Ruský film Léto představuje rockové podzemí v černobílém světě SSSR. Premiéry Pavla Přeučila

Foto: Aerofilms

Popisek: Léto: Ruské máničky, české máničky... Mnozí zavzpomínají

FOTOGALERIE, VIDEO Ruský film je v posledních letech v českých kinech vzácností a o to více potěší, že filmová distribuce nám nabízí jeden z výjimečných snímků moderní ruské vlny, nazvaný prostě Léto. Film, dnes již řadou cen ověnčeného ruského režiséra Kirilla Serebrennikova (48), nás zavede na rockovou scénu 80. let v Leningradu.

Silný film o mladých rebelech, kteří žijí tak trochu v leningradském podzemí, dělají svou hudbu, flirtují, milují mejdany a celým svým stylem života vzdorují tehdejší sovětské moci, která považovala rockovou hudbu za jedno z největších nebezpečí ze západu. Film mapuje jejich odhodlání přenést ducha západní rockové a punkové scény do období začínající perestrojky i přes stále represivní postoje úřadů.

Režie z domácího vězení

Příznačné je, že i režisér Serebrennikov se musel během natáčení filmu potýkat s podobnými problémy, jako jeho hrdinové ve filmu. Pro současný ruský establishment je poněkud nepohodlnou osobou. Dovolil si totiž upozornit na zpronevěru státních prostředků, určených pro jeho moskevské divadlo a následovalo jeho zatčení. To se stalo právě před rokem, v létě, kdy probíhaly dokončovací práce na filmu Léto. Naštěstí se konečná fáze filmu obešla bez něj a navíc mu byl z domácího vězení povolen dohled nad postprodukcí. Producentům se dokonce podařilo dosáhnout jeho dočasného propuštění, aby mohl dohlédnout na konečnou fázi úpravy hudebního doprovodu.

Zakázaná láska a špetka politiky

Film nás zavede do prostředí neoficiální hudební scény, mezi vlasaté muzikanty tehdy v Sovětském svazu kultovních kapel Kino a Zoopark. Ty, inspirovány hudbou Davida Bowieho, Lou Reeda či Iggyho Popa a dalších západních skupin, si plní své sny o svobodě prostřednictvím rockové hudby, pro kterou nemělo sovětské zřízení zrovna moc pochopení. Ve filmu nechybí ani zakázaná láska v trojúhelníku mezi Natašou, představovanou krásnou a charismatickou Irinou Staršenbaumovou a Viktorem, který řeší dilema mezi rivalitou a vzájemným přátelstvím s jejím přítelem Mikem. Přestože podle slov režiséra nemá film ambice řešit politickou situaci tehdejší doby, v řadě scén se jí nevyhne. Příznačná je například scéna, kdy manažerka instruuje Viktora a kytaristu skupiny o tom, jak představit své písně, jako satiricko-dramatickou nadsázku, aby obešli tehdejší cenzorskou mašinérii, která by nikdy neschválila texty, oslavující sexuální volnost či propagovanou lenost.

Šedá doba s hudbou plnou barev

Pokud budete hledat ve filmu nějakou závažnou dějovou linii, tak budete zklamáni, příběh sám je nic moc. Hlavní síla filmu spočívá v jeho vizuálních efektech a zejména v hudbě, kterou je nabitý. Divák uslyší znovu celou řadu kultovních písní, které si v 80. letech zpívaly tisíce mladých Rusů. Někomu možná bude vadit, že film je černobílý, jen s několika barevnými vsuvkami, ale právě to charakterizuje tehdejší dobu. Tu ilustrují zchátralé byty, komunální život v přeplněných blocích a celková šeď prostředí. A právě v tomto prostředí se rodí angažovaná rocková a popová scéna, konzumující fanaticky hudbu na tajně dovážených vinylech a audiokazetách Beatles, Boba Dylana, Sex Pistols či Blondie. Ve filmu se hodně mluví, kouří, pije, hraje a užívá života, což je nepochybně věrným obrazem toho, jak vypadala ruská rocková scéna osmdesátých let. Někdy se jednotlivé scény příliš natahují a možná by filmu slušela kratší metráž. Nicméně Léto je film s řadou nádherných momentů, výborné muziky, obsazený skvělými herci. Divákům, kteří zažili podobné začátky rockové hudby u nás, určitě leccos připomene.

Vložil: Pavel Přeučil