože členové odborů měli zakázáno hrát s nečleny. A protože nejlepší hudebníci byli všichni v odborech, neměl s kým vystupovat... Rozhodl se tedy pověsit hudbu na hřebík a pronajmout si bar. Jerry coby Josého druhý syn dostal jméno po slavném broadwayském skladateli Jeromu Kernovi.

Devět prstů stačí

Od dětství Jerryho doprovázela hudba. Tatínek mu večer hrával na klarinet, maminka milovala opery. Jeho babička, která sehrála později v jeho životě velmi důležitou roli, byla milovnicí country a hrávala na piano. Byla první Jerryho učitelkou, chodíval k ní na hodiny. Problém byl, že se nikdy nenaučil noty. Jako mnoho hudebních géniů hrál podle sluchu a vystačil si s tím celý život. On sám to nikdy nepociťoval jako nedostatek, naopak mu to pomáhalo přirozeně rozvíjet dar improvizace, který později tak bohatě využil.

Ve čtyřech letech přišel o půlku prostředníčku, když mu ho bratr nešťastnou náhodou usekl. Naštěstí na pravé ruce. To byla první ze zlomových událostí v jeho životě. Druhá přišla o rok později, kdy při rybaření tragicky zahynul jeho otec. A pak že je to klidná zábava pro tiché blázny. Jeho matka musela převzít starost o bar a na výchovu synů jí nezbýval čas. Rozhodla se proto Jerryho poslat ke svým rodičům, kteří bydleli jen o pár bloků vedle.

To byla další zásadní událost, která mu zcela změnila život. Sám k tomu poznamenal: „Myslím, že mě to snad doživotně poznamenalo, udělalo mě to takovým, jaký jsem dnes. Asi to byli bezvadní lidé, ale oba pracovali a byli velmi prarodičovští, bez jakéhokoliv smyslu pro disciplínu.“ Jak už to u prarodičů bývá, výchova nebyla příliš důsledná a Jerry zde pochytil první náznaky svobody, kterou si pak užíval po zbytek života. Škola pro něj byla spíš přítěží, učil se jen to, co ho bavilo. A to nebylo mnoho. Ale pokud ho něco zaujalo, věnoval se tomu naplno. Prvním člověkem, který mu rozšířil umělecké obzory i mimo hudbu, byla učitelka výtvarné výchovy. Ukázala mu další oblast, ve které se mohl realizovat, což také udělal. Zjistil, že umění je to, s čím chce spojit svůj život.

Kniha – přítel člověka

Už od dětství rád četl. Nejprve komiksy, později literaturu science fiction. Jeho oblíbeným spisovatelem byl Ray Bradbury. Přátelé vzpomínají, že od mládí měl cit pro jazyk a hru se slovy. Je tudíž trošku překvapivé, že při tvorbě písniček se zaměřil na hudební složku a psaní textů přenechával jiným.

Druhým učitele, který se Jerrymu nesmazatelně zapsal do života, byl poněkud excentrický Dwight Johnson, který se vymykal představám o tradičním americkém vzdělání. V sedmé třídě mu rozšířil literární obzory. Garcia vypráví: „Padnul jsem na učitele, který mi odhalil intelektuální svět. Řekl: ‚Tohle čti.‘ Byl to román 1984 od George Orwella. Mně tehdy bylo jedenáct nebo dvanáct a začínal jsem se rozhlížet. Objevil pro mě něco, co přesahovalo hranice školy a běžných starostí, něco, co mi nedaly ani filmy a vůbec. Bylo to cosi zcela odlišného. Najednou jsem se ocitl daleko za školními lavicemi.“

K té „správné“ hudbě s bratrem poprvé přičichli v první polovině padesátých let, kdy na scénu hudební scénu vtrhnul rock’n’roll. Éterem se nesly první skladby Elvise Presleyho, Chucka Berryho a ostatních otců tohoto stylu, jehož kořeny sahaly do minulosti a přivály vzpomínky na staré černošské blues. Tady se Garcia poprvé zachytil drápkem a už se nepustil.

Na cestě k vděčnosti

První kytaru dostal k patnáctým narozeninám. Učil se hrát sám, jen z poslechu desek. Jeho prvním kytarovým hrdinou byl Chuck Berry. Ale ty rané pokusy stále nezněly správně – Jerry si totiž neuměl kytaru naladit. Až ve škole potkal spolužáka, který ho naučil základy ladění i první akordy. Začal hrát ve školní kapele. Ale to bylo asi jediné, k čemu byla tato instituce dobrá. Školní docházku ukončil v sedmnácti letech a nechal se naverbovat do armády. Ani tam dlouho nevydržel. Stejně jako ke škole měl velmi volný vztah i k branným složkám. Nakonec byl po pěti měsících propuštěn pro „nečestnost“. Jedno pozitivum ale jeho působení v ozbrojených silách přece jen mělo. Do té doby hrál pouze na elektrickou kytaru, na vojně se však seznámil s countryovým kytaristou, který ho přivedl k akustickému nástroji naučil ho vybrnkávat. Zde se začala projevovat Garciova láska k folku a bluegrassu.

Z armády do studentského podhoubí

Když v roce 1960 armádu opustil, zapsal se na studia malířství na Art Institute v San Francisku. Ale spíš pobýval v nedalekém Palo Alto, kde sídlí stanfordská univerzita a prostředí studentských kaváren bylo jako stvořené pro začínajícího folkaře. Dnes je toto město sídlem velkých korporátních společností a jedním z nejdražších míst ve Spojených státech vůbec, ale počátkem šedesátých let to bylo studentské městečko, obdoba newyorské Greenwich Village. Potkal zde svého celoživotního přítele Roberta Huntera. „Jen co jsem vypadl z armády, narazil jsem na Huntera. Byli jsme ovlivněni folkovou vlnou – Kingston Triem a tak. Nevěděl jsem, jak v téhle muzice hledat vlastní cestu, dokud jsem nepotkal nějaké lidi, kteří v ní víc jeli, jako byl třeba Marshall Leicester.“ Leicester byl Garciův kamarád z dětství. Dalším do party byl David Nelson, kterého potkal v Keplerově knihkupectví. Spolu pak hráli v sedmdesátých letech ve skupině New Riders Of The Purple Sage tradiční bluegrass a country.

Než k tomu ale došlo, Garcia se s pomocí Marshalla Leicestera naučil hrát na banjo. Zvládl to rychle a dokonale. Kdo to někdy zkusil, ví, že to není nic jednoduchého. Jerry byl ale natolik trpělivý a pracovitý, že tento obtížný úkol zvládl. A je zajímavé, že mu nevadila ani absence jednoho prstu na ruce, kterou se vybrnkává. Mimo jiné mu to pomohlo k seznámení s Philem Leshem, který jeho hru na tento pětistrunný nástroj obdivoval. „Ještě nikdy jsem neslyšel nikoho takhle hrát na banjo. Bylo to to nejvynalézavější, nejmuzikálnější banjo, které jste si vůbec mohli představit,“ vyprávěl později Lesh. Garcia zase na Leshovi obdivoval jeho absolutní sluch.

Pokračování zítra

Ondřej Krista

 

Vložil: Štěpán Cháb

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace