Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Zmizelí Češi

Zmizelí Češi

René Flášar pátrá po osudech zmizelých, kteří se již dávno ztratili i z policejních svodek

Sex, pivo a rokenrol

Sex, pivo a rokenrol

Rockové příběhy; ve spolupráci s časopisem Rock´n ´all

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Roztomilé dítě se mění ve věčně naštvanou příšeru a nevíte, co s tím? Věřte, přežít se to dá

18.08.2018
Roztomilé dítě se mění ve věčně naštvanou příšeru a nevíte, co s tím? Věřte, přežít se to dá

Autor: noz.de

Popisek: Jan-Uwe Rogge

Když dcera mířila do puberty, dostala jsem strach, že tohle děsivé období jedna z nás nepřežije. Buď mě klepne pepka, nebo ji zabiju a půjdu si to odsedět. Nakonec jsme přežily obě. Porci rad, jak na to, nabízí uznávaný odborník na výchovu Jan-Uwe Rogge v knize Puberta – opora, volnost, mantinely, kterou vydalo nakladatelství Edika.

Jak se z našich dětí stávají dospělí? Jak jim nechat volnost, ale zároveň nastavit mantinely? Jak jim poskytnout oporu a budovat vzájemný vztah? A jak se vyhnout klasickým konfliktům v rodinném životě? Autor sympatickým způsobem odpovídá na tyto a mnohé další otázky a dokládá je příklady z praxe.

Puberta je totiž mnohdy obtížným obdobím. Tříská se dveřmi, rodiče bývají celí nesví a dospívající občas ztrácejí orientaci v tom, co cítí. Na jednu stranu potřebují rodičovskou blízkost, na druhou si přejí vylétnout z hnízda… Jde ale o nutný proces, který je často nad síly všech zúčastněných. Právě v této chvíli by rodiče neměli kapitulovat, neboť výchova je možná i během puberty!

Puberta

Uznávaný rodinný poradce Jan-Uwe Rogge nejdřív pracoval na univerzitě v německém Tübingenu, kde se věnoval výzkumným projektům na téma rodina, dětství a média. Od roku 1985 působí jako výchovný poradce pro rodiny a pedagogy, trpělivě odpovídá na jejich dotazy, přednáší a vede semináře doma i v zahraničí.

Napsal více než patnáct knih, které jsou věnovány výchově. Některé z nich se staly bestsellery a zařadily se mezi dnes již klasická díla, určená do rodičovských knihovniček. Přeloženy byly do více než dvaceti jazyků. Jako expert je Rogge pravidelným hostem v rozhlasovém i televizním vysílání a v rodném Německu v současnosti platí za jednoho z nejúspěšnějších rodinných poradců. Je ženatý a má dospělého syna.

Autor: Jan-Uwe Rogge
Žánr:
výchovný poradce
Nakladatelství:
Edika

Ukázka z knihy:

Tlak na výkonnost
Třináctiletá Annika se už nějakou dobu zdráhá chodit do školy. Ráno si stěžuje na bolest hlavy, na problémy se žaludkem. Na lékařském vyšetření se nic nenašlo. Anničin organismus se zdá být naprosto zdravý.
Přesto je na ní vidět, že není ve své kůži. Šedivá pleť překrytá příliš křiklavým líčením, plouživá chůze stařeny, shrbená ramena, těkavý, nejistý pohled, tichý, sotva srozumitelný hlas. Už několik týdnů nebyla Annika v tělocviku. Uzavírá se stále více do sebe, nepustí k sobě ani své rodiče. V kontaktu už je jen s jednou kamarádkou. Doslova se zabarikádovala ve svém pokoji.
A to přesto, že má ve škole nadprůměrný prospěch a učitelé ji chválí. „Ale,“ jak poznamenává třídní učitelka, „je myšlenkami neustále někde jinde. Moc často nevídám takový pohled upřený do prázdna. Jak by něco viděla v dálce.“
Nyní Annika už několik týdnů nechodí do školy: Stěžuje si na závratě, křeče v břiše, má potíže s usínáním, které způsobují, že je ráno totálně vyčerpaná a „úplně mimo!“.
Po několika konzultacích v poradně je zřejmé, proč se u Anniky zpočátku objevovaly fyzické příznaky a následně přestala chodit do školy.
„Moji rodiče,“ říká mi Annika během schůzky v poradně, „se chtějí rozejít. Táta má přítelkyni. Matka neustále chodí po bytě a brečí: ‚Slib mi, že se mnou zůstaneš aspoň ty.‘ “ Annika se na mě podívá vykulenýma očima: „Nemůžu ji přece opustit, že ne?“
Školní klima
Výňatky z rozhovoru s dvanáctiletými až čtrnáctiletými studenty o školním klimatu a vztazích mezi učiteli a studenty:
„Obecně s učiteli vycházíme,“ říká Yvonne, „jsou oukej. Můžete s nimi mluvit, diskutovat.“
„U většiny,“ říká Paul, „víš, na čem seš. Jo, vždycky se najde nějakej pokrytec, ale na něho rychle přijdeš. Poznáš je rychle, protože všechno strašně vokecávaj. To si musíš dát bacha. S nima to stejně nebude fungovat, protože jsou tak zatraceně přátelský, že seš brzo až po uši v těch jejich sračkách.“
„Pro mě je nejhorší,“ rozčiluje se Anne, „že se učitelé nevzájem nemaj’ rádi: Nemůžou se ani cítit, jak jsou na nože. A od nás by chtěli, abysme se k sobě chovali mile a přátelsky. Přitom by si oni sami občas nejraděj zakroutili krkem! Snažej’ se vyřídit navzájem! Jsou to úplní sebevražední atentátníci s výbušninama ze slov a pohledů!“
„Jen ty výbušniny ještě nevybuchly,“ usmívá se Jonathan. „Mezi učitelama najdete i strašný chudáčky, co učej’ výtvarku, hudebku, náboženství, tělocvik. Němčinu možná taky. Ti vždycky dostávaj’ hodiny pozdě odpoledne, kdy jsme úplně vyflusnutí. A když to začne jiskřit, když jsou ve třídě nebo ve škole problémy, snažej’ se to dát do cajku, ale ti, co za to můžou, jsou už pěkně z vobliga. Myslej’ na golf nebo na svou milenku. Typickej příklad je náš matikář, vůbec nás nechápe, v hlavě jen ty svý vzorečky, už celý roky má stejný folie, a dokonce na nich ani nevopravil pravopisnou hrubku deset let starou. Vo dětech nemá ani šajn! A když si mu na něco stěžujeme, řekne nám, že po něm máme hudebku a kolega má pro nás určitě nějakou meditativní hudbu a rád nás vyslechne...“ Zhluboka si povzdechne. „Nebo náš učitel biologie! Zrušili mu plac na vejšce, a tak ho vypustili na děcka. Von tu hodinu prostě profrčí. A když máme dotazy, vodkáže nás samolibě na internet, protože jsme prej stejně všichni závislí na počítači. A na duševní stránku tady prej je učitel náboženství, on je tady na fakta života. Po vyučování nasedne do svého Jaguára, jede na golf, protože to s náma idiotama nemůže vydržet, jak nám jednou řek’! A když se pak u nás koná nějakej výcvikovej kurz pro učitele, hodí se buď marod, nebo je u svejch vosumnácti jamek. Z takovejch týpků se můžu zvencnout: Plná huba keců a skutek utek’.“
„Ten by se měl raděj’,“ usměje se Th eo sarkasticky, „jít zahrabat někam daleko, kde by nenadělal takovou škodu!“

Násilí a agrese ve školách má – stejně jako ve zbytku každodenního života – mnoho podob. Hlasitých a tichých, pronikavých a bledých, nápadných a přehlížených, nepřeslechnutelných i ignorovaných. Přitom platí: Není čas to dramatizovat – v souladu s mottem: „Násilí na školách a ve školách nabývá nesnesitelných forem!“ Senzační jednotlivé případy by neměly změnit pohled na školní normálnost, v níž se učitelé, studenti a rodiče snaží prožívat sociální interakce. Současně však nelze bagatelizovat ničivé násilí touto větou, podle níž vždy existovalo.
Každý, kdo popírá zřejmou, destruktivní brutalitu, nedokáže ji rozpoznat, přehlíží ji nebo kdo ustupuje, podporuje destruktivní agresi ze strany studentů. Popírání a dívání se jinam je důležitým předpokladem, proč v některých školách dochází k destruktivní agresi. Napadne mě to vždycky, když nějaká škola doslova „hoří“ a mně je pak řečeno, že to všechno přišlo jako „blesk z čistého nebe“. Agrese nepřicházejí jako „blesk z čistého nebe“, člověk přehlédl bouřkové mraky na obzoru.
Agrese za sebou obvykle mají určitou minulost, dlouhou předběžnou fázi. Ti, kteří ignorují násilí a brutalitu, vytvářejí prostor, aby se v něm mohly bez omezení rozvinout. Nejde o ono časté „Bylo to tak vždycky“, jde o rozpoznání těch kvalit, které jsou odlišné od toho, co násilí a brutalita představovaly ještě před 30 nebo 50 lety.

  • Je nepochybné, že se menšina schopná násilí rozrostla. Jestliže to byly ještě před třemi desetiletími dvě procenta všech dospívajících, je to podle nových výpočtů nyní asi 7 procent. Jestliže bylo destruktivní násilí dřív doménou chlapců, upozorňují na sebe nyní prostřednictvím verbální agresivity a brutality již dívky ve věku 12 až 14 let.
  • Kromě toho je násilí mnohem rozmanitější a složitější: Pohybuje se od slovní agrese (posměch, urážky, ponižující výrazy apod.) přes vandalismus (na školním dvoře a cestě do školy, v učebnách a tělocvičně, na učebních materiálech apod.), od útoků na spolužáky přes násilí vůči učitelům, od nechuti ke škole, odmítání školy přes záškoláctví, od šikanování a tyranie přes špatné školní klima až po „nechuť k čemukoliv“.

Přidává se však i další faktor: Všechno se rychle, lépe řečeno unáhleně nahází do jednoho hrnce a uvaří se chaotická, nediferencovaná kaše bez chuti. Z neškodného škádlení, jak to mezi dětmi bývá, se rychle udělá „šikanování“, ze zápasení a zápolení, z onoho přirozeného poměřování sil, se šmahem udělá brutální rvačka. Jen pokud se na všechno budete dívat rozumně, nebudete zbytečně přehánět, dokážete vyhovět oněm znepokojivým, problematickým trendům, s nimiž přichází násilí ve škole…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace