Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Zmizelí Češi

Zmizelí Češi

René Flášar pátrá po osudech zmizelých, kteří se již dávno ztratili i z policejních svodek

Sex, pivo a rokenrol

Sex, pivo a rokenrol

Rockové příběhy; ve spolupráci s časopisem Rock´n ´all

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

I Severní Korea má svého Solženicyna a realita propagandistických lží je děsivá

14.06.2018
I Severní Korea má svého Solženicyna a realita propagandistických lží je děsivá

Autor: youtube.com

Popisek: KLDR

V Severní Koreji vládně krutý režim, pro který lidský život vůbec nic neznamená. Slyšeli jsme to již mnohokrát, přesto zjištění, jak moc je tamní realita tvrdá, dokáže zaskočit. Povídky autora, známého pod přezdívkou Bandi, vydalo nakladatelství Plus.

„Než vkročíš na kamenný most, vždycky nejdřív zadupej, abys zkusila, jestli tě unese. Tak znějí pravidla života v Pchjongjangu.“ Kim Ir-sen a po něm Kim Čong-il vládli lidu Severní Koreje pevnou rukou a ani na chvíli nenechávali nikoho na pochybách, že komunistická diktatura chce pro všechny jen to nejlepší. Povídky severokorejského autora známého pod přezdívkou Bandi, které vznikaly v letech 1989 až 1995 a byly následně propašovány za hranice, tuto masku strhávají.

Nešťastné osudy jejich protagonistů svědčí o krutých praktikách režimu, pro nějž lidský život nic neznamená. Jedná se o vůbec první soubor protirežimních povídek žijícího autora, který se podařilo propašovat ze Severní Koreje. Totožnost autora se z pochopitelných důvodů přísně tají a pod sbírkou sedmi povídek je podepsán pseudonymem Bandi, což v korejštině znamená „Světluška“.

Žaloba

Kniha vzbudila velký ohlas v zahraničních médiích, vyšla již ve více než třiceti zemích (Velká Británie, USA, Polsko, Francie, Rusko, Portugalsko, Japonsko, Německo, Řecko atd.). Sjednocujícím tématem sbírky je kromě místy až satirické kritiky stranických praktik a zoufalého každodenního boje za špetku lidské důstojnosti také autobiografický motiv deziluze těch hrdinů, kterým osudové události náhle otevřou oči a oni spatří děsivou realitu propagandistických lží.

Právě tak se to údajně stalo autorovi samému, když ho strádání a úmrtí řady blízkých během hladomorů na počátku 90. let přivedlo k rozhodnutí vylíčit v umělecké prozaické podobě pravdu o severokorejské společnosti a pokusit se ukázat ji světu.

Autor: Bandi
Žánr:
světová beletrie, povídka
Nakladatelství:
Plus

Ukázka z knihy:

V čekárně Druhého oddělení vládlo napjaté ticho. Skličující atmosféru nemělo na svědomí jen velké množství lidí, kteří se v nevelké místnosti mačkali a všichni se zatajeným dechem čekali, až přijdou na řadu, ani letní dusno, které sem stoupalo z rozpálených ulic venku. Podílely se na ní i všechny vývěsky s nápisem „Směrnice pro cestování“, tak početné, že mezi nimi sotva bylo vidět kus zdi, a přeplněné křiklavými hrozbami jako: „pokuta“, „nucené práce“ nebo „právní sankce“. A svou roli sehrála i dvojice hlasů u prosklené přepážky s půlkruhovým otvorem jako v nádražní pokladně; hlas za sklem přísně štěkal, zatímco ten před ním rozechvěle škemral.
Zda úředník dané osobě žádost schválil či zamítl, bylo nesmírně důležité pro všechny přítomné, takže kromě hovoru žadatele s posuzovatelem vládlo v místnosti stejně tíživé ticho jako na hřbitově a nenarušilo je ani jediné zakašlání. Všichni dobře věděli, že jen zhruba jedna z deseti žádostí se dočká schválení, proto pokaždé když někdo couval od přepážky s úklonami, vděčným úsměvem a povolenkou v ruce, zaševelily čekárnou zklamané vzdechy, jako když se do listí na stromech opře mírný vánek.
Mjong-čchol musel čekat přes čtyřicet minut, než se dostal na řadu a směl přistoupit k okénku.
„Ano, soudruhu?“ oslovil ho posuzovatel a upřel na něj vypoulené oči. Byl to muž ve středních letech s úzkým čelem, širokou bradou a pletí posetou šedivými skvrnami jako žába na podzim; hřadoval na vysoké židli jako soudce za dynastie Korjo, takže i vytáhlý Mjong-čchol musel zaklánět hlavu, aby vyslýchajícímu mohl pohlédnout do očí.
„Proč jste tady?“ vyštěkl úředník zvýšeným hlasem, jako by ho popudilo, že jeho tázavý pohled nestačil.
Mjong-čcholovi taková neomalenost nadobro svázala jazyk. Tak to s ním bylo pokaždé – kdykoli se setkal s něčím nepříjemným nebo matoucím, slova, která chtěl říct, mu nešla z úst. Možná proto, že toho mohl říct tolik, se všechno napěchovalo na sebe a uvízlo mu v hrdle jako korek.
A chtěl toho hodně říct i tentokrát – že právě obdržel telegram se vzkazem: „MATKA VAZNE NEMOCNA“; že šlo už o třetí takovou zprávu za poslední měsíc; že pokaždé když si podal žádost o cestovní povolení do své rodné vsi, byla mu zamítnuta; že pokud to dnes dopadne stejně, možná svou matku už nikdy neuvidí, přinejmenším ne na tomto světě! Ale ty vypoulené oči ho nadobro zastrašily a Mjong-čchol ze sebe dokázal vypravit jen: „Já… tohle,“ načež uhladil telegram, který do té chvíle svíral ve zpocené dlani, a opatrně ho prostrčil otvorem ve skle.
„Co to je?“
„To je telegram.“
„Myslíte si, že nepoznám telegram? Ale proč jste mi ho přinesl? Měl jste si podat žádost v zaměstnání, tam vám cestovní povolení vyřídí vedoucí oddělení.“
„Ano, to jsem nejdřív udělal, ale byla mi zamítnuta…“
„Aha. A to si myslíte, že přijdete sem a získáte povolení na žádost, která už vám byla zamítnuta?“
„Jde o to, že už je to potřetí…“ Mjong-čchol vytáhl z kapsy další dva telegramy, pomuchlané, ohmatané kusy papíru, které u sebe zjevně nosil už nějakou dobu. „Vezměte prosím ohled na moji situaci. Jsem její prvorozený, její jediný syn. V naší vesnici zůstala jen moje mladší sestra a ta žije u rodiny svého manžela…“
„To stačí.“ Všechny tři telegramy byly v odmítavém gestu vystrčeny z okénka. „Máme shora nařízeno všechny cesty do téhle oblasti zakazovat. Probíhají tam přípravy na nějakou státní akci první kategorie – víte snad, co to znamená, ne? Správně, sám náš Nejdražší vůdce. Ale proč tady prozrazuju tajné informace nějakému tupému horníkovi?“
„Ale stejně, když se matka, která vás přivedla na svět –“
Dost! Jestli chcete smlouvat, běžte si na trh. Tohle je Druhé oddělení, žádný pouliční stánek!“ Zdálo se, že mužovy vypoulené oči by mohly každým okamžikem vypadnout z důlků. Mjong-čchol si poraženě povzdechl a znělo to, jako by v něm cosi zhaslo. Druhé oddělení se nacházelo v budově hospodářského výboru, ale ve skutečnosti spadalo pod dohled vojenské policie. Jeho zaměstnanci byli příslušníci státní bezpečnosti v civilních šatech – to věděl každý, kdo sem přišel. Proč tedy ten muž cítí potřebu vytahovat se svým postavením a dávat okatě najevo, jak se tu mrhá jeho vzácným časem?
Mjong-čchol se s náležitou uctivostí vzdálil z kýženého místa u přepážky. V duchu si představoval, jak teď asi vypadá jeho matka, nemocná a upoutaná na lůžko, kde se o ni stará jen jeho sestra. Představoval si i svou sestru, která by teď správně měla být v domě svého manžela a která jistě neustále naslouchá, kdy už uslyší bratrovy kroky! Jeho nebohá ovdovělá matka, která v životě nepoznala nic jiného než dřinu na statku a mohla si ruce upracovat, aby sama zaopatřila své děti!
Původně Mjong-čchol plánoval, že se do rodné vsi vrátí po skončení služby v armádě. Myslel si, že bude pracovat po matčině boku, a doufal, že jí alespoň nepatrně usnadní život v těch letech, která ji dělila od starobní penze. Navíc tu samozřejmě byla jistá mladá dívka – byla připravená na něj počkat; měli spolu dohodu. Ani poté, co byl propuštěn z armády a celá jeho rota se přesunula do dolu Komdok, nebyl ochotný se tohoto snu vzdát.
Co všechno udělal, aby z dolu unikl a vrátil se k matce! Škudlil a šetřil, aby měl dost na úplatek pro oblastního tajemníka Strany, předákovi dolu jako laskavost opravil podlahové topení a přinutil svého známého, který pracoval v nemocnici, k padělání dopisu, v němž se psalo o vážné nemoci jeho matky. Ale společenská pravidla zůstávala striktní a neměnná a nepovolovala nejmenší výjimku, nikdo nehodlal Mjong-čcholovi nabídnout prst z obavy, že by si mohl vzít celou ruku. Nakonec mu nezbylo nic jiného než poslat pro svou vyvolenou – alespoň to mu dovolili – a matku nechat ve vsi o samotě…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace