Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Kultovní i novátorští Depeche Mode; už je to čtvrtstoletí od jejich nejlepšího alba, věřili byste?

28.04.2018
Kultovní i novátorští Depeche Mode; už je to čtvrtstoletí od jejich nejlepšího alba, věřili byste?

Autor: Rock and All

Popisek: Depeche Mode

FOTO, VIDEO Depeche Mode jsou obecně považováni za jednu z nejdůležitějších skupin, která zformovala podobu současné pop music. Jejich novátorský přístup k elektronické hudbě, který hlavně v 80. letech vynikal pestrou škálou všemožných zvuků přetransformovaných do líbivých melodií, se stal pro spoustu dalších hudebníků inspirativní směsicí toho, co všechno se dá v muzice ještě použít. „Depešáci“ si získali obrovskou spoustu fanoušků. Ti na ně nedali dopustit, a to jejich největší sláva a nejlepší desky měly teprve přijít… Vloni uplynulo 25 let od přelomové desky Songs Of Faith And Devotion, než se k ní ale dostaneme, musíme začít mnohem dříve.

V roce 1990 vydali album Violator s nesmrtelnými hity Personal Jesus nebo Enjoy The Silence. Z fenomenálního uskupení se najednou stala doslova celosvětová senzace, která vyprodávala ty největší stadiony po celém světě. Pro následující desku Songs Of Faith And Devotion, která vyšla v březnu 1993, se ale čtveřice Dave Gahan, Martin Gore, Alan Wilder a Andrew Fletcher rozhodla posunout hranice. Proč se synťáková formace rozhodla natočit rockovou desku, jak nahrávání probíhalo a co všechno se v tu dobu vlastně stalo?

Drogové dýchánky

Zpěvák s nezaměnitelným hlasem Dave Gahan žil tou dobou trvale v Los Angeles se svou novou přítelkyní. Řešil rozvod a jeho starý život mu připomínal už jen syn Jack, kterého občas vídal. Není tedy divu, že v Americe frontman splynul s dekadentní společností, která trávila volné chvíle drogovými dýchánky. Více než narkotika však na něj zapůsobila nová kytarová muzika, která byla v té době nanejvýš populární. „Chodil jsem denně do klubů na koncerty kapel jako Soundgarden, Jane’s Addiction, Stone Temple Pilots a tak. Ta hudba mě totálně pohltila. Nic takového jsem neviděl od dob The Clash.“ Gahan vyrůstající v britském Basildonu jako člen tehdejšího punkového hnutí novému stylu grunge totálně propadl.

Jako ztělesnění Ježíše

Dokonce si nechal narůst i dlouhé vlasy a celý se pokryl tetováním, což ostatní děsilo. „Byl to opravdový šok ho takto vidět, dokonce se změnil i jeho styl oblékání,“ vzpomíná skladatelský mozek kapely Martin Gore. „Když jsme dorazili do studia, bylo navíc evidentní, že pocit jednoty se vytratil.“ Celá družina se totiž na první frekvenci nahrávání přesunula do Madridu. Ale tam nedokázala vytvořit vůbec nic. Příklon k rockovějšímu zvuku desky byla nakonec paradoxně jediná věc, kvůli které nevznikly žádné spory. „Prosadil jsem vlastně všechny své nápady. Chtěl jsem do hudby přinést kytary, živého bubeníka, chtěl jsem znít jako Nine Inch Nails, a nikdo mi neodporoval,“ konstatuje Gahan.


Nahrávání tedy neprobíhalo podle plánů. Gahan se celé dny zavíral do pokoje, kde si aplikoval drogy a maloval obrazy. K ostatním se připojil, jen když byly potřeba nahrát nějaké vokály. Martin Gore se také necítil ve své kůži a raději by čas trávil se svou novorozenou dcerkou. „Cítil jsem se naprosto odloučený, vlastně jsem tam vůbec nechtěl být. Dřív jsme byli parta přátel, ale najednou byl ten pocit pryč.“ Zhoršovaly se ale i stavy Fletchera, který trpěl depresemi a celou dobu vlastně jen seděl v koutě místnosti, což přivádělo k šílenství Alana Wildera. Ten už měl na Fletche vyhraněný názor z minulosti, kdy mu bylo proti srsti, že oba dostávají stejné peníze za odvedenou práci, přičemž se míra zásluh diametrálně lišila. „Fletch na tom nikdy nebyl muzikálně nejlépe a nechávali jsme ho hrát jen ty nejjednodušší party. Alan byl zase školený muzikant, který trávil ve studiu téměř celé dny a jako jediný se skutečně staral o to, jak budou písně znít. Není divu, že se cítil nedoceněný,“ přiznává později Martin Gore.

V Německu přišla disciplína

Po přesunu do studia v Hamburku ale čtveřice začala pracovat trochu disciplinovaněji. Nahrávka získala rockový feeling a ač se to nezdá, ve všech písních jsou oproti dříve používaným elektronickým bicím skutečné bubny, které byly umístěny přímo v nahrávacím studiu. „Všechny bicí jsou nahrány živě. Některé jsme zpětně nasamplovali a použili ve formě smyček, aby zapadaly do aktuální nálady písně, protože jsme je nahráli ještě v Madridu,“ vzpomíná Wilder. A sám se také rozpovídal o dalším elementu, který byl na tomto albu zastoupen velkou měrou: „Máme opravdu velmi silnou averzi proti klasické rockové kytaře. Musím uznat, že rockové desky mají svou sílu, ale my bychom chtěli tu sílu využít svou vlastní cestou. Naše party proto proháníme přes přístroje typu Leslies, které je dělají méně kytarovými, ale přitom si zachovávají tu klasickou sílu a tajuplnost.“ 

Pokračování v neděli

Aleš Lochman

Vložil: Štěpán Cháb

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace