Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Napětí, vášeň, čest, dobrodružství… Tuhle klasiku české literatury si určitě nenechte ujít

10.09.2018
Napětí, vášeň, čest, dobrodružství… Tuhle klasiku české literatury si určitě nenechte ujít

Autor: archiv ČT

Popisek: Vladimír Neff

Doba císaře Rudolfa II. je považována za zlatý věk, éru rozmachu vědy, umění a vzdělání. Odolat jí nedokázal ani spisovatel, scenárista a překladatel Vladimír Neff, který ve svém příběhu skloubil historii a romantiku s dobrodružstvím. Jeho historický román Královny nemají nohy vydalo nakladatelství XYZ.

Romantický příběh, zasazený do šestnáctého století, vypráví dobrodružné příhody českého rytíře, s nímž přičichneme nejen k tehdejší atmosféře rudolfinské Prahy, ale i renesanční Itálie. Mladý šlechtic je synem pražského alchymisty, který objevil kámen mudrců. Tento objev však přináší otci i synovi místo žádoucího prospěchu neštěstí a vhání je do situací, v nichž jde o čest, lásku i o život.

První kniha trilogie o Petru Kukaňovi z Kukaně není klasickým historickým románem. Autor se v něm pokusil pro čtenáře skloubit nároky milovníků historických i dobrodružně romantických příběhů.

Královny nemají nohy

Vladimír Neff, spisovatel, překladatel a scenárista, otec spisovatele sci-fi Ondřeje Neffa, se narodil 13. června 1909 v Praze v bohaté rodině majitele velkého obchodu. Po maturitě na reálném gymnáziu ho rodiče poslali na francouzskou obchodní akademii do Ženevy. Poté pracoval jako praktikant ve Vídni a v obchodním domě v Brémách. V roce 1930 sice nastoupil do otcova pražského obchodu, po vojenské službě se už ale k obchodování nevrátil.

V roce 1935 přijal v Melantrichu práci redaktora a cizojazyčného lektora a spisovatelské úspěchy přispěly k tomu, že se od roku 1939 až do konce života věnoval už jen své tvorbě. Jen krátce byl scenáristou na Barrandově a s manželkou, herečkou Vlastou Petrovičovou, občas pracoval na dramatech a překladech. Většinu života strávil v Praze, pouze v letech 1946 až 1953 bydlel na Slapech. Zemřel 2. července 1983 a pohřben je na Vyšehradě.

Autor: Vladimír Neff
Žánr:
skutečný příběh, román pro ženy
Nakladatelství:
XYZ

Ukázka z knihy:

Vrátil se po čtyřech dnech, silně rozrušen. Jak se ukázalo, zprávy, jež pronikly na Srpno, byly zveličené a pokroucené, ale zrno pravdy v nich bylo, a Petra prý jistě bude zajímat, že neblahé události, které se v Praze zběhly, nejsou bez souvislosti s jeho vlastním příběhem, přesněji s příběhem jeho zesnulého otce. Jakže se jmenovala ta proklatá věc, kterou císař vyžadoval od pana Janka a již pan Janek odmítal mu vydat tak úporně, že se raději zabil, než aby se k tomu dal donutit?
 „Kámen mudrců,“ řekl Petr.
Ale ovšem, Kámen mudrců. Nuže císař od smrti pana Janka nepřestal ten Kámen hledat, kteréžto hledání bylo spojeno se silnou činností destrukční. Domek pana Janka, Petrova otce, dal prý rozmetat tak důkladně, že z něho zbyla jen hromada kamení, a i ty kameny kázal jeden po druhém rozříznout vejpůl, není-li něco schováno uvnitř, a stromy v zahradě dal ne pokácet, ale vytrhat s kořeny, a zahrádku samu rozvrtat do hloubky čtyř loktů, to ovšem jen z doslechu, protože dnes už tam stojí zbrusu nový dům – když se totiž nic nenašlo, ta hromada rozbitých kamenů a dlaň rozryté půdy byla prodána v dražbě na úhradu páně Jankových dluhů. Pana Vojtího to zajímalo, neboť se to nepřímo týká jeho milého Petra, a proto se o tom informoval tak podrobně. A císař, velkorysý hledatel, dal propátrat a zpustošit i hřbitůvek, kde byla pochována páně Jankova žena, a kázal zbourat kostel Panny Marie Orodovnice, v němž se pan Janek podle doslechu nedlouho před svou smrtí zúčastnil ranní mše, a hospodu, do níž si po té mši zašel na pivo. Jak se zdá, císař si vytvořil celou síť špehů, kteří pátrali po každém kroku, jejž pan Janek v posledních dnech svého života, před svým uvězněním, učinil, nu a když kterýsi horlivec císaři vyjevil, že pan Janek těsně před tím, než se k němu dostavil k slyšení, byl viděn v chrámu svatého Víta, císař tam ihned vyslal tlupu svých pátračů a ti se pod jeho osobním dohledem jali chrám ničit, trhat kamennou podlahu, otvírat hrobky, bourat oltáře a varhany a kazatelny a podobně. Kostelníka, který se tomu postavil na odpor, dal císař zavřít do věže, a pak do té věže putovali všichni, kdo se odvážili špetnout slůvko na protest proti tomu řádění. Zda přitom někomu byl vytržen jazyk nebo byly vypíchány oči, pan Vojtí neví, jisto však je, že život na pražském dvoře se stal nesnesitelným, než přispěchal na pomoc narychlo přivolaný císařův bratr, který tou dobou dlel nedaleko, v Olomouci na Moravě. Teprve on nešťastného šílence zneškodnil, posadiv ho do věže, a současně pustil z věže na svobodu všechny vězně, neboť to byli vesměs lidé nevinní, uvržení do žaláře jen z rozkazu císaře a jeho milců, bez řádného soudu.
Když toto uslyšel, pan Vojtí si prý řekl, že je dobře kout železo, dokud je žhavé, a promluvit s novým vládcem, dokud ho neomrzí jeho dobročinění a spravedlnění a křivd napravování. Bylo mu čekat dva dny a dvě noci, než se k němu dostal, neboť lidí, jež osvítila tatáž myšlenka, bylo velmi mnoho, ale výsledek, jehož dosáhl, je skvělý: císařův bratr vlastní nejvyšší rukou vystavil pro Petra Kukaně z Kukaně propouštěcí dekret, k němuž přidal sáček dukátů Petrovi na odškodněnou.
„To tedy znamená, Petře, že se rozejdeme,“ řekl pan Vojtí pohnut. „Jdi, chlapče, jsi svobodný. Rve mi to srdce, protože jsem si na tebe až příliš zvykl, ale co dělat, přece si tě tu nenechám jako opici v kleci jen pro své potěšení. Budu na tebe vzpomínat, hlavně když vstoupím do tvého pokoje s parůžky a do knihovny, kterou jsi tak hezky rozsortýroval, a ty si možná na mne taky někdy vzpomeneš.“
„I mně je těžko u srdce, drahý pane Vojtí,“ řekl Petr, „protože vím, že ať půjdu kam půjdu a obrátím se kam se obrátím, nikde nepotkám člověka, jako jste vy, který dovedl způsobit, že z vězení odcházím s jistým pocitem smutku. Mějte za to můj vděk a díky, a ať příznivé události, k nimž došlo, se příznivě projeví i ve vašem životě.“
„I což, já v žádné trvale příznivé obraty nevěřím,“ řekl pan Vojtí. „Každé nové koště dobře mete, ale až se císařův bratr u nás okouká a otrká, začne trojčit možná hůř, než jak trojčil tamten, a věž dostane nové osazenstvo a noví milcové se uvelebí u trůnu a budou chlamstat a chramstat a cucat a tloustnout, a všechno pojede po starém.“
Předal pak Petrovi dukáty, jež pro něho vyfasoval, podaroval ho pěknou klisnou, lehkou, ale pevnou drátěnou košilí, kordem a dvěma ostře nabitými bambitkami, a Petr se vydal na cestu, sledován dvěma páry uslzených očí, pana Vojtího a Barušky, hezounké děvečky, jež kromě toho, že mu drbala záda, ho po celou dobu jeho pobytu na Srpnu i jinak ochotně a v plné míře svých nemalých možností utěšovala v jeho neštěstí.
Ujížděl ku Praze lehce a ostře, jako by chtěl – a vskutku to do značné míry chtěl – aspoň zčásti nahradit čas, kdy lidstvo bylo zbaveno jeho, Petrovy účasti na svém zmateném dění, ovšem právě to bylo znakem zmatenosti onoho dění, že to byl zrovninka on, mladý muž, nadaný, jak o tom nepochyboval, veškerými talenty. A hlavně charakterem, před jehož ryzostí sama hrabata smekala klobouk v němé úctě, kdo byl nucen patnáct měsíců prašivět na venkovské tvrzi, namísto aby spěl výš a výš na své skvělé dráze za úspěchem a mocí, která mu – ani o tom nepochyboval – byla předurčena. Ale nic není ztraceno, ani zdaleka ne. V Praze je, jak lze předpokládat, zmatek a chaos a je tam bezpochyby všechno jiné, než jaké to bylo před jeho zatčením, ale když je člověku osmnáct let, nedělá si hlavu s takovými detaily, ať se tam stalo co se stalo, myslil si, někdo z jeho starých příznivců a známých jistě zůstal na svém místě, a dál se uvidí.
Projížděl právě hustým a černočerným lesem, když zaslechl zvuk četných kopyt, blížící se proti němu od Prahy. Před zákrutem cesty opatrně ustoupil do houští a čekal, kdo to bude, zda bandité, či lidé počestní, až uviděl něco, nad čím mu srdce poskočilo, totiž člověka, na nějž právě myslil, když si říkal, že v Praze určitě někdo z jeho starých příznivců zůstal na místě, útlého, postaršího, s bílými vlasy nakadeřenými na spáncích, slovem hraběte Gambariniho, jemuž vděčil za všechno, co dosud zažil krásného a velikého a nadějného, a vedle něho Giovanniho, který – až na tu svou slámově plavou čupřinu – v posledním čase, co ho neviděl, tolik přišel do otcovy podoby, že to bylo až napodiv. Jeli pomalu, krokem, zasmušile, za nimi se kýval dvojspřežný kočár, těžce naložený tlumoky a vaky a pytli a bednami, řízený klímajícím kočím, který seděl na podsedním koni, a provázený šesti ozbrojenými muži na koních, všemi v červených uniformách či livrejích s nadutými rukávci, na levé paži ozdobenými znakem stříbrné obrněné nohy mezi dvěma hvězdami na červeném poli a heslem Ad summam nobilitatem intenti. Hoj, to bylo to pravé setkání, to byla náhoda, dopuštěná nejmilostivějším pokynem Štěstěny, jenže proč, myslil si Petr trochu znepokojen, se hrabě vzdaluje od Prahy s veškerým svým služebnictvem? Neboť mezi muži, provázejícími kočár, byl i Matteo, vousatý portýr z Tarenta, který dříve zůstával vždy na svém místě, ať se dělo co se dělo, a též Johann, onen hubený krasavec se šístkami, který Petrovi a Giovannimu svého času sbíral míčky, když hráli klasickou hru jménem paume, takto osobní footman hraběte.
Trvalo chvíli, než Giovanni uvěřil svým modrým kukadlům, že jezdec, který jim vyjel vstříc, je opravdu Petr. Oba přátelé si padli do náručí a hrabě, odměřeně se usmívaje, podal Petrovi svou jemnou, nažloutlou ruku.
„Petře, ty jsi ještě naživu?“ vykřikl Giovanni.
Hraběti Gambarinimu visela na rameni ona výtečná puška jménem Broccardo, již, jak pověděno, získal z pozůstalosti po Benvenutovi Cellinim, zřejmě se cestou bavil lovem, neboť pod nohama jeho koně rejdil malý, ale výbušně čiperný křepelák a při sedle mu visela kožená lovecká taška, z níž čouhaly mdlé hlavičky dvou zabitých bažantů.
„Pozoruji, milý Petře,“ řekl, „že tytéž neblahé, ba co dím: tytéž odpuzující, lidský rozum zneuctívající a do nebe volající události, jež se zběhly na pražském dvoře a které mě zasáhly sedmerým neštěstím, vám přišly k duhu, neboť vám dopomohly na svobodu. Ale tato rozdílnost našich údělů vám nemusí bránit v tom, abyste navázal, kde jste loni přestal, a abyste se k nám nanovo přidal. Prchám z této země domů, do své vlasti, a zvu vás co nejsrdečněji, abyste nás provázel.“
Tu máš, čerte, kropáč, pomyslil si Petr, zpražen, otřesen ve všech svých nadějích. Oni prchají! Proč bych měl prchat s nimi, když mě nikdo nehoní?
„Vaše pozvání je mi velikou ctí, pane hrabě,“ řekl, „ale obávám se, že co bylo přiměřené mým dvanácti letům, když jsem se u vás stal panošem, je zcela nevhodné, když jsem už dospělý. Kromě toho stále ještě odmítám uznat onen článek dvorské etikety, který tvrdí, že královny nemají nohy, i když teď už snad na tom tolik nezáleží.“
„Opravdu, teď už na tom nezáleží,“ řekl hrabě. „A pokud jde o vaše skrupule, jež chápu a ctím, Petře z Kukaně, pak vezměte laskavě na vědomí, že to, co jsem řekl o sedmerém neštěstí, které mě stihlo, bylo míněno zcela vážně a doslova, neboť ten uzurpátor, který se zmocnil trůnu, ten barbar, který nerozumí obrazům a italské umění nerozezná od nizozemského, neboť obojí je mu dokonale lhostejné, uchvátil a zabavil, slovem: ukradl mi všechny statky, jichž jsem nabyl v této zemi, to pod směšnou záminkou, že obrazy, jimiž jsem obětavě opatřoval hradní galérii, nebyly pravé. Jako by on to mohl poznat! Anebo máte snad, milý Petře, abych tu nemluvil zbytečně, nějaký jiný, přesný a rozumný záměr nebo cíl?“
Na to Petr, že záměr a cíl by tu byl, ale nikoli přesný, a snad ani ne rozumný. Vrací se do Prahy, aby se tam domohl toho, za čím směřoval už dříve, úspěchu, slávy a moci…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace