Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Zmizelí Češi

Zmizelí Češi

René Flášar pátrá po osudech zmizelých, kteří se již dávno ztratili i z policejních svodek

Sex, pivo a rokenrol

Sex, pivo a rokenrol

Rockové příběhy; ve spolupráci s časopisem Rock´n ´all

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Neváhal riskovat život, aby mohli žít jiní. Teprve nyní vyšel najevo příběh tatéra z tábora smrti

12.08.2018
Neváhal riskovat život, aby mohli žít jiní. Teprve nyní vyšel najevo příběh tatéra z tábora smrti

Autor: Facebook

Popisek: Heather Morris

Je potřeba to všechno znát. Cenné svědectví o událostech, které se staly před více než sedmdesáti lety, líčí neuvěřitelné životní osudy slovenského žida Lalea Sokolova, jehož úkolem bylo na ruce vězňů v koncentračním táboře tetovat čísla, která se stala jedním ze symbolů holocaustu. Jeho příběh připomíná děsivé okamžiky v dějinách lidstva, současně ale také ukazuje, že mohou vedle sebe existovat promyšlená brutalita i nesobecká láska. Román Heather Morris Tatér z Osvětimi vydalo brněnské nakladatelství BizBooks v překladu Vladimíra Fuksy.

Lale Sokolov, rodným jménem Ludwig Eisenberg, se narodil v roce 1916 do židovské rodiny na Slovensku a v 26 letech se dobrovolně přihlásil do koncentračního tábora. Jako jediný z rodiny totiž nebyl ženatý a doufal, že tím své blízké ochrání před deportací. Netušil, jaké podmínky ho v táboře čekají.

Když se stal tatérem a musel označovat své spoluvězně čísly vyvedenými nesmazatelným inkoustem, získal alespoň určitou volnost, kterou náležitě využil ve prospěch druhých. Vyměňoval šperky a peníze z majetku zavražděných židů za jídlo, které pomáhalo ostatní vězně držet naživu. Kdyby byl dopaden, potkala by ho jistá smrt.

Tatér z Osvětimi

Lale Sokolov velmi dobře věděl, co spoluvězně i jeho samotného čeká, ale byl odhodlán přežít. K tomu mu na tom strašlivém místě pomáhala překvapivě i láska. V řadě vězňů, čekajících na tetování, totiž jednoho dne stála i zděšená, chvějící se dívka. Pro Lalea, trochu drzého hazardéra, to byla láska na první pohled. Jeho a Gitin příběh, ověřený podle všech dostupných dokumentů, potvrdil jejich syn. Jen sotva mohli tehdy doufat, že se ho dočkají.

Autorka knihyHeather Morrisse narodila na Novém Zélandu. Žije a pracuje v australském Melbourne, kde se také v roce 2003 seznámila s Lalem Sokolovem. Toto setkání jim oběma změnilo život. Vzniklo mezi nimi přátelství a Lale, který svou osobní zkušenost z koncentračního tábora dosud tajil, právě ji pověřil, aby světu předala i ty nejniternější podrobnosti z jeho života za holocaustu. Díky tomu Heather s citem odkrývá sedmdesát let staré události, aniž by milostný příběh převládal nad tím nejdůležitějším – ztrátou domova, utrpením a touhou přežít. Kniha se po svém vydání ve Velké Británii letos v lednu stále drží na žebříčku nejprodávanějších titulů.

Autor: Heather Morris
Žánr:
román, historie
Nakladatelství:
BizBooks
Ukázka z knihy:

Ozvaly se píšťalky a štěkot psů. Mezerami ve dveřích se do bloku č. 7 draly paprsky jasného ranního slunce. Muži se navzájem rozpletli, slezli z paland a vyšourali se ven. Postávali před barákem. Nikdo nečekal, že půjdou daleko. Čekali. A čekali. Ti, kteří pískali a vykřikovali rozkazy, se někam ztratili. Muži přešlapovali a šeptali si mezi sebou. Dívali se na okolní bloky a všude to vypadalo stejně. Co teď? Čekat.
Potom k bloku č. 7 přišel esesák s jedním vězněm a zavládlo ticho. Nikdo se nepředstavil. Vězeň podle papíru vyvolával čísla. Esesák stál vedle něj, netrpělivě podupával a hůlkou si švihal po stehně. Chvíli trvalo, než si všichni uvědomili, že čísla, které vězeň vyvolával, jsou ta, která mají vytetovaná na levém předloktí. Když kontrola skončila, na dvě čísla nikdo neodpověděl.
„Vy…“ ukázal vyvolávač na muže na konci řady. „Jděte dovnitř a podívejte se, jestli tam někdo zůstal.“
Oslovený se na něj tázavě podíval. Nerozuměl mu ani slovo. Muž vedle něj mu něco zašeptal do ucha a vězeň vběhl do baráku. Za chvíli se vrátil, zvedl pravou ruku a ukázal palec a ukazovák. Dva mrtví.
Důstojník SS udělal krok vpřed. Mluvil německy. Vězňové už věděli, že mají mlčet a jen poslouchat. Někteří doufali, že jim někdo důstojníkova slova přeloží. Lale mu rozuměl.
„Jídlo bude dvakrát denně. Jednou ráno a jednou večer. Jestli se večera dožijete.“ S křivým úsměvem se na chvíli odmlčel. „Po ranním jídle budete pracovat tak dlouho, dokud vám neřekneme, abyste přestali. Budete pokračovat ve stavbě tohoto tábora. Musíme sem transportovat mnoho lidí.“ Znovu se usmál, tentokrát hrdě. „Plňte příkazy svého kápa a těch, kteří řídí stavbu, a dočkáte se soumraku.“
Pak se ozvalo kovové rachocení. Vězňové se otočili a spatřili skupinu mužů, kteří nesli dva kotle a náruče plechových misek. Snídaně. Někteří vězňové opustili řadu a rozběhli se k přicházejícím, jako by jim chtěli pomoci.
„Kdo se pohne, bude zastřelen,“ vyštěkl esesák a zvedl pušku. „Druhou šanci nikdo nedostane.“
Esesák odešel a promluvil vězeň, který vyvolával čísla. „Slyšeli jste,“ řekl německy s polským přízvukem. „Jsem váš kápo, váš šéf. Jídlo budete odebírat ve dvojstupu. Kdo si bude stěžovat, ponese následky.“
Muži se seřadili a někteří začali šeptat; ptali se, jestli někdo rozuměl, co „ten Němec“ říkal. Lale to řekl těm kolem sebe a požádal je, aby to poslali dál. Snažil se přeložit, co nejvíc se dalo.
Když Lale došel do čela fronty, vděčně přijal plechový hrnek. Jeho obsah vycákl na ruku, která mu hrnek neomaleně podala. Lale odstoupil a prozkoumal, co dostal. Bylo to hnědé, neobsahovalo to nic tuhého a vůni nedokázal identifikovat. Nebyl to čaj, nebyla to káva ani polévka. Měl strach, že pokud to bude pít pomalu, všechno vyzvrací. A tak zavřel oči, ucpal si prsty nos a polkl. Někteří tak úspěšní nebyli.
Aron, který stál opodál, zvedl hrníček, jako kdyby chtěl Laleovi připít. „Mám v tom kousek brambory. Co ty?“
„Nic lepšího jsem dlouho nejedl.“
„Vždycky jsi takový optimista?“
„Večer se mě zeptej znovu,“ odpověděl Lale s úšklebkem.
Prázdný hrnek vrátil vězňovi, od kterého jej dostal, a poděkoval mu krátkým přikývnutím a úsměvem.
Pak se ozval kápo. „Až vy, bando líná, dosnídáte, nastupte do řady! Máte práci!“
Lale poslal rozkaz dál.
„Půjdete se mnou,“ zakřičel kápo, „a budete dělat, co vám řekne mistr. Jestli se bude někdo flákat, dozvím se o tom!“
***
Lale spolu s ostatními došel k rozestavěné budově, kopii jejich bloku. Ostatní vězňové už tam byli. Tesaři a zedníci tiše pracovali v zaběhnutém rytmu lidí zvyklých dělat společně.
„Ty. Ano, ty. Vylez na střechu. Budeš dělat tam.“
Rozkaz byl určen Laleovi. Lale se rozhlédl a spatřil žebřík opřený o zeď. Dva vězňové na střeše čekali, až jim zdola začnou podávat tašky. Když Lale lezl nahoru, vězňové mu uhnuli. Střecha, to byly zatím jenom trámy a latě.
„Opatrně,“ upozornil ho jeden z pokrývačů. „Vylez výš ke hřebeni a dívej se, co děláme. Není to těžké, brzy si na to zvykneš.“
Ten vězeň byl Rus.
„Jmenuji se Lale.“…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace