Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

(P)alba Thomase Landerse

(P)alba Thomase Landerse

Hodně tvrdý rock, metal, občas i o krapet měkčí rock... Příběhy, koncerty, desky

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Když spustí jedna zbraň, jako by spustily všechny – říká ten, který zabil Usámu bin Ládina

03.09.2018
Když spustí jedna zbraň, jako by spustily všechny – říká ten, který zabil Usámu bin Ládina

Autor: Twitter

Popisek: Robert O´Neill

Zahraniční mise rozhodně není dobře placená procházka rozkvetlou loukou. Nahlédněte do první frontové linie i týlu nepřítele s bývalým členem americké Navy SEALs Robertem O´Neillem. Jeho autobiografické vyprávění, nazvané Specialista, vydalo nakladatelství cPress.

Robert O´Neill se stal přímým účastníkem čtyř stovek bojových misí. Je nositelem 52 vyznamenání včetně medailí za chrabrost. Bývalý člen Navy SEALs, žijící legenda. Jeho strhující memoáry, psané místy až s brutální upřímností a doprovázené osobitým černočerným humorem, vás zavedou nejen do první frontové linie či týlu nepřítele, ale seznámíte se také s jeho životní filozofií a tím, co ho formovalo jako člověka.

Specialista

Bylo by však mylné domnívat se, že kniha pojednává pouze o něm. Naopak, je o Navy SEALs jako celku. O tom, co znamená tým. O tom, že když spustí jedna zbraň, jako by spustily všechny. O tom, že jediný snadný den byl včerejšek…

Autor: Robert O´Neill
Žánr:
military
Nakladatelství:
cPress

Ukázka z knihy:

Před začátkem opravdového výcviku „šlapou“ všichni nově příchozí „vodu“ a vyčkávají v PTRR (Physical Training Rehabilitation and Remediation – rehabilitace a náprava po fyzickém výcviku). Tam také zamíří nováčci po „odsunutí“ z jedné ze tří fází a mají v ní příležitost vyléčit se ze svých zranění nebo se prostě udržet v kondici, zatímco čekají na připojení k další třídě, jakmile se ona třída dostane do fáze, z níž byl „student“ odsunut. Kluci jsou odsunováni z všemožných důvodů: zranění, příliš časté selhání ve zkoušce, celková podprůměrná výkonnost. Je to způsob, jakým udržet lidi poblíž během jejich zotavování ze zranění (rehabilitace) nebo zlepšování v jakékoli dovednosti, kterou postrádají (náprava). Není stanoven žádný limit, jak často může být rekrut odsunut, celé to závisí na vaší oblíbenosti u instruktorů.
Nové kluky, například mě a Matthewa, které dosud nezařadili do třídy – respektive „nezatřídili“ –, čekalo několik týdnů výcviku, který nás měl fyzicky i duševně připravit na vyčerpávající období Fáze Jedna. Výcvik byl rovněž příležitostí pro instruktory identifikovat ty, kteří se výcviku SEALů neměli nikdy zúčastnit ani s ním začít. Zaměřovali se na ně s velmi protivnou pozorností a zajišťovali, že se dále nedostanou.
Vzpomínám si, jak jsem poprvé uviděl instruktora z BUD/S na nějakého studenta zanevřít. RDC jsem ve výcvikovém táboře ječet už slyšel a myslel si, že je to zlé. Toto však byl jiný level. Tentokrát řádil jeden z vrchních námořních poddůstojníků-instruktorů, kteří byli v mých očích bohové, jenž zjistil, že si jeden kluk pouštěl líně pusu na špacír a vybral si k tomu právě BUD/S. Hlasitě žvanil o tom, jak si z humbuku kolem BUD/S nedělá hlavu, a prohlašoval, že se vůbec nebojí. Prošel armádním výcvikovým táborem a sám dokonce zastával funkci výcvikového seržanta. Věděl, co očekávat, a již prožil to nejhorší, co může armáda nabídnout.
Naneštěstí to byl náhodou Matthew. Okamžitě zjistil, že jeho předchozí zkušenosti v armádě jsou bezvýznamné. Tento chlapík s perfektním černým knírem – připomínajícím módní styl z osmdesátých let preferovaný žabími muži z útvaru UDT, předchůdci SEAL – se svým nosem téměř dotýkal Matthewova a pustil se do něho takovým způsobem, že vyděsil k smrti celou třídu. Slova tohoto vrchního námořního poddůstojníka si nevybavím, nicméně představte si ho jako devítisetlibrového grizzlyho a Matthewa jako týpka, který právě nakopal medvědici mládě. Nikdy nezapomenu na Matthewovo opakování slov: „Ano, veliteli, ano, veliteli, ne, veliteli…“ možná si cvrnkl do kalhot. Já tedy rozhodně.
Brzy jsme zjistili, že tyto kartáče jsou spíše pravidlem než výjimkou. Instruktoři byli den co den hluční a po čertech nepříjemní. Rychle mi došlo, že absolutně nejhorší jsou výmluvy vycházející z úst nováčka. Tato skutečnost by se mohla zdát evidentní, i tak se však najdou nějací zabedněnci, kteří dokážou zdůvodnit všechno. Nejhorším možným způsobem si natlučou nos, a přitom se nikdy nepoučí. Já se naštěstí učil rychle. Dokud jsem přijímal, že nemám nikdy pravdu a oni ji mají vždy, dalo se to vydržet. Kdykoli se mě instruktor zeptal, proč jsem udělal něco, co se mu očividně nelíbilo, odpovídal jsem: „Protože jsem idiot!“ Tou situací se nenervujete, necháte se sprdnout a žijete dále.
Když jsme zrovna pokorně nepřiznávali vinu předkládanou instruktorem, podstupovali jsme kondiční běhy a trávili hodiny v bazénu. Skutečné zářezy si šetřili na Fázi Jedna, první týden a den. My to však zatím nevěděli. Instruktoři v BUD/S rádi své studenty překvapují. V závěru cyklu PTRR jsme pouze museli úspěšně projít počátečním testem, který jsme podstoupili ve výcvikovém táboře: uplavat pět yardů bez ploutví (ouško nebo prsa) za dvanáct a půl minuty, udělat osm shybů do plného natažení rukou, zvládnout čtyřicet dva dokonalých kliků, provést padesát bezvadných sedů lehů, uběhnout jeden a půl míle pod jedenáct a půl minuty ve vojenských botách. Mysleli byste si, že na to bude již každý připraven. Někteří kluci, například Matthew, však neuspěli.
To pro něho nebylo dobré. Byl jsem u toho, když se trápil s přítahy. Nejsou tak snadné, jak vypadají, děláte-li je patřičně čili do úplného natažení rukou a visu na žerdi, než se opět přitáhnete. Navíc plavání vás také stojí nějaké ty síly. I tak jich Matthew ve výcvikovém táboře zvládl šest a po několika týdnech tam strávených neměly představovat žádný problém. Tlak způsobený všemi těmi páry očí je překvapivě intenzivní, ale obyčejně zvýší hladinu adrenalinu, a tím pádem i počet přítahů. Hlavní však bylo, že Matthew přestával věřit, že na to má, a v BUD/S není nic osudnějšího.
Matthew musel spolu s ostatními kluky, kteří selhali, předstoupit před „kontrolní komisi“. Většinu vykopli do divize X a odsoudili k životu strávenému úklidem latrín. Byli to podprůměrní jedinci, na které se instruktoři kvůli chabé výkonnosti bez ustání zaměřovali.
Komise jednala v zasedací místnosti hned vedle „drtiče“, asfaltobetonového nádvoří, na němž jsme tehdy náhodou cvičili. Nacházející se pod okny kanceláře velících důstojníků, je drtič místem navrženým tak, aby byly i nejnepatrnější chybičky nebo okamžik úsilí menšího než maximálního bolestivě viditelné. Nemohl jsem si však pomoci a ovládla mě roztěkanost. Vrhal jsem na dveře letmé, nervózní pohledy a čekal na sklíčeného, zavrženého Matthewa a jeho skleslý příchod. K tomu však nedošlo. Sprintem vystřelil ze dveří a ihned zapadl do naší formace.
Později jsem se dozvěděl, že se vyslýchající důstojník Matthewa zeptal: „Slyšíš zvuky toho cvičení, které se odehrává za dveřmi?“ „Ano, pane.“ „Běž se přidat ke své třídě.“
Stalo se to v pátek. Čekalo nás jakési ukončení PTRR zahrnující výměnu standardních pěticípých námořních čepic za přilby členů BUD/S, které budeme nosit buď v rámci celého výcviku, nebo dokud přežijeme. Víkend jsme strávili odpočinkem a barvením přileb. Pomocí šablon jsme na ně psali svá jména. Každá výcviková fáze vyžaduje novou barvu. Nejprve přilbu nabarvíte nazeleno, poté namodro pro Fázi Dvě a nakonec načerveno. Při každém přebarvování jsme věděli, že jsme dosáhli dalšího milníku. Já se dostal ke svému prvnímu a natíral svoji helmu zelenou barvou. Měl to být skvělý týden.
Alespoň jsem si to myslel. Ne že bych nevěděl, že Fáze Jedna bude náročnější než PTRR. Jednoduše jsem dospěl k závěru, že to nemůže být o moc horší. To jsem se však přepočítal…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace