Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Šminky a laky, emoce a typicky ukňouraný zpěv. The Cure a jejich temná genialita

15.07.2018
Šminky a laky, emoce a typicky ukňouraný zpěv. The Cure a jejich temná genialita

Autor: Rock and All

Popisek: The Cure

VIDEO Naposled kapela The Cure zavítala do Prahy před dvěma roky. Recenzenti se míjeli v rozsudcích. Někteří nad téměř šedesátiletými „dědky“ lámali hůl. Psali, že jejich show byla ospalá a koncert byl očekávatelný. Jiní, asi ti, co své dospívání svěřili do rukou právě těmto bubákům z Británie, výskali nadšením, protože kapela vystřihla všechny své důležité lovesongy. A právě v temných vodách The Cure utopíme naše pokračování ze soboty, kde jsme The Cure nakousli.

Robert Smith za svůj život vyvrzal snad tuny make-upu. V úplných začátcích – prvních pár desek – nosil ještě celkem obvyklé krátké sestřihy, ale brzy navíc přidal výrazný rozcuch. Stylu „rudé rty, o kterých se říká, že je maloval snad slepec, černé linky, stíny takové, že oči vypadají jak z tunelu, a případně bledý make-up“ se přitom nezpronevěřil dodnes. Nebylo to jen chlapecké experimentování, nebylo to znamení doby – nebo možná bylo, ale zůstalo mu to dodnes, na čemž je cosi uspokojujícího.

Rozcuch kapely

Make-up se nebáli používat ani další členové kapely a rozcuch nosíval také baskytarista Simon Gallup, inventář The Cure, který sice jeden čas byl se Smithem na kordy a v souboru nepůsobil, ale vrátil se a už to s nimi asi nějak doklepe. Dnes už nosí spíš účes ve stylu jakéhosi rockabilly kohouta, černé linky a poměrně odvážně přiléhavé oblečení, které si ale coby štíhlý, byť pomačkaný 58letý člověk může dovolit: vypadá skvěle a mnoho vrstevníků mu to závidí. O rok starší Robert vedle něj vypadá méně čiperně, ale neodklání se od svého stylu, na hlavě má pořád rozčepýřeno a zpívá mu to pořád tak dobře, že neprobouzí v člověku úvahy, zda to už netrvá příliš dlouho.

Obaly desek a klipy

V kapele léta působil kytarista Porl Thompson, který byl i výtvarně činný. Díky němu měla skupina mnoho let vlastní „krucánkový“ font (nejvýrazněji vynikl asi na albu Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me z roku 1987). I předtím a potom ale byly obaly pro The Cure důležité. Z dnešního pohledu to tak možná nevypadá, ale musíme si uvědomit, že dřív nebyly vizuály na deskách tak rozmanité jako dnes. V 70. a 80. letech, kdy šli The Cure nejvíc nahoru, bylo zvykem, že na obalu byla načinčaná kapela a jasně čitelný text.

The Cure měli na coveru nesmyslné aranžmá z ledničky a lampy, rozmázlou makrofotku detailu rtů, anebo výcvak skupiny tak zdeformovaný, že není ani pořádně jasno, zda jde o lidské bytosti. Tvář zpěváka, tedy to, co jinde prostě nesmělo chybět, The Cure víceméně nepoužívali. V 90. letech a později šel jejich styl k jisté pitvorné hravosti, využívající třeba dětské kresby. Zajímavé je, že byť byli The Cure vždycky temní, ponurost nesálala z jejich obalů moc výrazně – žádné hroby a černobílá fota – a i v klipech to bylo spíše nezvyklé.

Následovníci

Fascinující je, že The Cure oslovuje dvacetileté „deprivanty“ doposud. A to nejenom posluchače, ale vizuál, hudba. I dnes vznikají nové skupiny, které okouzlil cureovský styl (případně řízlý stylem Joy Division a dalších temných anglických vln z minulého milénia). Bývají to úplní začátečníci, a kdoví, zda The Cure neposlouchal už jejich dědeček. Třeba Morning Smoke nebo Ossuary Severe, mladé začátečnické party, se nechaly zjevně okouzlit. Větší a zkušenější jména si cureovské prvky často půjčí aspoň do nějaké písničky - závany The Cure najdeme třeba u La Roux; The Killers, Snow Patrol, VHS or Beta, Fever Ray nebo Interpol mají svůj styl, ale The Cure u nich zaslechneme.

Resumé

Je krásné, že se dávný recenzent mýlil. The Cure změnili život tolika lidem a ovlivnili kulturu natolik, že se o tom většině lidí nesní. Zkrátka duch The Cure a neopakovatelné kreativní výtrysky zpěváka Roberta Smitha jdou daleko za rámec obvyklých kapel, které si odehrají své a jdou. The Cure se zažírají pod kůži a začínají být součástí člověka. Jen dál a houšť.

Jana Kománková

Vložil: Štěpán Cháb

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace