Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Na pódiu tvrďáci a v zákulisí už jim bublá krupicová kaše s kakaem. Na koho by se v muzice mělo radši zapomenout?

02.09.2018
Na pódiu tvrďáci a v zákulisí už jim bublá krupicová kaše s kakaem. Na koho by se v muzice mělo radši zapomenout?

Autor: Rock and All

Popisek: Přeceňovaní Five Finger Death Punch

VIDEO A pokračujeme ve včerejší krasojízdě těch nejpřeceňovanějších muzikantů podle redakce časopisu Rock and All. Ve výsledku není nejjednodušší ukázat na jedno jméno a říct – ten to je, ten je hudebně skutečným dnem, jen marketingovou loutečkou, která neumí a lidstvo by udělalo nejlépe, kdyby prostě zapomnělo. A jako včera, tak i dnes budou padat vcelku překvapivá jména.

Tomáš Rojt

Na první pohled lehké zadání, ale hned při prvním zamyšlení docela těžká otázka, subjektivní pohled na věc hraje velkou roli a kdo je pro někoho přeceňovaný, je pro druhého nedoceněný. Pak tu máme pohled kritika, menšinový, ale snadno publikovatelný a schopný ovlivňovat ostatní. A nezapomeňme na fanoušky, jejichž názor je výrazně většinový, i když hůře publikovatelný. Na druhou stranu návštěvnost koncertů a prodejnost nosičů jejich názor vyjadřuje stejně trefně jako článek kritika. A ještě jedna důležitá věc: přeceňovaný neznamená nutně špatný, nekvalitní, odpad apod.!

 

Bylo by jednoduché začít se strefovat do jmen jako Marylin Manson, Phil Collins, Oasis atd. Vezmu to ale z jiné strany. Prvním katalyzátorem fenoménu přeceňování bývá rozpad kapely či úmrtí interpreta. Určitě tu hraje velkou roli sentiment a jistá míra glorifikace. Budu asi za provokatéra, ale např. Jimmy Hendrix a Nirvana, potažmo Kurt Cobain jsou jména, která zná každý. Zazářili a odešli, bohužel. Tři řadová alba a konec, neměli šanci ukázat víc, ani své slabší tvůrčí chvilky. Ty obnažily až nekonečné výběry a reedice, ale každý jim to rád odpustí, měli totiž tak málo času… Takže ano, Cobain s Hendrixem byli osobnosti a obohatili svět rocku o mnoho, ale do kategorie přeceňovaní muzikanti dle mého názoru patří.

Michal Straka

Toto zadání se ukázalo jako mimořádně obtížné a nesnadné. Počáteční úšklebek nad tak snadným tématem mi poměrně rychle zmrzl na rtu. Zdánlivě snadný úkol, který se po chvilce přemýšlení začíná jevit jako zlá noční můra. Jména, která mi v hlavě naskakují, během chvilky zamítám, mozkové hemisféry si hrají střídavě na žalobce a obhájce. Jak je snadné vyslovit nějaké jméno, ale potvrdit si ho?! Při napadajících jménech si brzy uvědomuji onu neviditelnou tenoučkou linii, která odděluje termín přeceňovaný od slova zajímavý, byť jen pro úzký okruh fanoušků, čili jak my říkáme „pro fajnšmekry“. Patří sem snad takoví hudebníci? To rozhodně ne!

Škrtám tedy v duchu všechny leckdy okrajové žánry, mými předchůdci prapečlivě zaškatulkované. Má tam snad patřit osobnost (neboť jí je) jako například Dan Bárta? Vždyť jeho jméno vyčuhuje rok co rok málem z každé odborné ankety, i když v tom roce pranic, ale pranic nespáchá? Možná jsem blízko, ale ani zde nepociťuji osobně naplnění toho významu nejpřeceňovanější. Nakonec mě v sítu zbývají ona tři správná jména: Pixies, The Clash a Sting. Možná překvapivě, ale zato pro mne logicky a zaslouženě. Ten Dan unikl jen o fous.

Dan Sywala

Přeceňovaný muzikant je termín, který je pro každého vyústěním osobních preferencí, názoru na nejrůznější žebříčky a v neposlední řadě citlivých osobních zkušeností. Z osobního pohledu se snažím respektovat každého umělce, brát v potaz třeba i dávno zapomenutou formu, ale určitě je zde hned několik muzikantů, které považuju minimálně za přeceňované. V první řadě jde o Metalliku, jejíž kvalita, ať už na albech, nebo naživo, zůstala hluboko v osmdesátých letech. To už raději sólovou tvorbu Jasona Newsteda…


O moc lepší mínění nemám ani o Slayer, ale Dave Mustaine a jeho Megadeth, to je mizérie po všech stránkách, včetně té osobní. Pokud zůstanu v tvrdších vodách, tak můj seznam pokračuje s Children Of Bodom (Alexi Laiho) nebo Cradle Of Filth (Dani Filth). A to jsem ještě ani pořádně nezačal s power/speedmetalovou scénou, kde je sice pár výjimek, ale pro mnohé je to byznys založený na chrlení monotónních desek a účastí na pivních festivalech. Pár jmen za všechny: Sabaton, Helloween, HammerFall, Rage nebo Edguy. A ještě jedno jméno na závěr: Axl Rose.

J. J. Šimon

Okruh přeceňovaných kapel se mi zužuje. Věkem přicházím na chuť i tomu, čím jsem v mládí pohrdal. Častokrát okázale. Avšak stále dost jich v okruhu zůstává, a navždy zůstane. Dodnes mi vadí většina nu-metalových kapel, protože jim to nemůžu věřit. Ani jejich způsob projevu, ani bolístky, které si řeší v textech. Ty jsou většinou dvojího rázu: jako mají Korn, nebo jako mají Linkin Park. Vítězové té doby jsou Coal Chamber a Staind. Přijdou mi jako vyprázdněné kopie kopií jiných.


Na současné scéně takhle vnímám Five Finger Death Punch. Úspěch nepokrytě nakopnutý obrovskými investicemi (obrovskými v intencích začínající rockové kapely), od placených facebookových a youtubeových „nakukávání“ po masivní kampaně například v britském Metal Hammeru. Dva roky po startu kariéry patřili mezi největší inzerenty z oblasti managementů kapel. Jejich hudba mě až úmorně nebaví. Z každého tónu cítím kalkul. A vylhaný hněv, takové to „A teď budu hrozně tvrdej, v backstage mi už hřejou krupičnou kaši s kakaem. A dávají další díl Přátel. Chandler se chce rozejít s Monikou!“

Jan Tesař

Nemohu si pomoci, ale téma přeceňovanosti mě bezděčně nutí k poněkud kacířské úvaze. Každý, kdo zemřel před kratší dobou než jeden či dva týdny, je nevyhnutelně přeceňován. Vytvoří se kolem něj jakási aura nedotknutelnosti a je jako polobůh vychvalován i těmi, kteří mu za života nemohli přijít na jméno, případně jen z dálky přibližně tušili, o koho se vůbec jedná. Typickými příklady jsou legendární „uzavíratelé“ šedesátých let Brian Jones, Jimi Hendrix, Janis Joplin a Jim Morrison, v sedmdesátých letech Elvis Presley, v devadesátých letech Kurt Cobain, nedávno David Bowie, Prince, Lemmy, v současnosti Chris Cornell a Chester Bennington. Jako by nám ten čerstvý fakt úmrtí, mnohdy řádně umocněný věkem dotyčného či pohnutými okolnostmi, zabraňoval zhodnotit reálně hudební odkaz daného umělce. Teprve s větším časovým odstupem se vše vrátí k normálu a nebožtík je opět poslouchán jen těmi, kdo se o jeho tvorbu zajímají skutečně a nejedou jen na všeobecné smuteční vlně.

