Zdálky vypadají romanticky. Skutečné příběhy kosmických letů jsou ale napínavější než sci-fi thrillery
14.05.2018
Foto: academia.cz
Popisek: Karel Pacner
Malí i ti větší často snívají, jaké by to asi bylo odpoutat se od rodné planety a vznést se do kosmu. Skutečné kosmické lety ale mají do romantických zážitků na míle daleko. Osudové okamžiky ve vesmíru popsal Karel Pacner v knize Kosmonauti na pokraji smrti, kterou vydalo nakladatelství Plus.
„Jediný způsob, jak se můžeme dostat za hranice možného, je ponořit se do nemožného,“ prohlásil britský vynálezce a autor science fiction Arthur C. Clarke. Člověk vzhlížel ke hvězdám odnepaměti, ale ještě před méně než sto lety se zdálo být oním nemožným, pro lidstvo nepřekonatelným úkolem proniknout za hranice vesmíru.
Od Gagarinova letu se stali kosmonauti nefalšovanými hrdiny doby, ovšem málokdo domýšlel rizika, která podstupují – dokud se neobjevily zprávy o mimořádných potížích během jejich výprav, což obě velmoci studené války nerady přiznávaly. Tito lidé vstupovali na půdu naprosto neprozkoumanou, stávali se doslova pokusnými králíky.
Věhlasný popularizátor vědy Karel Pacner odkrývá chvíle, kdy kosmonautům hrozilo smrtelné nebezpečí a oni ho svým ohromným úsilím a improvizací zvládli, ale také tragédie, kterým se nedalo zabránit. Posádka Apolla 13, na němž explodovaly životně nezbytné systémy, dokázala s pomocí odborníků na Zemi překonat všechny obtíže a vrátit se na Zemi. Jenže neexistuje bezchybná technika, která se obejde bez lidských obětí. Takový je zákon pokroku.
Třebaže si Vladimír Komarov uvědomoval nedokonalost Sojuzu, usedl do něho – a potom bojoval o zvládnutí svého stroje a svůj život. Bohužel marně. Trojice Rusů v lodi Sojuz 11 zahynula během několika vteřin, protože se předčasně otevřel odvětrávací ventil – bojovat o své životy vůbec neměla šanci. Naopak Alexej Leonov se během výstupu do volného vesmíru dostal do zapeklité situace, na kterou nebyl připraven, a přesto ji zvládl. A bylo toho mnohem víc. Ponořte se do dobrodružství kosmických letů, možná si teprve při čtení Pacnerovy knihy naplno uvědomíte, že velké dobrodružství nemusí být někdy ani trošku romantické.
Autor: Karel Pacner
Žánr: historie oborů
Nakladatelství: Plus
Ukázka z knihy:
První loď se třemi lidmi na palubě, označovaná jako Apollo 204, vyrazí k předváděcímu letu okolo Země 21. února 1967. A potom za rok – těšili se optimisté – zamíří k Měsíci první výprava. Plavidlo pro únorovou letovou premiéru procházelo zkouškami na floridském kosmodromu. Jenže inženýři v továrně North American Aviation v kalifornském městě Downey udělali na samotném plavidle tolik úprav, že se dost lišilo od simulátoru, v němž astronauti cvičili. A to situaci velmi zkomplikovalo. Posádka si totiž zvykla na jiné rozložení přístrojů, než má teď před sebou. Ovšem nějak to zvládnout musí.
Na rampě 34 na Kennedyho základně se tyčila raketa Saturn 1 s lodí Apollo 204. V pátek 27. ledna odpoledne vyjela výtahem do kabiny ve výšce šedesáti metrů posádka ve složení Virgil Ivan Grissom, Edward Higgins White a Roger Bruce Chaffee, všichni ve skafandrech.
Měli ověřit, jak se budou chovat přístroje během startu. Ulehli do svých křesel. Technici zavřeli dveře.
Začala předstartovní procedura, která potrvá tři a půl hodiny. Nejdřív vehnali do kabiny čistý kyslík místo běžné atmosféry. Posádka a pozemní velitelství, vzdálené osm kilometrů, si navzájem vyměňovaly údaje.
Spojení pořád zlobilo. „Co tam proboha děláte?“ zlobil se velitel Grissom. „Jak s námi chcete mluvit, až budeme na Měsíci, když nás neslyšíte pár metrů tady na Zemi?“
Ano, to je pravda, musíme spojení opravit – připustil vedoucí zkoušek Skip Chauvin. Příprava se protáhla na víc než pět hodin. Jedenáct minut před simulovaným startem ji přerušil. Jeden inženýr mu navrhl: „Měli bychom to dneska zrušit. Bude lepší, když uděláme celou zkoušku znovu.“ Šéf odmítl – věděl, jak na vedení NASA tlačí Bílý dům. Probíhala válka ve Vietnamu, kvůli níž v ulicích protestují miliony Američanů, zvláště mladých, ve městech se nedá dýchat, zhoršuje se životní prostředí, Johnson chtěl být na podzim znovu zvolen do Bílého domu, a proto potřeboval nějaký triumf.
Odpočítávání bude pokračovat za půl hodiny, v 18.31. Posádka měla krátkou přestávku.
Čtrnáct smrtelných sekund
Najednou Chaffee vyhrkl: „Požár v kabině!“
Nemělo smysl pokoušet se o jeho uhašení. „Hoří!“ vykřikl White. Grissom se přidal: „V kabině hoří!“ Zatímco Chaffee seděl předpisově v křesle, aby udržoval rádiové spojení, Grissom a White se pokoušeli rozšroubovat dveře. Jenže to vyžaduje 90 sekund. „Vytáhněte nás ven!“ volal někdo z nich. Po 11 sekundách se přerušilo spojení.
Vypukl zmatek. Zvenku přiběhli technici, chtěli pomoci. Z kabiny lodi se valil hustý černý kouř. Nikdo neměl masky. Lidé, kteří chtěli do kouřové clony proniknout, se rychle vrátili – lehce přiotráveni. Ostatní odhodila tlaková vlna zpátky. Protipožární prostředky neměli žádné, jenom ruční hasicí přístroje. S požárem v lodi při těchto zkouškách nikdo nepočítal.
Teplota uvnitř přesáhla stupnici v kontrolním středisku, tlak se vyšplhal na dvojnásobek. Najednou silná rána – kabina praskla a vyprskla ze sebe žár. Od Chaffeeho prvního výkřiku uplynulo 14 sekund.
Plášť lodi se tak rozžhavil, že se na něj nedá sáhnout. Teprve po 13 hodinách mohli záchranáři vytáhnout ohořelá těla tří astronautů.
„Uvnitř bylo všechno spálené, pokryté černým popelem,“ řekl později šéfastronaut Deke Slayton. „Popravčí komora. Posádka se zřejmě pokoušela dostat ven. Všechna tři těla byla nakupena před hermetickým uzávěrem průlezu. Ed byl vespod, Gus s Rogerem zhrouceni na něm. Skafandry je sice ochránily před plameny, takže ani jeden z nich neutrpěl fyzické popáleniny. Byl to ten zasranej systém řízení složení kvality vzduchu. Udusil je. Nemohl jsem se na to dívat.“
Všechny další zkoušky s lidmi NASA zastavila. Nejdřív musíme zjistit, co se stalo v kabině AS 204!
Komise vedená náměstkem ředitele NASA Seamansem dokončila vyšetřování 5. dubna. Skutečný důvod nezjistila…
Vložil: Adina Janovská