RECENZE Jan Štifter, Sběratel sněhu
11.09.2018
Foto: repro Youtube.com
Popisek: Jan Štifter během rozhovoru pro magazín BARBAR
VIDEO Čekali jsme příběh, detektivku, vyprávění. Ale vlastně ani jeden termín není zcela přesný pro úplnou definici této velmi zvláštní, až magické knihy. Především musíme prozradit, že je ta kniha smutná. Nenuceně, tak nějak přirozeně. Ale i přesto smutná a docela určitě chceme doplnit, že nejde o „typickou četbu na letní večery".
Jan Štifter se narodil v roce 1984 v Českých Budějovicích a podle dostupných informací působí jako novinář. Vystudoval kulturní dějiny v Pardubicích, pracoval také v Mladé frontě DNES a v Lidových novinách. V letech 2009 - 2012 byl šéfredaktor týdeníku Mladá fronta Sedmička. V současné době vede jihočeský měsíčník Barbar. Žije v Budějovicích, je ženatý, s manželkou Evou mají dva syny, Prokopa a Hynka. Jeho dosavadní tvorba čítá tituly Kathy (2014), Café Groll (2016) a konečně námi recenzovaného Sběratele sněhu (2018).
Vzhledem k tomu, že jsme se s autorem setkali poprvé, studovali jsme dosavadní ohlasy na jeho tvorbu na internetu. Podstatná část čtenářů nám dala s přídavným jménem ´smutný´ za pravdu. A to nejen zde, ale taky u Kathy (…kdy tuto mladou ženu žijící ve spokojeném smíšeném manželství s šumavským Němcem čekají na konci války zásadní rozhodnutí. Co pro ni bude v neklidných dobách důležitější? Manželský slib? Národnost? Odvaha? Čest?) a rovněž Café Groll (...v novele Jana Štiftera se v atmosféře prvorepublikových nevěstinců odehrává souboj zkušeností a prožitků se skutečností a pravdou, která je často jen zdánlivá, protože nikdy nevíme všechno).
Všechny tři tituly mají zdánlivě jednoduchý podtext. Zachytit jistou formou skutečnost, která se rozplynula jako pára nad hrncem. V první řadě je totiž u Štiftera člověk. Pakliže nás Sběratel sněhu nadchnul už svým názvem, jako první jsme vnímali osudy. Těch mladých kluků, toho, co oslavil jenom druhé narozeniny, ten pohřební ústav, ty baráky, tu cigaretu v koutku u kluka z loňského roku. Ano, už z tohoto drobného popisu je patrné, že autor volil pro svůj vypravěčský styl několik časových (a jazykových) rovin. Jde o období třicátých let minulého století, rok 1956 a současnost (2017). Všechna místa „pocházejí“ z jižních Čech a to, že se v závěru hodně bolestně spojí, netřeba dodávat. Míra prožité empatie, jakou autor vložil do posledních stran, je vskutku překvapivá a tak sugestivní, že jsme se k ní několikrát vraceli.
Což se nám ovšem stalo i na začátku románu. Věta: „A pak je tu ten třetí. Josef. Oslavil jen druhé narozeniny. Vypadá však taky na třináct. Roste, i když to nikdo nevidí." Možná drobnost. Noticka, kterou mnozí čtenáři ani nezaregistrují. My se k ní vrátili snad desetkrát, než nám došlo, že logičtější bude pokračovat v četbě. Pointa, jak jsme už řekli, přijde na závěr a ten naznačovat nebudeme. Propojení tři časových rovin a několika míst je poutavé a naprosto uvěřitelné.
Pakliže bychom měli strukturovaně povyprávět o obsahu, řekli bychom, že Dominik opatrně sbírá sníh do sáčku, aby v mrazáku uchoval jeho přítomnost. Jenže ta je stejně prchavá jako život špinavého kluka, kterého Dominik vídá jako zjevení každou noc u postele, majitelky starého deníku i všech, kteří kdysi obývali budějovický lágr. Tři časové linie, tři generace a tři různé osudy se prolínají v jeden strhující příběh, v němž se vrací lidé z dávných dob, protože minulost zůstala nedořešená…
V knize Jana Štiftera nemusíte hledat podtexty, dokonce ani dvojsmysly, ačkoli se to tak místy nezdá. Stačí si na kus papíru poznamenat ta jména a šipky, případně místa, o kterých se hovoří. Krásně to do sebe zapadne už tak v polovině knihy, cirka po stovce stran. Ty jsou navíc ve specifickém formátu, akorát tak do dlaně.
Štifter nejenže zaujal, ale on hlavně překvapil. Téma, jakému se věnuje (zmínky o lágrech pro smíšená manželství jsme doposud znali zejména z židovské literatury), nebývá vůbec standardní. Je to těžké téma, se kterým se v minulosti popasovali především filmové tvůrci: od Habermannova mlýna po seriál Vzteklina. Mimochodem uspěli všichni tři. Kromě zdatně vytvořené koncepce poválečné historie, která se však odehrává jaksi mimoděk a zpětně, klade autor důraz na shora popsané figury. Nám se zdálo, že především v těch rutinních popisech se nejen vyžívá, ale on je taky prožívá. V podstatě je to styl Jaroslava Dietla - osobní prožitek vržený na papír. Těžká kniha pro přemýšlející čtenáře…
Autor, Jan Štifter
Název: Sběratel sněhu
Vydává Vyšehrad, 2018
Hodnocení: 77 procent
Vložil: Zdeněk Svoboda