Riskuje život, aby zachránil ten váš. Nenechte si ujít pravdivý příběh bojovníka proti teroru
30.04.2018
Foto: pixabay.com
Popisek: terorismus, agrese - ilustrační foto
Je nikdo a oči má všude. Zatímco vy spíte, on loví ve stínech. Strhující zpověď důstojníka britské MI5 Toma Marcuse Já, špion vydalo nakladatelství cPress.
Je to válka. Válka, kterou nevidíte a kde bojištěm jsou ulice evropských měst. Aniž si to uvědomujeme, nebezpečí je všudypřítomné - na jeden provedený útok připadají desítky zmařených.
Bitvy s terorismem svádějí bezpečnostní služby, mezi nimi i britská MI5. A Tom Marcus je její elitní operátor. Pracuje v utajení v terénu, infiltruje nepřátelské organizace a loví teroristy. Díky jeho jedinečnému příběhu se seznámíte nejen s výcvikovými metodami a ‘všední‘ pracovní náplní speciálního agenta, ale nahlédnete přímo do kuchyně legendární britské kontrarozvědky.
Autor: Tom Marcus
Žánr: military
Nakladatelství: cPress
Ukázka z knihy:
Jako dítě jsem neměl rodinu. Alespoň teda ne v tom tradičním slova smyslu. Můj táta byl násilnický alkoholik, což ho nakonec stálo život. Jeho závislost na alkoholu začala za jeho časů v armádě, kde sloužil v pěchotě. Máma se z nějakého důvodu od vší té chudoby a násilí distancovala, což v podstatě znamenalo, že jsem se asi od šesti let o sebe staral sám. Vyrůstal jsem na nelítostných ulicích rozlezlého severského města často ve squatu, vodil jsem se sám do školy a už tehdy jsem věděl, že život musí nabízet něco víc. Musel jsem být schopen z té hromady sraček uplést bič.
Pamatuji si, jak jsem jednoho rána šel do školy a uviděl před sebou zářivě modrou Ford Cortinu. Bylo mi tehdy osm a ještě jsem nevěděl, jak nebezpečné je mluvit s cizím mužem. Zeptal jsem se tedy řidiče, co dělal, že si může dovolit řídit takové auto. Jeho odpověď mě utvrdila v tom, že se z téhle situace jednoho dne musím dostat: „Heh, dělám něco, na co ty mít nikdy nebudeš. Užij si cestu do školy!“
Nikdy jsem ve škole nebyl ani akademický, ani sportovní typ. Byl jsem to špinavé děcko v rohu třídy, se kterým se nikdo nebavil. To, které sice nebylo šikanované, nebylo ale ani do ničeho zahrnované. Vyvrhel. Ale když ten řidič Cortiny toho dne předpokládal, že nikdy nebudu na nic mít a zůstanu chudým navždycky, udělal mi laskavost. Jestli si o mně udělal takový rychlý úsudek úplně cizí člověk, pravděpodobně si to o mně myslí i všichni ostatní. Pokud jsem si chtěl dovolit vyprat si oblečení v prádelně u nás za rohem, musel jsem si na to peníze sehnat sám.
Z místní stavby jsem ukradl kyblík a hned zrána jsem začal umývat auta blízko školy, aby nikdo nevěděl, kde bydlím, a nemohl to tak říct tátovi. Neobtěžoval jsem se klepat na nějaké dveře. Mým plánem bylo umýt všechna auta v ulici ještě před tím, než šli lidi do práce v naději, že si všimnou, jak krásně jejich auta vypadají, a sami od sebe mi za to dají peníze. Natočil jsem si studenou vodu z venkovního kohoutku u školního hřiště a umyl vozy vlastníma rukama. Byla to smysluplná práce a věřil jsem, že skončím s dostatečnou částkou na to koupit si něco jiného než fazole s toustem a čaj.
Při umývání třetího auta jsem si všiml, že ke mně míří nějaký hodně tlustý chlap, jehož pěstní klouby směřovaly dopředu. Kvůli své velikosti se kolébal a na sobě měl reflexní vestu a špinavé džíny. A je to tady, pomyslel jsem si. Moje první výplata. Nepřestával jsem však, naopak jsem auto nyní čistil mnohem důkladněji, aby pochopil, že nejsem jenom nějaké děcko, ale myslím to se svým novým podnikáním vážně. Bohužel mi ale žádné peníze nedal. Byl to majitel stavební společnosti, které jsem ukradl ten kyblík, na němž rozpoznal své logo.
„Tak poslouchej. Můj majetek, moje pravidla.“ A s tím skopl kyblík na stranu, prošlápl jej svou těžkou nohou pěkně naskrz a roztříštil jej na tucty malých kousků přes celý chodník.
Sledoval jsem jeho vzdalující se kolébající zadek a naučil se další důležitou lekci. A to to, že tady sice vždycky bude větší pes s ostřejšími zuby, ale že bastardi přežít dokážou. Abych ale mohl žít a pře- žít na ulici, potřeboval jsem rozpoznat hrozby ještě před tím, než se ke mně dostanou. Ten prošlápnutý kyblík mohla být velmi snadno moje hlava. Byl jsem osamocené dítě, ale to ještě neznamenalo, že jsem musel přijmout všechno, co si pro mě život připravil. Někde tam venku pro mě existovala nějaká příležitost a já ji nepřestal hledat, dokud jsem ji nenašel…
Vložil: Adina Janovská