Bowie nahrál nejslavnější alba ve stínu berlínské zdi; kolem vojáci se sapíky a mrazivá atmosféra studené války
17.06.2018
Foto: Rock and All
Popisek: David Bowie
Po vydání Low se Bowie překvapivě nevydal na turné na jeho podporu, ale vyjel na turné s Iggym Popem, jehož The Idiot vyšel vzápětí. Tak byla v roce 1977 jediná možnost spatřit Bowieho jako doprovodného muzikanta v cizí kapele, což mu v té době vyhovovalo a paradoxně i nabíjelo novou silou. Pokračování ze soboty.
Po návratu z turné se ale okamžitě zavřel znovu do studia, aby začal (obklopen stejným týmem) pracovat na dalším albu. Tentokrát pro nahrávání zvolil místo více než příhodné – studia společnosti Hansa, kde si vybral tu největší plochu, která v době 2. světové války sloužila jako taneční sál pro říšské slavnosti. Z místa bylo navíc oknem vidět na slavnou berlínskou zeď, jejíž aura do tvorby materiálu určitě přispěla značnou měrou. Stejně tak přítomnost vojáků, kteří byli tou dobou všude kolem.
Skrytá technika
Na vznik desky měla vliv i tzv. Skrytá technika Briana Ena. Jednalo se o soubor několika karet, na kterých byl nějaký nepřímý pokyn, který měl „zaseknutým“ umělcům pomoct překonat tvůrčí překážku. „Muzikanti ve studiu často hodně panikaří, ty karty jim měly pomoct odpovědět na otázku, zda se ubíráme správným směrem,“ uvedl k tomu.
Takové experimenty pomohly třeba i vzniku jedné z nejslavnějších Bowieho skladeb. Titulní „Heroes“ je vlastně jen kombinace několika pokusů kytarového riffu, které Eno zmixoval do sebe, aby vznikla spletitá melodie. I text vznikl vlastně náhodou, když Bowie tajně z okna sledoval setkání dvou milenců. Až později se dozvěděl, že se jednalo o producenta Tonyho Viscontiho, který se u zdi tajně scházel se svou milenkou, celý obraz mu však dokonale posloužil ke vzniku textu o dvou zamilovaných, kteří alespoň na jeden den chtějí být „hrdiny“.
Dokončení triptychu
Druhé album během roku 1977 zaznamenalo pozitivní kritiky, a muzikant se tak konečně mohl vydat na obrovské propagační turné, což znamenalo jediné. Ne že by byl fyzicky či psychicky už natolik zdráv, ale určitá stabilita a nově nabitá síla z něj byla cítit. A proto se mohl hned vrhnout do dalších projektů, mezi které patřila další producentská zkušenost pro Iggyho Popa a hlavně účinkování ve filmu Krásný gigolo, ubohý gigolo, což byla druhá zpěvákova zkušenost s hlavní filmovou rolí po sci-fi Muž, který spadl na Zemi.
Koncem roku 1978 začal nahrávat třetí berlínskou desku Lodger, která co do originality nepřinesla nic objevnějšího než předchozí dva pokusy. Samotné už ani nebylo z velké části inspirováno místem vzniku, protože byl Bowie ovlivněn spíše svými výlety po různých částech světa a celé album chtěl vzít jako odrazový můstek k další etapě své kariéry. Možná i proto byla nahrávka nakonec dokončena v New Yorku, čímž udělal za německou metropolí definitivní tečku.
Když se ohlédneme o 40 let zpět a znovu si pustíme ona hudební alba, dýchne na nás uvolněnost a svoboda Berlína, do kterého se tou dobou sjížděli veškeří světoví umělci. A také Bowieho otevřená mysl, díky které do tvorby vpouštěl více experimentů, za což můžeme poděkovat jeho talentu obklopit se zvučnými muzikantskými jmény. A proto není divu, že jsou tato díla považována nejen za nejlepší Bowieho desky (pokud ne kvalitativně, tak určitě hodnotou své výpovědi), ale také za jedny z nejlepších hudebních alb 20. století. A neměli bychom na ně tedy zapomínat.
David Bowie – co všechno se stalo od jeho smrti?
David Bowie zemřel 10. ledna 2016, dva dny po svých 69. narozeninách a po vydání své poslední studiové desky Blackstar. Nedočkal se tedy ani ohromného úspěchu (který byl pravděpodobně dílem nostalgie), ani vydání několika posmrtných nosičů, které ještě před svou blížící se smrtí posvětil. Objevil se tak best of výběr Legacy, několik mnohadiskových kompilací, obsahujících kromě řadových alb i spoustu nevydaného materiálu. Vloni na podzim například vyšel nosič A New Career In A New Town, který mapuje právě celé berlínské období. Vyšlo ale také EP No Plan s nevydaným materiálem, co zbyl z nahrávání poslední řadovky, několik videoklipů (samozřejmě bez mistrovy účasti), televizních dokumentů či životopisných knih. A zdá se, že ani dva roky od smrti to není zdaleka všechno. David Bowie zkrátka je a stále bude součástí naší kultury…
Aleš Lochman
Vložil: Štěpán Cháb