Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Být samostatná, nezávislá a mít život pod kontrolou je fajn. Ale co když je najednou všechno úplně jinak?

21.08.2018
Být samostatná, nezávislá a mít život pod kontrolou je fajn. Ale co když je najednou všechno úplně jinak?

Autor: alchetron.com

Popisek: Sarah Haywood

Život nemusí být jen přesně nalinkovaný a nikdy není pozdě rozkvést. Že už tomu snad ani nevěříte? Pak se určitě seznamte s hrdinkou románu Sarah Haywood Kaktus, který vydalo nakladatelství Motto.

Susan Greenová je ve svých pětačtyřiceti letech nezávislá, samostatná a svůj život má naprosto pod kontrolou – pracuje ve státní správě, bydlí sama v londýnském bytě a její zálibou je pěstování kaktusů. Rozhodně nehodlá plýtvat časem na nelogické vztahy plné citových zmatků. Rodina i kolegové v práci ji sice považují za nepřístupnou a trochu divnou.

Kaktus

Susan její uspořádaný způsob života dokonale vyhovuje, zvlášť pokud se jí daří vyhýbat se svému neschopnému bratru Edwardovi, který stále žije v matčině domě v Birminghamu. Jenže její pečlivě vybudovaný životní řád se náhle začne hroutit – musí se vyrovnat se smrtí matky a vlastním překvapivým těhotenstvím. Postupně si uvědomuje, že nemůže ovládnout absolutně všechny aspekty svého osudu… a že to nemusí být špatně. Seznamte se se Susan Greenovou. Nechápe, jak moc je zábavná, což je skvostné.

Autor: Sarah Haywood
Žánr:
román
Nakladatelství:
Motto

Ukázka z knihy:

Nečekala jsem, že se ze mě ve věku pětačtyřiceti let, kdy má ještě většina lidí oba rodiče, náhle stane sirota. Rodičům však bylo přes třicet, když jsem se narodila, a můj otec měl určitou povahovou vadu, která mu zkrátila život. V posledních letech jsem se s matkou nevídala tak často, jak jsem měla. Jsem statní úřednice, pracuju na dodávce projektů (analyzuju kvanta komplexních dat a vypracovávám důkladné zprávy o produktivitě práce) a připadá mi, že když se zrovna dlouhé hodiny nepotýkám s velkými čísly a malými písmenky, tak stejně pořád bojuju s časem.
Dalšim důvodem, proč jsem matku nenavštěvovala moc často, bylo to, že u ní už zase bydlel Edward, s nímž – eufemisticky řečeno – nesdílím pohled na život. Vlastně se jeden druhému vyhýbáme jako čert kříži. Bratr je co do věku pouze o dva roky mladší, ale alespoň o třicet let mladší co do emocionálního a psychologického vývoje, který se v jeho případě zarazil v pubertě. Radno dodat, že to nezpůsobila žádná diagnostikovatelná duševní porucha, nýbrž jeho slabá vůle a požitkářství. Zatímco já jsem si ze všech sil snažila zajistit spolehlivou kariéru a stabilní životní styl, Edward se plácal od jedné nanicovaté práce, nefunkčního vztahu a zpustlého bytu ke druhému. Nikterak překvapivě proto po čtyřicítce zase přilezl k matce.

Zpráva o smrti blízkého příbuzného je pro člověka šok, ať byl dotyčný jakkoli starý a nemocný. Zjistila jsem, že potřebuju několik minut tiše sedět a sbírat myšlenky. Jelikož jsem se však nacházela v Londýně a matčino tělo v Birminghamu, z praktického hlediska jsem neměla skoro co dělat. Rozhodla jsem se tudíž, že půjdu do kanceláře a budu dál pracovat jako normálně, tedy alespoň natolik, jak se dá předstírat, když je člověku ustavičně na zvracení. Nikomu v kanceláři o matčině smrti nepovím. Dovedla jsem si představit ty orgie cavyků a vzdychání, ta lepkavá objetí a projevy soustrasti nad ztrátou někoho, koho neznali a ani netušili, že existuje. Na tohle si zrovna nepotrpím.
Když jsem vylezla ze stanice metra poblíž své kancelářské budovy, udeřilo mě vedro, které už tak vystoupalo, že změkl čerstvý asfalt před východem. Hluk a výpary z ploužících se aut jako by zesílily a ostře pronikavý sluneční svit mě bodal do sítnice. Hned jak jsem dorazila do relativního útočiště za svým pracovním stolem, jenž se nachází v nejtišším koutě velké sdílené kanceláře, zapnula jsem větrák a namířila si ho na obličej. Trochu vzkříšená jsem jako každé ráno strávila několik minut kontrolou kaktusů, které mám rozestavené na kraji stolu. Podívala jsem se, zda nějaká část nepodlehla hnilobě, nesvraskla či neseschla, oprášila je měkkým štětcem, ujistila jsem se, že má kompost správnou úroveň vláhy, a poobracela jsem je, aby byly pořád stejnoměrně vystavené dennímu světlu. Potom jsem otevřela složku. Zápolení s obzvláště náročnou zprávou, již musím do konce příštího týdne odevzdat vedoucímu oddělení, mi snad pomůže zahnat myšlenky na ranní události.
Na to, že jsem vystudovala práva, možná nemám nejvíc vzrušující práci, ale vyhovuje mi. Většina studentů z mého oboru se šla vyškolit na advokáty nebo obhájce, ale mě začala přitahovat jistota kariéry ve státní správě: předvídatelné, byť nikterak slavné platové třídy, přijatelný důchodový plán a žádné vrtochy profesně starších partnerů nebo vedoucích advokátních komor. Při práci sice svoje vzdělání nevyužiju a postrádám expertizu, již by mi dodala profesionální kvalifikace, avšak povšechné znalosti zákonů a byrokratické činnosti mi přijdou kromobyčejně vhod, kdykoli potřebuju vznést nějakou stížnost.
Kdybych neměla kolegy, kancelářský život by byl snesitelný. Toho dne jsem se však musela potýkat s ještě delším výčtem nesnází a mrzutostí než obvykle. Například bylo sotva půl jedenácté, když k mému stolu zavanul pach zbytků číny, které si jedna z mých podsaditějších spolupracovnic ráda ohřívá v mikrovlnce v naší miniaturní kuchyňce a dopoledne je konzumuje. Do hrdla se mi drala žluč a musela jsem se pořádně napít něčeho studeného, abych se vyhnula krizovému úprku na toalety. Zvládla jsem dojít k automatu na vodu a ani trochu mě nepotěšilo, že jsem tam potkala Toma, čilého asistenta administrativy, který u nás nedávno začal pracovat. Jeho bujný plnovous pořád svědčil o tom, že měl k snídani bagetu. Měl se mi stát dalším zdrojem mrzutostí.
„Ahoj Susan, zrovna tebe jsem chtěl potkat. Chtěl jsem ti jenom říct, že jsem našemu kanclu vytvořil facebookovou skupinu, abychom tam organizovali chození do hospody a dávali si vědět, co se děje. Pošli mi žádost o přátelství a já tě do té skupiny přidám.“
„Ty tady nejsi dlouho, viď?“ Zvládla jsem ze sebe vypravit, zatímco mi do sklenice žbluňkala voda. „Všichni vědí, že Facebook nemám.“
„Páni, fakticky? Tak jak komunikuješ s lidmi? Máš Instagram nebo WhatsApp? Tam můžu taky vytvořit skupiny.“
„Nemám nic. Podle mě obvykle funguje zvednout telefon nebo poslat zprávu.“
„Ale jo, to stačí tak třeba pro tvoji mámu nebo tak, ale jak udržuješ kontakt se všemi starými kamarády ze školy a z vysoké? Jak si organizuješ společenský život?“
Na tohle jsem neměla náladu. Z nějakého důvodu mě pálily oči – možná to bylo těmi ostrými zářivkami. Jasně jsem mu vysvětlila, že vůbec netoužím udržovat kontakt s lidmi, jež jsem krátce znala před mnoha lety, a že žiju velmi prostý život. Jestli pocítí potřebu vyrozumět mě o kancelářských sešlostech nebo mi sdělit důležitou zpravodajskou informaci z pracoviště, má mi napsat e-mail. Mohla jsem mu navrhnout, ať přejde těch patnáct kroků od svého stolu k mému, ale v něčem takovém bych ho nerada podporovala…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace