Tohle vážně není středověk! Hon na čarodějnice mívá zpravidla strašlivé konce a může potkat kohokoli z nás
17.05.2018
Foto: albatrosmedia.cz
Popisek: Švédská spisovatelka detektivních románů Camilla Läckberg
Královna severské detektivky Camilla Läckberg přichází a napínavým příběhem, při jehož čtení vám bude tuhnout krev v žilách. Bestseller Čarodějnice vydalo nakladatelství Motto.
Ze statku nedaleko Fjällbacky zmizí za bílého dne čtyřletá Linnea a na povrch začnou okamžitě vyplouvat tragické vzpomínky. Před třiceti lety totiž ze stejného statku zmizela malá holčička, kterou později našli zavražděnou.
Tehdy byly za její smrt odsouzeny dvě třináctileté kamarádky, vzhledem k věku však unikly vězení. Jedna z nich vede tichý život v městečku. Druhá se poprvé od dávné tragédie vrací do Fjällbacky, nyní jako slavná herečka, která zde má natáčet film o Ingrid Bergmanové.¨
Obyvatelé Fjällbacky se zapojí do pátrání a nakonec Linneu najdou u jezírka v lese, na stejném místě, kde byla nalezena i první ztracená dívka. Městečkem se šíří strach. Jsou snad i další děti v ohrožení?
Patrik Hedström navzdory počátečním pochybnostem začne s kolegy vyšetřovat, jestli není mezi oběma případy nějaká souvislost. Pomáhá jim Erika Falcková, která o dávné vraždě už dlouho shromažďuje materiály pro novou knihu. Vyšetřování otvírá mnohé staré rány a začíná hon na čarodějnice, který přinese strašlivé následky…
Autor: Camilla Läckberg
Žánr: detektivka
Nakladatelství: Motto
Ukázka z knihy:
„MYSLÍŠ, ŽE TVOJE MÁMA bude mít bílé šaty?“ Erika se na manželské posteli otočila k Patrikovi.
„To je strašná legrace, fakt,“ řekl.
Erika se zasmála a dloubla ho do boku.
„Proč ti tak vadí, že se ti vdává matka? Tvůj otec už je dávno podruhé ženatý a není na tom přece nic divného?“
„Já vím, že je to ode mě hloupé,“ zavrtěl hlavou Patrik, sedl si na kraj postele a začal si natahovat ponožky. „Gunnar je fajn a já jsem rád, že máma někoho má…“
Vstal a oblékl si džíny.
„Asi je to pro mě prostě trochu nezvyk. Co si pamatuju, žila máma sama, a kdyby si mě vzal do parády nějaký psycholog, patrně dojde k závěru, že mám s matkou nevyřešený vztah. Připadá mi zkratká… divné…, že máma s někým… žije.“
„Chceš říct, že ti přijde divné, že s Gunnarem spí?“
Patrik si zacpal uši.
„Nech toho!“
Erika po něm se smíchem hodila polštář. Patrik jí to ihned oplatil a vypukl lítý boj. Patrik se na ni vrhl, ale potyčka brzy přešla v laskání a hlasité vzdechy. Erika mu přejela po poklopci a rozepínala první knoflík.
„Co to děláte?“
Jakmile zaslechli Majin vysoký hlásek, ztuhli a ohlédli se ke dveřím. Maja nebyla sama, společnost já dělali i dva mladší bráškové, kteří vesele sledovali, co to rodiče v posteli provádějí.
„Jen jsme se trochu lechtali,“ řekl Patrik zadýchaně a posadil se.
„Musíš už konečně opravit tu zástrčku na dveřích!“ zasyčela Erika a zakryla se dekou, která jí sklouzla až k pasu.
Posadila se a nuceně se na děti usmála.
„Běžte dolů a začněte chystat snídani, my hned přijdeme.“
Patrik už se stihl doobléknout a postrkoval děti před sebou.
„Pokud tu zástrčku neumíš přišroubovat sám, klidně můžeš poprosit Gunnara. Ten má svoje nářadí očividně stále v pohotovosti. Jestli tedy zrovna nebude mít s tvou mámou rozdělaného něco jiného…“
„Nech už toho,“ zasmál se Patrik a vyšel z ložnice.
Erika si s úsměvem na rtech opět lehla. Než vstane, klidně se může ještě chvilku povalovat. To byla jedna z výhod toho, že je svou vlastní šéfovou, zároveň se to však dalo považovat i za nevýhodu. Povolání spisovatelky vyžadovalo vůli a sebekázeň a někdy jí připadalo trochu osamělé. Přesto svou práci milovala, hrozně ráda psala, vdechovala život příběhům a lidským osudům, které si vybrala ke zpracování, rada se nořila do minulosti, bádala a pokoušela se přijít na to, co se vlastně přihodilo a proč. Do případu, na kterém právě pracovala, se toužila pustit už dávno. Případ malé Stelly, unesené a zabité Helen Perssonovou a Marii Wallovou, hluboce zasáhl všechny obyvatele Fjallbacky a dotýkal se jich dodnes.
A teď se Marie Wallová vrátila. Opěvovaná hollywoodská hvězda přijela do Fjallbacky natáčet film o Ingrid Bergmanové. V městečku se nemluvilo o ničem jiném.
Všichni znali aspoň jednu z dívek, anebo jejich rodiče, a pro všechny to byl naprostý šok, když se toho červencového odpoledne roku 1985 Stellino tělo našlo v lesním jezírku.
Erika se převalila na bok a uvažovala, jestli tehdy slunce pálilo stejně jako dnes. Až přijde čas a ona se přesune z ložnice do nedaleké pracovny, začne tím, že si to zjistí. Ale ještě chvíli to počká. Z kuchyně o patro níž k ní doléhaly hlasy Patrika i dětí a ona za jejich zvuku zavřela oči a upadla do dřímoty.
Helen se předklonila a rozhlížela se kolem. Zpocenýma rukama se opírala o kolena. Dnes zaběhla osobní rekord, přestože vyrazila později než obvykle.
Před ní se rozkládalo modré a klidné moře, ale v jejím nitru zuřila bouře. Helen se narovnala a objala se pažemi, celá se třásla. „Sáhla na mě smrt,“ říkávala vždycky její matka. A možná na tom něco bylo. Ne snad že by smrt sáhla přímo na ni. Ale byla nablízku.
Čas obestřel minulost závojem, vybavovala si ji velmi mlhavě. Pamatovala si jen hlasy, které se jí vyptávaly, co přesně se stalo. Opakovaly stále dokola totéž, až už nevěděla, co je jejich pravda a co její vlastní.
Tehdy jí připadalo nepředstavitelné, že by se sem vrátila. Ale šuškání i pokřikování postupem času slábly, přešly v tiché mumlání a nakonec utichly docela. Jako by se Helen opět stala samozřejmou součástí místního života.
Ale teď se o tom zase začne mluvit. Všechno se bude znovu přetřásat. A jak už to tak v životě chodí, seběhlo se všechno naráz. Poté co jí Erika Falcková v dopise napsala, že pracuje na knize a ráda by se s ní setkala, nemohla Helen několik týdnů spát. Musela si dojít pro nový recept na prášky, bez kterých se obešla už spoustu let. Bez nich by totiž nezvládla čelit další novince: Marie se vrátila.
Uplynulo třicet let. Ona a James vedli tichý život v ústraní a Helen věděla, že to tak Jamesovi vyhovuje. Nakonec s těmi řečmi přestanou, řekl jí. A měl pravdu. Jejich temné období brzy pominulo a Helen se starala o to, aby všechno běželo, jak má. A vzpomínky se jí dařilo držet pod pokličkou. Až dodnes. Hlavou ji probleskovaly výjevy. Před očima jí zcela zřetelně vyvstala Mariina tvář. A Stellin veselý úsměv.
Helen obrátila pohled k moři, sledovala pohyb těch několika málo vln. Jenže ty výjevy nedokázala zaplašit. Marie se vrátila, a s ní přišla i zkáza…
Vložil: Adina Janovská