Měl, nebo neměl být Láďa Křížek frontmanem německých Helloween? Historie dýní pokračuje a semele všechno
27.05.2018
Autor: Wallpapers
Popisek: Oficiální foto kapely Helloween k jejich turné United Pumpkin
VIDEO Vždycky s krásnými kudrlinkami, nastajlovaní do jeansových bundiček nebo tvrďáckých černých koženek. Drsných kytar ubývalo, naopak přibývalo kudrlinek i do kytarových rifů. Helloween se v průběhu času měnil, přetvářel. Jedni členové končili, noví začínali a s nimi přicházela i nová tvář skupiny. Pokračování ze soboty...
Není pochyb o tom, že Kiske je komplikovaná povaha. Jeho příběh mimochodem nabízí překvapivě mnoho paralel s Ladislavem Křížkem, o němž se dodnes traduje přibarvená pověst, že měl Kiskeho svého času v Helloween nahradit. Společného mají mnoho – oba našli Boha a oba se po letech rozporuplných kliček vrátili hudebně tam, kde jim bylo nejlépe. A fakt, že v současné sestavě Kreyson figuruje kytarista Roland Grapow, je už jen úsměvným doťuknutím.
Jako po másle?
Vraťme se ale k Helloween, abychom pochopili, proč se zdánlivě skvěle seřízená a v poslední době nebývale stabilní mašina uchýlila k oslovení Kiskeho a Hansena, kteří mimochodem v mezičase rozjeli společnou kapelu Unisonic.
Po Kiskeho a Schwichtenbergově odchodu šlo v půlce 90. let na chvíli všechno jako po másle. Inga nahradil znamenitý hráč a také schopný skladatel Uli Kusch. Deris sice ani nemohl být tak zbožňovaný jako Kiske, nicméně reptalové vpustili kapelu opět do svých srdcí. Lídrovské otěže převzal Michael Weikath, což ovšem znamenalo zbavit se všeho, co je oportunistické a kolísavé, abychom ocitovali někdejšího prezidenta Gustáva Husáka.
Tohle není moje tralala-hitovka!
To, co provedla frakce Grapow/Kusch s albem The Dark Ride (2000), nešlo milovníkovi přímočarých tralala-hitovek vůbec pod nos. Inspirováni dobovými trendy hard’n’heavy vydali Helloween desku, kterou sice otevřenější fandové považují za vrchol derisovské éry, ale Weiki zuřil. V pozdějších rozhovorech přiznal, že se mu album vůbec nelíbí, je moc temné, a protože neobsahuje ony „happy Helloween refrény“, nejradši by ho vymazal ze světa.
Viníci Kusch a Grapow balili kufry, následující album Rabbit Don’t Come Easy (2003) je už náležitě weikathovsky rozjuchané. Kytary se ujal Sascha Gerstner, brilantní řemeslný rutinér, který by zahrál cokoliv kdekoliv a s Weikathem vychází jako málokdo, protože s ním umí komunikovat a neodporuje mu. A od dalšího alba, poněkud rozporuplného rádoby třetího dílu Keeper Of The Seven Keys s podtitulem The Legacy (2005), je vyřešena také bubenická stolička, kterou osedlal nenápadně spolehlivý Dani Löble.
Co jsme si, to jsme si
Weiki se zbavil všech nežádoucích elementů, naopak zcela bezproblémově mu celá léta kryje záda dosud nezmíněný dobromyslný basák Markus Grosskopf (poslední pamětník začátků). Alba z poslední doby rozhodně nejsou odfláknutá, ale pryč je někdejší žhavá jiskra a přívaly invence, které Helloween dovolily v rámci jedné skladby přirozeně a s lehkostí rozvíjet další a další melodické motivy, na nichž by se daly postavit třeba i tři další písničky… Nejspíš je to právě tím, že v sestavě už nedocházelo k žádné konfrontaci silných osobností, z jejichž rivality se pak rodila hudba nejen dobrá, ale výjimečná. Vždyť nejlepší kousky na debutu Walls Of Jericho (1985) nebo na druhém Keeperovi vznikly díky tomu, že se Weikath chtěl vyrovnat Hansenovi, do té doby prakticky výhradnímu skladateli, a ždímal ze sebe maximum.
Návrat ke kořenům
Rozžehne tedy sjednocení téměř klasické sestavy znovu někdejší náboj a zdravé pnutí, ptali se fanoušci. Kai Hansen a Michael Kiske byli opět ve hře: fandové šíleli radostí a turné hlásilo už několik zastávek dokonale vyprodaných, včetně Prahy a samozřejmě Japonska, kde Helloween vždy uctívali jako Severokorejci všechny své Kimy. Vypadalo to jako totální win–win situace. Fans dostali, o čem léta snili. Polepšil si Michael Kiske: skrze Unisonic veřejně deklaroval, že se tvrdších kytar až tolik neštítí, a jeho kariéra zase nabrala nadějnější směr, ovšem pro mnoho lidí to bylo jen jakési helloweenovské šidítko. A na své si samozřejmě přijšla i trojka Deris–Weikath–Grosskopf, neboli pilíře kapely a v neposlední řadě také jediní skuteční podílníci obchodní společnosti Helloween.
V listopadu v Praze
Již na konci listopadu jsme se mohli přesvědčit o tom, zda sjednocení, které vypadalo tak lákavě na papíře, bude fungovat i živě. Zda se Kiske konečně trochu opře do pódiové show a přestane jen ležérně chodit z jedné strany na druhou. Zkrátka, že nepřeváží drobné varovné signály, podle kterých je celé to velkolepé padnutí si kolem krku spíše se vší německou precizností propočítaným podnikatelským záměrem. Jestliže se u reunionu Guns N’ Roses potichu šeptalo o poněkud „námezdnické“ roli Slashe s Duffem (a jistě zdaleka nešlo o ojedinělý případ na scéně), v případě Kaie a Michiho to bude dost možná podobné. A víte co? Tříhodinová show, kterou Helloween v Praze předvedl, šla daleko za hranice i těch nejlepších představ.
Kdo ví, třeba Helloween křivdíme. Jako lákadlo je tu singl Pumpkins United, který je jasným a cíleným návratem do keeperovských časů. Ty Hansenovy kytarové laufy jsou prostě nenapodobitelné. A kdyby časem následovalo kompletní album, fanoušci by s chutí hodili všechny otazníky za hlavu. A podle všeho turné Pumpkins United vesele jede, o prázdninách se dočkáme dalšího koncertu ve Vizovicích, vypadá to, že Helloween je prostě zpátky. A to je sakra dobrá zpráva.
Jindřich Göth
Vložil: Štěpán Cháb