Děsivá jízda podzemním parkovištěm se sebevraždou na krku. Bowie a Iggy jako nerozlučná dvojka
16.06.2018
Foto: Rock and All
Popisek: David Bowie
VIDEO Vraťme se společně do konce sedmdesátých let minulého století, kdy byl David Bowie jedním z nejuznávanějších popových zpěváků, který ale po hazardním způsobu života (plným alkoholu, drog a soudních tahanic s manažerem) zatoužil po klidu a změně. Uchýlil se tedy do zdí rozděleného Berlína, aby zde v době, kdy byla studená válka v plném proudu, nahrál svá nejslavnější a kritikou nejvíce opěvovaná alba. Čtyřicetileté výročí od „berlínského období“ k tomu vybízí.
S Berlínem nejsou však spojována „pouze“ tři řadová alba Davida Bowie (Low, „Heroes“ a Lodger), ale také dvě desky Iggyho Popa, na kterých figuroval jako producent a autor hudebního materiálu. Když bychom ale měli jít do důsledků, fakticky se v případě pětice nahrávek nejedná tak úplně o práci berlínskou, protože Iggyho The Idiot a Low vznikly ve Francii a poslední díl skládačky Lodger byl dokončen v New Yorku. Berlín je ale se všemi pěti nosiči nesmazatelně spjat a je z nich cítit jeho nálada, odcizenost, kulturní rozpolcenost i Bowieho znovu získávaná sebedůvěra a zlepšení fyzického (i psychického) stavu.
Nerozlučná dvojka
Iggy Pop a David Bowie jsou už od pohledu natolik rozdílní, že by jejich spojení pravděpodobně nikdo neočekával. Ale jak je známo, protiklady se přitahují, proto si uhlazená popstar a rozervaný punkáč k sobě cestu našli. A možná za tím stála i sdílená láska k alkoholu, drogám či nebezpečnému způsobu života, který oba tou dobou vyznávali.
„Týden má sedm dnů. Dva na flámování, dva na zotavení a ty zbylé na další aktivity,“ popisoval tehdejší zběsilé období Iggy. Ten se po rozpadu domovské kapely The Stooges přichomýtl k Bowieho doprovodné kapele, se kterou nakonec odjel téměř celé turné k řadové desce Station To Station jako doprovodný zpěvák. A že byl oběma bouřlivý způsob života vlastní, to dokazují dobové zprávy víc než dokonale.
Thomas Jerome Seabrook, autor životopisné knihy Bowie v Berlíně uvádí, že jednoho večera oba kumpáni seděli v Bowieho autě a jen tak z plezíru „zajeli do podzemních garáží hotelu, kde jezdili pořád dokolečka rychlostí až sto padesát kilometrů v hodině. Velice vážně přitom přemýšleli o nárazu do zdi.“
Strašidelný zámek a mistr zvuku Brian Eno
Důležitým aspektem vzniku desky Low bylo i místo, kde se upekla. Nahrávací studio ve francouzském Chateau d’Hérouville bylo proslulé špatnou stravou a duchy, kteří se v místnostech zjevovali (na místě údajně v devatenáctém století pobýval Frédéric Chopin se svou milenkou George Sandovou a jejich duchové stále obývali některé místnosti). Ať už to byla pravda či nikoliv, Bowie se na místo uchýlil už pro produkci Iggyho desky The Idiot, aby si prostory ohmatal.
Často se tvrdí, že Brian Eno Bowieho berlínské desky produkoval, ale to bychom mu přikládali zbytečně obrovské zásluhy. Jistě, dopomohl tvorbě zvuku a sám je výhradním autorem několik stěžejních písní, ale v případě Low nebyl ve studiu takovou dobu, aby mohl jakkoliv do výsledné podoby alba mluvit. Jeho přítomnost ale i tak byla dostatečně silným hnacím motorem, který ostatní muzikanty inspiroval k hodnotnějším výkonům. Jeho přínos tak byl spíše teoretický, když spíše poradil s nějakou technickou vychytávkou nebo pomohl s finální podobou některých písní.
Robert Fripp, kytarista King Crimson a v době nahrávání i kytarista Bowieho doprovodného bandu, vzpomíná, že Brian Eno se nechoval jako hudebník v tom slova smyslu, jak ho vnímáme. „Nepřemýšlí jako muzikant, naopak se snaží všechna známá ustálená spojení ničit, aby na jejich základech mohl vytvořit něco ještě impozantnějšího.“ A to se mu povedlo i díky jeho oblíbenému přístroji – EMS Synthi A. Synťák z kufříku, jak ho ostatní nazývali, se skládal ze tří oscilátorů a systému patchbay, který byl ovládaný nikoliv klávesami, ale joystickem. Díky němu můžeme na deskách poslouchat krásně podbarvené zvukové plochy.
Pokračování v neděli
Aleš Lochman
Vložil: Štěpán Cháb