Jaromír Tůma

Přeceňovaní umělci? Mohl bych navršit desítky jmen hvězdiček pop music, ale pop od zjevení se skupiny Kelly Family v polovině 90. let už neposlouchám. Na druhé straně však stojím za názorem, že pop/rock není kultura, ale šoubyznys, a tam platí, že kdo frčí, je dobrý. V poctivém kapitalismu, existuje-li ještě vůbec, se muzikantům, pokud nejsou od vážné hudby a částečně i od folkloru, nenadržuje. Jiné to bylo za komunismu, proto uvedu alespoň jeden příklad: Pavel Liška, v roce 1974 vyznamenaný Cenou hl. m. Prahy a o 14 let později jmenovaný „zasloužilým pracovníkem v kultuře“.

Mnohem častěji narážím na přeceňované desky. Bohužel i u svých nejoblíbenějších skupin. Opět příklad nad jiné: album The Endless River skupiny Pink Floyd z podzimu 2014. Kdyby se jen utrousilo, že jde o výškrab ambientních fantasmagorií z let 1968, 1993 a 2013–2014, nebudu ho brát vážně. Ono je však prezentováno „jako patnácté a poslední“ album skupiny a vizitka Davida Gilmoura, který byl pro mě vždy až pátým Pinkem. Nebo Floydem. Vydání desky má ospravedlnit dedikace památce už devět let pochovaného Ricka Wrighta. Ve skutečnosti si zařazením titulu The Endless River do oficiální diskografie kapela zajistila kšeft jak řemen, jak o tom svědčí odezva z hitparád a prodej 2,5 milionu nosičů jen ve zbytku roku 2014. V seznamu zemí, kde se album umístilo na nejvyšším bodě žebříčku, nechybí ani Česko (hitparáda IFPI). Tak mi, milí zákazníci, sdělte, kolikrát jste si tu desku ode dne nákupu pustili!

Pavel Víšek

Když hvězda vyhoří a dospěje ke konci svého života, přestane proti její gravitaci působit síla jaderné fúze a hmota, jež zůstala, se zhroutí do sebe. Na jev známý z astrofyziky můžeme narazit i v hudbě. Sting si obrovské renomé vybudoval jako frontman vizionářského tria The Police, ale na sólové dráze dokázal překročil jeho stín jenom na prvních dvou sólovkách v 80. letech s větší než malou pomocí amerických jazzmanů kalibru saxofonisty Branforda Marsalise. Status superhvězdy Sting nikdy neztratil, ale s dalšími sólovými počiny to šlo dlouho z kopce a třeba deska Songs From The Labyrinth (2006), kterou nahrál s bosenským loutnistou Edinem Karamazovem, představuje pouze vizitku průměrného interpreta renesančních písní Johna Dowlanda, jenž u vydavatelství Deutsche Grammophon obstál jen díky jménu. Jako autor se Sting dlouho hledal, ale i na nejmladších sólovkách The Last Ship (2013) a 57th & 7th (2016) si udržuje pouze standard a mediální ohlas neodpovídá jejich kvalitě. Kdeže „policejní“ roky jsou...

Martin Zoul

Ze zahraničí bych tenhle titul rád věnoval Jamesi Murphymu. Důvody enormní popularity jeho LCD Soundsystem jsem nikdy pořádně nepobral, jakkoliv uznávám, že Sound Of Silver je celkem fajn deska. Pak je tu Mike Oldfield, kvůli jehož tvorbě by snad měl vzniknout nějaký tribunál pro hudební zločiny proti lidskosti. Má-li peklo individualizovaná oddělení, pak v tom mém vyhrává v nekonečné smyčce Midnight Shadow.


U nás je pak titul nejpřeceňovanějšího umělce doživotně vyhrazen Karlu Gottovi. Pro mě představuje typ prosťáčka, kterému okolí vnuklo myšlenku o vlastní výjimečnosti. Ono je samozřejmě fajn, když máte hlas, se kterým můžete brousit křišťál. Otázkou ale je, jak s tím hlasem dokážete naložit, a tady se můj názor na „Zlaťáka“ s tím většinovým radikálně rozchází. Já prostě nedokážu brát vážně někoho, kdo zpívá, že ho opustila žena a u toho se na celé kolo usmívá, aby se zavděčil paničkám v první řadě koncertního sálu. Nejen punk, ale i pop je prostě někde úplně jinde!

 

Vložil: Štěpán Cháb

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace