Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Zmizelí Češi

Zmizelí Češi

René Flášar pátrá po osudech zmizelých, kteří se již dávno ztratili i z policejních svodek

Sex, pivo a rokenrol

Sex, pivo a rokenrol

Rockové příběhy; ve spolupráci s časopisem Rock´n ´all

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Kdyby to byla fikce, řeknete si, že autorka pořádně přehání. Tuhle mrňavou holku ale nic nezastaví

13.06.2018
Kdyby to byla fikce, řeknete si, že autorka pořádně přehání. Tuhle mrňavou holku ale nic nezastaví

Autor: repro/hedvabnastezka.cz

Popisek: Dominika Gawliczková

Deset měsíců, osm zemí, 11 237 kilometrů, pět píchnutí, dvě návštěvy nemocnice, jeden pád, jedno přepadení, jedna porucha, jedno opravený zub a nekonečno zážitků… Tomu říkám prázdniny. Vychutnejte si dobrodružství jedné z nejzajímavějších českých cestovatelek. Její knihu Dominika na cestě Jiužní Amerikou vydalo nakladatelství cPress.

Když se metr a půl vysoká Dominika Gawliczková s ještě menší motorkou vydala sama napříč Jižní Amerikou, setkala se s padouchy, sněhem i rozzuřenými psy. Zažila poruchu motorky i pobyt v nemocnici, ale pořád pokračovala, až to všechno po deseti měsících dobře dopadlo.

Kdyby to byla fikce, čtenář by si pomyslel, že to autor s intenzitou zážitků přehnal a Dominika je neohrožená cestovatelka, kterou nic nezastaví. Ona se však bála úplně všeho a jela dál jen proto, že si myslela, že se to zlepší. Nezlepšilo. A čím hůř bylo, tím víc bylo jasné, že jedinou obranou je dělat si z toho všeho srandu.

Dominika na cestě Jižní Amerikou

Dominika Gawliczková je jednou z nejznámějších a nejzajímavějších českých cestovatelek. Proslavila se mimo jiné i výpravou se „žlutým cirkusem trabantů“ pod vedením Dana Přibáně. Na motorku nasedla ve třinácti letech, vystudovala strojní inženýrství, a i když toho o motorkách a cestování pořád moc neví, zvládla na nich projet již třiatřicet zemí.

Její zatím nejnáročnější cesta, kterou podnikla sama na vlastní pěst, vedla osmi státy Jižní Ameriky. Popisuje ji ve své knize Dominika na cestě Jižní Amerikou. Kniha je doplněna o nádherné fotografie, které během své cesty autorka pořídila, a originálními ilustracemi Dany Lédlové.

Autor: Dominika Gawliczková
Ilustrace: Dana Lédlová
Žánr:
cestopisná monografie
Nakladatelství:
cPress

Ukázka z knihy:

Kocovina
Sedím na barové židličce, svírám hnědý kelímek s cappuccinem z McDonaldu a koukám přes sklo ven. Na náměstí je spousta lidí, někteří přihlížejí tanečnímu vystoupení, jiní stojí frontu na superpancho − místní nejlevnější jídlo, obří párek v rohlíku za pár korun. Vnímám ty davy lidí, záplavu světel zářících z desítek kaváren a obchodů, tady to žije, je tma a já si poprvé za strašně dlouhou dobu připadám bezpečně. Ale to je celé. Ten tolik očekáváný příjemný pocit úlevy, oddechu nebo vítězství se prostě nedostavuje. Nevím, co to je, cítím se, jako bych měla kocovinu. Jako bych se celý den opíjela tou příjemnou a opojnou civilizací, krásnou zelení, a teď střízlivěla. Je mi zle. Nehty jedné mojí ruky se zarývají do té druhé a snaží se tím zbavit návalu úzkosti. Čím víc si to ale všechno uvědomuju, tím je to horší, nelíbí se mi tu, nepatřím sem a nechci tu být.
Pokouším se uklidnit, ale moc mi to nejde. Všechna ta světla a zvuky a davy lidí mě dohánějí k šílenství. Musím zpátky do hotelu. Proplétám se mezi večerními prodavači barevných náramků i hraček pro děti, když mi dojde, že si přece musím nakoupit. Vždyť nemám žádnou vodu ani nic jiného na pití. Počkat, v Argentině by už měla být voda z vodovodu pitná. Nějak se ale nemůžu přinutit tomu uvěřit, pořád si stejně opatrně čistím zuby, pořád si nedám ani lok. Vím, že je pitná, ale v hlavě mi běží alarm, že nesmím, že mi bude špatně, a nejsem s to ho vypnout.
Doběhnu do supermarketu. Vlastně ani nevím, co chci, nemám extra hlad a můj žaludek zoufale touží po nějaké útěše. Nebo spíš moje hlava. Odcházím proto s pivem, obřím balením čokoládového mléka a pěti druhy ovocných pitíček pro děti. Jo a třemi litry balené vody. Co kdyby! Je mi jasné, že to nemůžu všechno teď večer vypít a že se z té kombinace nejspíš poseru, ale je to hrozně fajn, vůbec mít tu možnost si to všechno pořídit. K dokonalosti tomu chybí už jen dudlík.
Mmm, jablečné pitíčko. To je něco tak božského. Vzpomínám si, jak jsem byla malá a rodiče domů přinesli obří karton jablečných pitíček. A ta představa, že bych teď mohla jít a ten karton jablečných pitíček si mohla celý koupit pro sebe, ach ano! Kupuju si taky žlutou látkovou tašku s obrázkem červené lebky. Igelitky v Argentině totiž asi zavrhli, není šance je pořídit dokonce ani za peníze. Podávám prodavačce platební kartu, ale jsem zmatená, nikde nevidím žádný terminál. A fakt ho nemají, dojde mi, když prodavačka nejdřív kartu neúspěšně postaru protahuje a nakonec musí všechny údaje přepsat ručně. Koukám na to jako blázen a lidé v řadě za mnou začínají vypadat dost nevrle a na chvilku dostanu strach, že tady budu muset to pivo, čokoládové mlíko i pitíčka nechat, ale za chvíli už je vítězoslavně srkám v pohodlné posteli. Ach, to je slast.
Fuj, mně je blbě. A depresi to nezahnalo. Přepadají mě myšlenky, jestli to má ještě cenu. Mám před sebou ještě zatraceně dlouhou cestu, ale stojí to za to, když se přemáhám? Nemusím si přece nic dokazovat, možná prostě pojedu rovnou na jih do Buenos Aires, to je nejpřímější cestou a i tak dost daleko. Nebaví mě ta civilizace, nebaví mě ti lidi, světla, výběr jídla, hluk, ale nechci ani zpátky do pustiny. Nechci nikam, nechci nic.
***
Právě jsem si dala jídlo z fastfoodu za v přepočtu asi 210 korun. Bez pití. Bylo to to nejlevnější, protože v tom nebylo maso. Sedím hladově nad prázdným talířem, ve kterém ještě před chvíli byla malá porce nedobrých slaných nudlí. Copak je tady tak draho, nebo je u nás prostě levně? Přiznejme si to, jsem z chudého kraje. Objevily se tady po strašlivě dlouhé době benzínky vybavené v evropském stylu, ale copak si můžu dát kafe za stovku? Jak může být u nás tak levně? My máme přece být ta drahá vyspělá Evropa. A ta kosmetika, tři nekvalitní žiletky za čtyři stovky? Asi holt budu chlupatá. Brusinky v lékárně za sedm ? No co, vždyť ten poslední zánět močáku nebyl tak strašný.
Sedím na pumpě a užívám si drahé, zato hnusné kafe. To si najednou vážím věcí. V ČR bych takové kafe s klidem nechala na stole. Ale ne, jsi hnusné, drahé a vypiju tě! Asi mi hráblo. Nebaví mě to. Pokouším se nedobré kafe přebít nějakým nedobrým občerstvením, ale když stojím v řadě na zaplacení, slečna pokladní je ten nejzaseknutější tvor na světě. Není ničím zaměstnaná, jen prostě asi nechce nic dělat. A tak tu stojí a stojíme tu my, zákazníci, a čas plyne. Vědci mezitím nejspíš objevili další tři planety a kambodžské děti stihly ušít celou jarní kolekci pro Evropu. Konečně se prodavačka posune o jeden metr a vypadá, že mě snad obslouží.
Jenže to by v řadě se mnou nesměl stát muž. Argentinští muži? Zatím mi přijdou všechno, jen ne zdrženliví nebo galantní. Někteří jsou na mě schopni naprosto nepokrytě zírat, jako bych byla jen program v televizi a sama je nemohla vidět. A sice si nepotrpím na nějaké to podržení dveří nebo tak něco, ale to, co se mi tady denně přihodí, nemůžu úplně strávit. Otevřu pusu, když vtom se vedle mě vetře obtloustlý kamioňák v tílku, které odkrývá porost, že by si někdo mohl myslet, že konečně našli yettiho, a začne si poroučet, co všechno by rád. Pusu zase zavřu. Bohužel toho má na srdci hodně a to způsobí, že se prodavačka musí pohnout o další metry, což ji zřejmě definitivně vyčerpá. Konečně jsem znovu na řadě. Nadechnu se a najednou začne mluvit jiný muž vedle mě. Hlasitě si odkašlu a s očekáváním se na něj podívám. Také mi věnuje pohled, ale ten jeho je mnohem jednoznačnější, jako by říkal, že bych raději neměla mít žádný problém, a pokračuje v objednávce cigaret.
Venku mezitím dva pánové obdivují Zoomera. Koukají na něj s užaslými výrazy, jako by to byl minimálně batmobil. Obcházejí ho kolem, pomalu se víc a víc přibližují a ukazují na různé části a vše komentují. Není to slyšet, ale vizuálně to připomíná diskuzi, jestli by ve sprintu porazil ferrari. Fascinuje mě na ně koukat, kdyby byl na prodej, nejspíš by ho hned koupili. Po deseti minutách konečně odcházejí, aby se hned nato ještě vrátili, a celá scénka běží znova…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace