RECENZE Tim Weaver, Údolí mrtvých
26.06.2018
Foto: archiv
Popisek: Tim Weaver
ROZHOVOR Téměř pět stovek stran jsme jako obvykle přečetli velice rychle. Aktuálně vydaný Weaver je opět vynikající, drží obrovské tempo a nasazení a jeho příběh, jemuž dominuje několik zmizelých žen, podtrhuje autorovo mistrovské psaní. Knihu hned v úvodu doporučíme, protože pokud máte rádi detektivky, zcela jistě byste Údolí mrtvých neměli přehlédnout.
Osa příběhu? Asi jen málokdo by čekal, že sedmnáctiletá Megan Carverová – ambiciózní jedničkářka a vzorná dívka ze šťastné rodiny – uteče z domova. A přesto je už přes půl roku nezvěstná. Soukromý vyšetřovatel David Raker, který se specializuje na pátrání po pohřešovaných osobách, zakusil ztrátu blízkého člověka na vlastní kůži. A také dobře zná pochmurný svět ztracených lidí. Proto, když si ho Meganini rodiče najmou, chápe jejich bolest. Zároveň ale ví, že ta nejtemnější tajemství bývají pohřbená velmi hluboko. A Meganina tajemství by ho mohla stát i život.
Raker postupně (a výjimečně i s cizí pomocí) rozplétá nitky celé záhady a postupně zjišťuje, že stojí tváří v tvář obrovské lži. Meganini blízcí jsou mrtví. Ostatní se bojí promluvit. A celé tohle spiknutí mlčenlivých ho nakonec zavede až k lesu na okraji města. Místu s děsivou minulostí – bývalému lovišti brutálního, zvráceného sériového vraha, které starousedlíci nazývají Údolím mrtvých.
Možná jde o mírnou nadsázku, která má přitáhnout čtenářovu pozornost, jenomže právě odcitovaná anotace je zcela přesná. A kromě jiného - Weaver znovu dokázal vystavět hrad, kdy s každou další stranou odhaluje nová vodítka. Ty jsou v Údolí smrti excelentní. Původně jsme si mysleli, že ztracená Megan bude jedinou dívkou a že se celá kniha odehraje v pátrání po jakési dávné pravdě. Tak tomu naštěstí nebylo. Aniž bychom chtěli vyzradit děj (to uděláme až níže), těch žen bude mnoho a té bolesti taky. Abychom citovali přesně: „Šest mrtvých žen. Tři další unikly jen o vlásek…“
To ovšem není ta pravá příčina, proč je po Weaverovi taková chuť. Jednak je to postava hlavního hrdiny. Vcelku srozumitelně smýšlejícího "detektiva", který v minulosti přišel o manželku a tahle jizva se otevírá například u každého potenciálního vztahu s novou ženou. Tolik rovina "dramaturgická", o níž toho moc říct neumíme. Rakerova manželka je mrtvá, on ji přitom stále miluje a často na ni myslí. A pokud ne on, vždycky se najde někdo (v tomto románu kupříkladu policejní práskač), kdo mu to připomene.
To podstatnější, proč máme Weavera rádi my, je ukryto v časové souslednosti a logických postupech. Pakliže hlavní hrdina najde fotku, je to možná detail. Jenomže on se na ni zaměří, vidí neznámý dům, který konfrontuje s okolím a zjistí, že jej nikdo nezná. Podobně u dalšího snímku, na kterém je pár azbukou psaných znaků. I ty jej dovedou k další pomyslné metě. A tak dále. A tak dále.
„Probudila se v polovině operace. Většinu tváře jí pokrývaly bílé fleky, jako by se jí pod kůží roztékala barva. Obě líčka měla úplně vybledlá. V jemných vráskách na čele a v důlku brady jsem uviděl ještě bělejší linie, jako by jí cosi steklo po obličeji a zachytilo se v nich."
Díky dalšímu bezchybnému překladu Alžběty Lexové je navíc nutno podotknout, že Weaver působí ještě líp. Přeci jen je oproti bohatosti českého jazyka angličtina velice tuhá a nepoddajná. Ty desítky možných překladů jednoho výrazu (a to vynecháme frázová slovesa) ubírají na síle.
Údolí smrti má mnoho pozitiv. Celá stopáž titulu drží čtenáře v napětí a až do posledních desítek stran chybí to nejzásadnější: motiv. „Dvě stě padesát litrů - za jeden obličej. Během sedmi hodin jsem si vydělal víc, než kolik udělá špičkový chirurg za rok." Abyste trochu věděli, o čem vlastně píšeme, naznačíme děj. V případě, že nechcete znát vývoj událostí, nedočítejte tento odstavec. Raker čelí doslova a do písmene magorovi, který sice vystudoval pět let medicíny, ale jeho zvrhlou zálibou je kuchat dívčí tváře. Dělá to pravidelně. Právě v jeho spárech se ocitá i mladá Megan, kterou si taktéž vyhlédnul a kterou mu jakoby na stříbrném podnose naservíroval "kolega" doktor Daniel Markham. Představte si marionetu s mnoha provázky. Ty všechny vedou ke skutečně zlému Craneovi…
Opět bychom se museli opakovat, ale Weaver je výborný, jeho série nenudí, gradování napětí funguje a všemu, co se v knize dočtete, lze věřit. Chválíme.
Autor: Tim Weaver
Název: Údolí mrtvých
Přeložila: Alžběta Lexová
Vydává Mystery Press, 2018 (496stran)
Hodnocení: 85 procent
Rozhovor s Tomášem Němcem, šéfem nakladatelství Mystery Press:
Jak jste na Weavera přišel, kdo ho pro český trh objevil?
Když jsme Mystery Press zakládali, nabídla nám vydání knih Tima Weavera licenční agentura, která autora zastupuje pro český trh. Líbilo se nám téma celé rakerovské ságy, líbily se nám samotné knihy, takže jsme na ně okamžitě zakoupili práva. Byla to zkrátka láska na první pohled, která trvá doposud. Navíc máme indicie, že je oboustranná (smích).
Jak byste ho charakterizoval jako člověka? Znáte se?
Osobně se s Timem neznáme, ale komunikujeme spolu přes facebook a e-mail, kde působí jako velký sympaťák. Když jsme s ním například dělali rozhovor, byl velmi vstřícný a reagoval takřka okamžitě. Navíc má rád a hraje – stejně jako já – fotbal, takže je jasné, že to musí být solidní člověk (smích). Osobně bych ho velmi rád poznal, ale asi nám nezbude nic jiného, než ho pozvat do Prahy. Možná už příští rok na veletrh Svět knihy…
Velký význam má pro cizojazyčné texty překlad. Jak probíhala „cesta“ ke spolupráci s Alžbětou Lexovou?
Alžběta Lexová byla součástí týmu Mystery Pressu od jeho samotného založení. Nejdříve knihy redigovala, ale pak zjistila, že bude raději překládat, než aby nad některými překlady trávila bezesné noci ve snaze dostat je do vydatelného stavu. A udělala dobře. Alžběta je podle mě vynikající překladatelka a já jsem moc rád, že se ujala právě románů Tima Weavera, které jsou vlajkovou lodí Mystery Pressu.
Jak byste hodnotil prodeje jeho knih ve srovnání se stejným žánrem na trhu?
Několika málo slovy: knihy Tima Weavera patří na českém trhu mezi bestsellery. Navíc s každým dalším vydaným románem přibývají noví a noví čtenáři, což nás samozřejmě těší.
|
Vložil: Zdeněk Svoboda