Malá lež vypadá nevinně, jenže odstartuje vražednou past. Komu můžete důvěřovat, když už nevěříte ani sami sobě?
05.05.2018
Foto: wordpress.com
Popisek: B. A. Paris
Nenechte si ujít napínavý psychologický thriller autorky bestselleru Za zavřenými dveřmi. Další příběh z pera B. A. Paris V pasti lží vydalo nakladatelství Motto.
Cass konečně dala vše do pořádku, je šťastně vdaná a pracuje jako učitelka. Jedné deštivé noci se ale na neosvětlené lesní cestě stane něco, co jí převrátí život naruby. Paralyzovaná výčitkami zapomíná, kde nechala zaparkované auto, jestli si vzala prášky nebo že si domluvila schůzku. V hlavě má jen zmatek a mrtvou ženu, kterou možná mohla zachránit. Je blázen? Nebo si s ní zahrává její mysl?
Neměla to dělat, vážně neměla. Aby si zkrátila cestu, vydala se Cass autem domů po neosvětlené, křivolaké a opuštěné cestě lesem. Venku navíc zuřila bouřka a ona v tom psím počasí uviděla na kraji cesty auto, v němž seděla jakási žena. Zastavila kousek před ní a počkala, jestli nevystoupí, aby si řekla o pomoc. Když se nic nedělo, vyrazila k domovu, přece po ní nikdo nemůže chtít, aby vylezla z auta na déšť! Druhý den zjistila, že právě tam, kudy jela, byla nalezena mrtvá žena v autě.
Zavražděná žena. Mohla ji zachránit? Nebo už byla mrtvá? A co kdyby byla na jejím místě ona sama? Manžel by se zlobil, kdyby věděl, že tamtudy jela… A tak nikomu nic neřekla. Od té doby se jí ale začnou dít divné věci. Dokonce objedná kočárek, i když nemá dítě. V hlavě má jen tu mrtvou ženu a zmatek. Cítí velkou vinu, že se ji nepokusila zachránit. A také to, že ji někdo sleduje…
Knihám označeným zlatou pečetí Edice TOP věnujte zvýšenou pozornost. Předchází je pověst největších světových bestsellerů, které se dočkaly vřelého přijetí kritiky i čtenářů nebo získaly významná literární ocenění.
Autor: B. A. Paris
Žánr: thriller
Nakladatelství: Motto
Ukázka z knihy:
Téměř nevidím, kam jedu, i když mám zapnutá dálková světla. Najednou lituju, že jsem sjela z krásně osvětlené dálnice. Ve dne je tahle cesta listnatými lesy plnými rozkvetlých zvonků nádherná, jenže v noci, jako je tahle, budou všechny zákruty a skrytá klesání pěkně zrádné. Z té představy se mi strachem svírá žaludek. Domů to mám ale jen čtvrt hodiny. Když zůstanu klidná a neudělám nic zbrklého, budu brzy doma. I tak ale trochu sešlápnu plyn.
Najednou se lesem prožene poryv větru, až to mým maličkým autem smýkne. Snažím se ho srovnat a vtom vjedu do skryté prohlubně. Na pár děsivých okamžiků se kola odlepí od země. Srdce mám až v krku, jako bych jela na nějaké hrůzostrašné horské dráze. Když auto dopadne zpátky na zem, vytryskne vedle něj voda a přelije se mi po předním skle, takže nevidím vůbec nic.
„Ne!“ vykřiknu, když se auto trhaně zastaví v kaluži vody. Strach, že zůstanu trčet v lese, mi napumpuje adrenalin do žil. Zuřivě zařadím jedničku, až to v převodovce zachrčí, a sešlápnu pedál. Motor zařve, ale auto se rozjede, rozstříkne kolem sebe vodu a vyjede z prohlubně ven. Srdce, které drželo tempo s bláznivě stírajícími stěrači, mi buší tak prudce, že mi trvá několik vteřin, než znovu popadnu dech. Netroufám si ale zastavit. Mám strach, že by už motor znovu nenaskočil. Jedu teď ale opatrněji.
O několik minut později třeskne nenadále takový hrom, až leknutím nadskočím a pustím volant. Auto nebezpečně sjede doleva, a když se mi ho třesoucíma se rukama podaří strhnout zpět, zaplaví mě strach, že se mi možná nepodaří dojet domů vcelku. Snažím se uklidnit, ale mám pocit, jako bych byla v sevření nejen živlů, ale i stromů, které se strašidelně zmítají ve větru, jako by už už chtěly popadnout moje autíčko a mrštit ho do víru bouře. Je obtížné se soustředit. Déšť bubnuje do střechy, vítr lomcuje okénky a stěrače skřípou o sklo.
Teď mě na silnici čeká několik zatáček, a tak se nakloním dopředu a pevně sevřu volant. Cesta je opuštěná, a když se mi podaří zdolat dvě zatáčky, přeju si, aby se přede mnou objevila zadní světla nějakého auta, za kterým bych mohla jet zbytek cesty lesem. Mám pocit, jako bych zůstala na celém světě úplně sama a nejradši bych zavolala Matthewovi, abych slyšela jeho hlas a věděla, že nejsem sama. Nechci ho ale budit, když má migrénu. Navíc by se pěkně naštval, až by zjistil, kde jsem.
Když už si myslím, že to nikdy neskončí, vyjedu ze zatáčky a asi sto metrů před sebou uvidím zadní světla. Roztřeseně vydechnu úlevou a trochu přidám, abych auto dojela. Teprve když jsem skoro u něj, dojde mi, že se nehýbe, ale stojí na malém odpočívadle. Na poslední chvíli se mi podaří ho objet, ale od nárazníku mě dělí sotva pár centimetrů. Když auto předjíždím, zadívám se naštvaně na řidiče a chci na něj zakřičet, jak si to představuje, že si nezapnul blikačky. Z auta se na mě podívá nějaká žena. Přes liják na ni ale moc dobře nevidím.
Nejspíš se jí něco stalo s autem, a tak zaparkuju kousek před ní a nechám motor běžet. Je mi jí líto, že v tomhle počasí bude muset vylézt z auta, ale zároveň jsem tak trochu ráda, že i někdo jiný byl natolik šílený, že se v téhle bouři vydal přes les. Dívám se do zpětného zrcátka a představuju si, jak hledá deštník. Čekám ještě asi dalších deset vteřin, než mi dojde, že ona z toho auta nevystoupí. Docela mě to štve, protože si přece nemůže myslet, že za ní v tomhle lijáku poběžím já. Možná však nemůže vystoupit – pak by ale přece aspoň blikla světly nebo zatroubila, abych věděla, že potřebuje pomoc, ne? Nic se neděje, a tak si odepnu pás. Pořád koukám do zpětného zrcátka. A i když ji nevidím pořádně, je na tom, jak tam jen tak sedí s rozsvícený- mi světly, něco divného a já si vzpomenu na všechny ty historky, co mi kdysi vyprávěla Rachel. O lidech, kteří zastavili, aby pomohli někomu s rozbitým autem, a kterým pak vlastní auto ukradli. Nebo o řidičích, kteří vystoupili z auta, aby pomohli zraněnému jelenovi na silnici, jenže to byla jen léčka a oni pak byli brutálně napadeni a okradeni. Zase se rychle připoutám. Když jsem jela okolo, nikoho jiného jsem v autě neviděla, jenže to neznamená, že tam nikdo není. Někdo se klidně může schovávat vzadu, připravený vyskočit.
Další blesk prořízne oblohu a zmizí mezi stromy. Přižene se další poryv větru a na okénko spolujezdce zaškrábají větve, jako by se někdo chtěl dostat dovnitř. Po zádech mi přejede mráz. Připadám si hrozně zranitelná, a tak povolím ruční brzdu a maličko popojedu dopředu, aby to vypadalo, že chci odjet. Třeba to tu ženu přiměje, aby něco – cokoliv – udělala, aby mi dala najevo, že tam nechce zůstat sama. Nic se ale neděje. Neochotně zase zastavím, protože bych asi neměla jen tak odjet a nechat ji tady. Jenže ani já se nechci vystavit nebezpečí…
Vložil: Adina Janovská