Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Zmizelí Češi

Zmizelí Češi

René Flášar pátrá po osudech zmizelých, kteří se již dávno ztratili i z policejních svodek

Sex, pivo a rokenrol

Sex, pivo a rokenrol

Rockové příběhy; ve spolupráci s časopisem Rock´n ´all

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Téhle rodině je nutné se vyhnout! Proč, o tom ale všichni mlčí. Co vlastně způsobilo nenávist, která se táhne již po generace?

17.09.2018
Téhle rodině je nutné se vyhnout! Proč, o tom ale všichni mlčí. Co vlastně způsobilo nenávist, která se táhne již po generace?

Autor: interlochenreview.org

Popisek: Emily Henry

Není to nic nového, s přesně takovou zápletkou byl mimořádně úspěšný již v 16. století William Shakespeare ve svém dramatu Romeo a Julie. Věřte nevěřte, něco takového opravdu existuje. Tentokrát s ní bojují hrdinové románu Emily Henry Milionkrát June, který vydalo nakladatelství CooBoo.

Celý život jí rodiče vtloukali do hlavy jediné pravidlo: drž se dál od rodiny Angertových. Ale když se June náhodou doslova srazí se Saulem Angertem, zajiskří to a její svět se propadne do chaosu. Kdo přesně je tenhle sarkastický a očividně nevinný týpek, který se po pěti letech zničehonic vrátil do jejich rodného města? A proč June, v hloubi duše věrná tradicím své rodiny, nikdy nepřemýšlela o tom, jak moc její otec Angertovy nenáviděl?

Milionkrát June

Obě rodiny mají bohatou historii, ale o tom, co přesně způsobilo staleté spory, všichni svorně mlčí. A tak June společně se Saulem konečně rozkrývají tajemná kouzla a hrůznou kletbu, v jejíž moci oba rody žijí už celé generace.

Autor: Emily Henry
Žánr:
fantasy
Nakladatelství:
CooBoo

Ukázka z knihy:

Když vyjdu ven, rozeženu hejno můr, které přilákalo světlo na verandě. Slepice si jako obvykle úplně bezstarostně spí v trávě za polorozpadlým kurníkem. Když si sedám na sedadlo spolujezdce vedle Hannah, připadá mi, že je dneska všechno přesně, jak má být, i když nedokážu vysvětlit proč. Jako by všechno na světě bylo v naprostém souladu.
Dům, les, slepice. Hannah v květovaných minišatech a já v ošuntělém letním tílku a kraťasech. A náš duch.
Podívám se, jestli to třepotavé růžové stvoření nezahlídnu někde na zahradě. „Zase jsem viděla ducha,“ řeknu Hannah.
Hannah si strčí do pusy žvýkačku a pak natáhne ruku s balíčkem přede mě. „Kterýho?“
Po naší zahradě se totiž kromě té milé růžové vznáší ještě jedna bytost. Obě se začaly objevovat už dávno před tím, než jsem se narodila. „Peřinku,“ povídám.
„Tak to je fajn,“ řekne Hannah a kouše si ret.
Druhý duch, kterému jsme nedali žádné jméno, vypadá jako potemnělý oblak a když se o něj někdo otře, začne mu po zádech běhat mráz a udělá se mu špatně. Zjevuje se vždycky jenom před tím, než se stane něco špatného. Když se tenhle temný přízrak přehnal přes náš pozemek, věděli jsme o tom, i když jsme ho neviděli, protože zvířata pokaždé hrozně šílela. Slepice, které jsou obyčejně tak klidné, začaly pobíhat, klovat kolem sebe, lámat si křídla a někdy se i navzájem zabíjet. Jindy tak mírní kojovlci, kříženci kojotů s šedými vlky, zohavili králíky a vrabce a pohodili jejich mrtvá těla na svahu našeho kopce jako předzvěst něčeho hrůzného. Naposledy se objevil před třemi roky, tu noc před tím, než se nám zřítila veranda a já jsem si zlomila nohu. Sama jsem ale temného ducha neviděla už deset let. Tenkrát to bylo před tím, než se stala nejhorší věc.
Hannah zařadila zpátečku a rozjela se z kopce dolů k lesu. „Fíha, když jsem u vás, tak mám vždycky ty stejný pocity. Přísahám, že nic nevyvolává větší nostalgii než ta vaše šikmá hromádka dříví.“
Přikývnu a podívám se z okna.
„Je tu i teď?“ zeptá se Hannah, zatímco pomalu couvá k příjezdové cestě. „Myslím Peřinka.“
Ukážu směrem k místu, kde se okraj lesa trochu stáčí. Zdá se mi, že se tam v měsíční záři mihlo něco růžového. „Támhle,“ řeknu Hannah. Hannah se spokojeně a zasněně usměje a zahledí se tím směrem. Potom zase pokračuje v pozvolné jízdě. „Škoda, že ji taky nevidíš.“
Hannah pokrčí ramenem. „Mně stačí vědět, že tam je. Nemysli si, každý nemá za nejlepší kámošku někoho, kdo má strážného… ducha.“
„Hani, kdyby to byl můj strážný duch, nemyslíš, že by zasáhl, když mě někdo mlátí?“
„Kdo říká, že strážní duchové nemají smysl pro humor?“
Když jsme byly malé, vídala jsem růžového ducha v jednom kuse. Hannah ho sice neviděla, ale cítila ho. Někdy jsme se za tím mihotáním honily po zahradě a běhaly skrz něj, jako by to byla vodní sprška z rozprašovače. Když jsme jím proběhly, bylo to měkoučké a svěží, jako kdybychom běžely mezi milionem padajících peříček. Podle toho jsme pak také duchovi dali přezdívku. Táta vždycky říkal, že je to víla. Když mu pak máma věnovala podezřívavý pohled, který znamenal: s dětmi by sis neměl takhle pohrávat, táta na ni jenom mrknul a řekl: „Léo, vždyť víš, že nebudeme-li jako děti, nevejdeme do království nebeského.“
Máma se pak pokaždé usmála a vrátila se k věšení prádla, válení těsta na pomoučněném válu nebo přejíždění prsty po lehoučkých závěsech, které se vlnily ve větru, se slovy: „Ve Five Fingers si holt všichni potrpí na příběhy.“
Pro mámu bylo dost těžké přijmout ty divné věci, které se odehrávaly na našem pozemku, zdivočelé výplody poblázněných myslí i tendenci přehánět, kterou trpělo celé město. To ji spojovalo s většinou ostatních lidí, kteří sem přišli jako náplava.
Ve Five Fingers si skutečně všichni potrpí na příběhy, ale ty tátovy byly pravdivé. Náš dům je vážně v určitém ohledu kouzelný. Ty úzké chodbičky, vytapetované pokoje a les plný pokroucených stromů, který obklopuje náš kopec – to všechno dohromady je půdou pro všelijaké nemožné věci. Celý můj život se nám v noci na zahradu vkrádají děti, aby tady vyslovily svá přání a spatřily duchy, nebo aby si ukradly pár třešní z nejstaršího stromu s Jackovými nakyslými třešněmi, protože doufají, že díky nim vyléčí pejskovi nádor, uzdraví dědečka od melanomu nebo třeba že se zbaví akné.
Když najíždíme na silnici lemovanou stromy za naší příjezdovou cestou, periferně zahlédnu, jak se před vraty něco zatřepetá – jako by se tam pohnul stín, zavlnilo se tam cosi inkoustově černého.
Pořádně ve mně hrkne. Sevře se mi žaludek, v krku mám najednou knedlík a na chvíli se mi zastaví srdce. Když se ale podívám do zpětného zrcátka, nic nevidím. Žádný stín, nic temného.
Je dávno pryč, řeknu si pro sebe. Je pryč už tři roky. Určitě se už nevrátí.
Hannah mi přejede rukou po roztřepeném okraji džínových kraťasů.
„June?“
„No?“
„Jsi v pohodě? Vypadáš… že ani ne.“
Zakroutím hlavou. „Promiň, jen jsem nějaká roztěkaná.“
Je dávno pryč.
Můj pocit, že dneska večer je všechno v nejlepším pořádku, vzal za své. Ve vzduchu se vznáší něco podezřelého, jako sršeň, kterého nevidím, ale pořád mi lítá kolem hlavy…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace