Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Nějakou tu Popelku najdeme snad v každé době. Ta moderní ale rozhodně nečeká, až ji hodná víla zachrání

08.08.2018
Nějakou tu Popelku najdeme snad v každé době. Ta moderní ale rozhodně nečeká, až ji hodná víla zachrání

Autor: lepaismalouin.fr

Popisek: Agnes Martin-Lugand

Když už se opravdu nedaří vůbec nic, je nejvyšší čas udělat ve svém životě radikální řez. Jste na tom snad obdobně? Pak si určitě nenechte ujít příběh od autorky bestselleru Šťastní lidé čtou a pijou kávu. Její další román Štěstí mi uniká mezi prsty vydalo nakladatelství Motto.

Iris od dětství milovala módu a šití. Nakreslit vlastní model a vdechnout mu jehlou a nití život, to byla její představa štěstí. Rodiče však v jejích ambicích viděli jen rozmar a Iris nakonec rezignovala.

Štěstí mi uniká mezi prsty

Dnes je jí třicet, má nudnou práci v bance a dusí se v prostředí provinčního města. Když ji opustí manžel, zdá se, že se jí zhroutil svět. Přesto se dokáže vzepřít osudu a vydá se do Paříže, aby si splnila svůj dětský sen.

Autor: Agnes Martin-Lugand
Žánr:
román
Nakladatelství:
Motto

Ukázka z knihy:

Jako každou neděli v poledne se mi tam nechtělo. Jako každou neděli v poledne jsem se loudala, dělala všechno možné, abych oddálila odchod z domu. Jenomže…
„Iris!“ zavolal na mě Pierre. „Co děláš?“
„No jo, už jdu.“
„Pospěš si trochu, přijdeme pozdě.“
Proč manžel tak spěchal na oběd k mým rodičům? Zatímco já bych dala nevím co, abych se mu vyhnula. Jediná výhoda byla, že jsem mohla provětrat své poslední šaty. Večer jsem je došila a byla jsem s výsledkem spokojená. Snažila jsem se, jak to šlo, abych si udržela šikovnost v prstech a neztratila švadlenské schopnosti. A když jsem šila, na všechno jsem zapomínala: na svoji k smrti nudnou práci v bance, na jednotvárný život, na naše rozpadající se manželství. Už jsem neměla svíravý pocit. Naopak: jakmile jsem zasedla k šicímu stroji nebo jsem kreslila modely, všechno ve mně pulzovalo, žilo.
Prohlédla jsem se naposledy v zrcadle a povzdechla jsem.
Pierra jsem dostihla už v předsíni, ťukal něco do mobilu. Chvilku jsem ho pozorovala. Znala jsem ho skoro deset let, jeho nedělní úbor se nezměnil ani o fous: oxfordská košile, plátěné kalhoty a věčné měkké mokasíny.
„Tady jsem,“ povídám.
Trhl sebou, jako bych ho přistihla při něčem nedovoleném, a strčil mobil do kapsy.
„To to trvalo,“ zabručel a oblékl si sako.
„Koukni se, tyhle šaty jsem včera došila. Jak se ti líbí?“
„Moc hezké, jako obvykle.“
Přitom otevíral dveře a mířil k autu. Ani se na mě nepodíval. Jako obvykle.
***
Přesně v půl jedné zastavil náš vůz před domem mých rodičů. Otec nám přišel otevřít. Důchod mu nesvědčil, dost přibral a nedělní kravata ho čím dál víc škrtila. Stiskl ruku zeti a jen letmo políbil svoji dceru, načež hned zatáhl Pierra do obýváku, aby si si spolu vypili obligátní portské. Také jsem se tam zastavila a krátce pozdravila starší bratry, kteří popíjeli už druhou skleničku. Jeden se opíral o krb, druhý četl na pohovce noviny a společně komentovali politické události. Potom jsem zamířila do kuchyně za ženským klanem. Moje matka v přepásané zástěře – jako každou neděli v posledních čtyřiceti letech – hlídala nedělní jehněčí kýtu a otevírala konzervy hrášku, zatímco mé švagrové dávaly jídlo svým potomkům. Ty nejmenší krmily z prsu. Starší děti na chvilku přestaly jíst sváteční oběd – zapečené brambory se smetanou a plátek studené pečeně –, aby políbily svoji tetu. Pomohla jsem matce, vysušila jsem salát, připravila zálivku a poslouchala, jak ty tři pomlouvají paní X, která ztropila scénu v lékárně, nebo tlachají o panu Y, jemuž objevili rakovinu prostaty. A matka vše glosovala podle toho, o čem šla řeč: „Měla by se stydět za takové chování, to se přece nedělá,“ nebo: „To je neštěstí, takový mladý…“ Já jsem mlčela, tyhle kecy jsem nesnášela.
Mlčela jsem i po celý oběd, jemuž jako vždycky velel můj otec v čele stolu. Občas jsem koukla na Pierra, který se cítil v mé rodině jako ryba ve vodě, a přitom to tu bylo tak nudné, úplně jiné, než bych si přála. Abych se rozptýlila, obsluhovala jsem u stolu jako v dobách, kdy jsem byla nejmladší dcera; taky jsme byli jediní bezdětní.
Když jsem se vrátila ke stolu s podnosem se sýry, obrátila se na mě švagrová.
„Iris, máš úchvatné šaty! Kdes je koupila?“
Usmála jsem se na ni a ucítila, že se na mě Pierre konečně podíval.
„Ty pocházejí z mé dílny.“
Svraštila obočí.
„Ušila jsem si je sama.“
„Pravda, zapomněla jsem, že jsi trochu šila.“
Chtělo se mi odpovědět jí, že není jediná, ale radši jsem mlčela. Neměla jsem dneska náladu na skandál.
„Jsi fakt nadaná, jsem z toho úplně paf. Myslíš, že bys mi mohla také takové ušít?“
„Jestli chceš, promluvíme si o tom.“
Její chuť obléct si šaty byla úplný zázrak. Změnit šatník švagrové byla výzva, které bych se s velkou chutí chopila: umíněně odmítala zakrýt své přebujelé tvary – pozůstatek po těhotenstvích – a cpala se do kalhot a beztvarých svetrů.
Následovalo chladné ticho. Radši jsem zase zaujala místo u stolu a k tématu se nevracela. Nerada jsem si znovu připomínala svůj zmařený sen. Bylo to pro mne těžké…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace