Otřesné svědectví o atmosféře padesátých let: Proč a jak musela zemřít Milada Horáková
02.05.2018
Foto: ČT
Popisek: Milada Horáková
Česká právnička, politička, bojovnice za práva žen se stala obětí justiční vraždy. Tragický příběh jedné z největších ženských postav našich dějin Milada Horáková: justiční vražda vydalo nakladatelství XYZ.
Proces s Miladou Horákovou a s jejími dvanácti kolegy začal 31. května 1950. Jak ukazují nedávné studie, Horáková byla zabita zvláště brutálním způsobem, když ji nechali několik minut dusit s provazem okolo krku.
Příčiny, průběh, pozadí a důsledky tohoto politicky narežírovaného procesu na základě archivních dokumentů vylíčil a přiblížil spisovatel literatury faktu dr. Miroslav Ivanov a je otřesným svědectvím o atmosféře padesátých let.
Autor: Viktoria Darsane
Žánr: skutečný příběh, román pro ženy
Nakladatelství: Motto
Ukázka z knihy:
V úterý 27. června 1950 zasedala vláda, byl všední den, oblač- no, slabý jihozápadní vítr nebo klid. Odpoledne teplota 23 stupňů, ranní 10 až 12 stupňů.
Kolik stupňů bylo v 5.32 ráno?
Kolik v 5.43 hodin?
V té době ministr informací Václav Kopecký ještě spal, návrh pro zasedání vlády měl přece připraven už několik dní. Spal i prezident republiky Klement Gottwald, první „dělnický prezident“, jak hlá- saly novinářské slogany; už dva roky stál v čele, státu, který se vydal rychlým tempem k socialismu… Není tomu dlouho, co poslal laskavý a soudružský dopis významnému českému básníkovi, který slavil padesátku; před lety se sice topil v bahně surrealistického paumění, ale teď už spořádaně a halasně opěvoval mír. V dopise stálo: „Vždyť teprve náš nový řád je tím hřejivým sluncem, v němž se může v plné mohutnosti rozvinout Tvůj velký radostný talent. Proto vzhůru k novým básnickým vítězstvím!“
Tak tedy hřejivé slunce.
Ve 4.30 ráno, když se čtyři odsouzenci k trestu smrti připravovali k odchodu na pankrácký dvůr, bylo chladno. Malá skupinka prokurátorů, soudců a obhájců tam zimomřivě čekala, až se ve dveřích budovy objeví kněz s první obětí. Těžko předpokládat, že soudcové a prokurátoři měli v kapsách kabátů denní tisk. Když je sem sváželi za svítání úřední vozy, bylo na noviny ještě příliš brzo. Kdybychom však připustili, že některý z horlivců si přece opatřil Rudé právo, dočetl by se v něm kromě banálních titulků i zprávu mezinárodní důležitosti. Ty banality byly běžné. Všemi silami zabezpečit úspěšné zvládnutí žní! – Využít bohatých zkušeností pracujících k vytvoření dobrého vstřícného plánu – Přestavba strojů umožní zvýšit plán! – Pomocí úderných brigád zlepšíme pracoviště! – Agitační důvěrník diskutuje s dělníky – Radostný večer míru – píseň nám pomáhá stavět i žíti!
Fráze, fráze, fráze… Co však nebylo frází, ale realitou tou nejreálnější, znělo jako věta oznamovací. Proamerická loutková vláda v Již- ní Koreji zahájila ozbrojený útok proti Korejské lidové republice.
Tak tedy válka.
Ano, začala válka v Koreji. V dalších týdnech a měsících námět pro tisíce nabubřelých hesel, dneska však – nezapomeňme, že je časné úterý 27. června 1950 – především strohá oznámení. Podrobné pokyny „jak o tom psát“ ještě do redakcí nedošly, zato vnitropolitické zprávy přinášely detailní informace o události, která po letech bude mít z ostudy kabát. Na popud a z iniciativy hlásné trouby režimu Václava Kopeckého byl ustaven „vládní výbor, který bude mít za úkol zajistit řádný postup prací spojených s postavením pomníku generalissimu Josefu Vissarionoviči Stalinovi…“
Na obzoru se začíná rýsovat – zatím jen v představách podlézavých tvůrců – nestvůrně kolosální Stalinův pomník. O generalissimu se pěly oslavné verše jakožto o největším bojovníku za mír. S tím souvisel i další příznačný titulek informující o aktivitě československé komunistické diplomacie. „Vystoupení poslanců Národního shromáždění z Meziparlamentní unie“, a jak se vysvětlovalo, „důvodem pro toto rozhodnutí je skutečnost, že Meziparlamentní unie neplní své mírové poslání…“
Takže o „mírové poslání“ tehdy běželo… Agitačním důvěrníkům, ministru informací i prezidentu, jenž se zaklíná, že „teprve náš nový řád je tím hřejivým sluncem“. Jistě i J. V. Stalin horoval ze všech sil pro mír, a proto dával likvidovat miliony těch, kteří s jeho politikou a metodami nesouhlasili.
I v Československu bylo „nutno zajišťovat pořádek“, a tak mohla ČTK onoho dne přinést tuto otřesnou a pro celý svět až neuvěřitelnou zprávu:
„Rozsudek Státního soudu v Praze z 8. června t. r. potvrzený rozsudkem Nejvyššího soudu z 24. června t. r., jímž byli Milada Horáková, Jan Buchal, Oldřich Pecl a Záviš Kalandra odsouzeni pro zločiny velezrady a vyzvědačství k trestu smrti, byl vykonán.“
Stručné sdělení.
Jen fakta. Fakta? Copak ti čtyři spáchali zločin velezrady a vyzvědačství? V té zprávě je pravdivý pouze údaj o smrti. Rozhodlo se o ní už dávno před zahájením onoho procesu na nejvyšších místech komunistického režimu. Vše, co následovalo, bylo jen hrůzné divadlo, určené veřejnosti. Divadlo, jehož tragická pointa se znala předem. Divadlo, nabírající obrátky 22. května 1950, kdy státní prokurátor dr. Bohumír Ziegler zaslal Státnímu soudu k rukám předsedovi senátu – pod číslem jednacím Or I/VII 65/50, to celé lomeno 2, Obžalobu, v níž Státní prokuratura v Praze žaluje třináct (13) osob různého politického smýšlení „pro trestnou činnost, v žalobě dolíčenou“. V čele „JUDr. Miladu Horákovou, rozenou Královou, nar. 25. 12. 1901 v Praze, úřednici a bývalou poslankyni, posledně bytem Praha XVI., Zapova 3, t. č. ve vazbě Státního soudu v Praze…“
Ano, budeme o tom podrobně vyprávět…
Vložil: Adina Janovská