RECENZE Jo Nesbø, Macbeth
14.04.2018
Foto: archiv redakce
Popisek: Jo Nesbo
Vše, pod co se tento norský spisovatel a hudebník, původním vzděláním ekonom a finanční analytik, podepíše, znamená hit. Nadšení, ovace, velkorysé prodeje a další zářez na už tak dost hutné pažbě úspěchů. Co ale ve chvíli, kdy si slavný autor dovolí odbočit. Vzkřísit druhou nejslavnější tragédii Williama Shakespeara? A zasadit ji do kontur čehosi – kdesi. Přesně to je příklad Macbetha. Lépe řečeno: inspektora Macbetha.
Abychom urovnali vzájemné vztahy mezi shora uvedenými tragédiemi "největšího anglicky píšícího spisovatele a celosvětově nejvýznamnějšího dramatika", musíme na vysvětlenou přidat, že pro nás zůstává i nadále nejznámější a nejžádanější dramatickou hrou především Hamlet. A je to rozhodně Macbeth, kdo stojí těsně za ním. Těch paralel je mimochodem víc. A nebudeme první, kdo se nad tím pozastaví. Hamlet často hledí do minulosti, Macbeth spíše vzývá osud a prostřednictvím čarodějnic pak i budoucnost. Hamlet je složitý a velmi dlouhý, Macbeth je snad nejkratší tragédií. Obě "hry" jsou o trýzni, vině, pokání.
Přesně v tento moment ji uchopil Jo Nesbø a vsadil do možné současnosti. Spíše tedy do blízké (možná vzdálené) budoucnosti. Už úvodem bychom mohli říct, že takzvaná stopáž knihy je svým rozsahem nadprůměrná, ale přiznejme bez mučení, že některé pasáže jsou skutečně nadmíru zdlouhavé a až nic neříkající. Důvody netušíme. Buď je to klasický styl a potřeba vypsat se, což u autora v minulosti znamenalo 1500–2500 slov dennodenně, anebo jen chtěl rozvést psychologii postavy. Pokud se u této pomyslné přihrádky zdržíme, tak jednotlivých postav je samozřejmě mnoho, které stojí ve stínu Williama Shakespeara. Logicky jde o Macbetha, dále o postavu Duncana, Lady, Banqua, Malcolma, Hekaté. V Shakespearově verzi najdeme také již zmíněné čarodějnice, stejně jako pána, posly, sluhy, starce... A kdybychom chtěli být hodně struční, původní Macbeth je o proměně. Z dobra na zlo. Z ryzí čistoty do krutosti. Důvody? Pokud bychom zůstali u historie, ze které Shakespeare čerpal, víme, že reálná postava skotského krále Macbetha I. byla stovky let tímto způsobem charakterizována. Pohnutky, které k tomu kronikáře vedly, ovšem neznáme. Čím legendární a původně velmi oblíbený král takto "zešílel", není snadné zodpovědět. Ne, nejde nám o hodiny dějepisu, ale o odpověď na řadu výtek, které přesně tuto část knihy kritizují. Čtenáři psali, že z policisty se stal "blázen", "psychopat" ráz na ráz a nebylo zdůvodněno proč. To ovšem nebylo ani u Shakespeara a v tomto ohledu tak Nesbø držel tradici, o níž se pokoušela už řada umělců (scénáristů, hudebníků, režisérů) před ním.
Představme si v tuto chvíli děj.
„...Je to nejlepší polda, jakého kdy měli. Když se nepodařený zátah na dealery zvrhne v krveprolití, přichází inspektor Macbeth se svým týmem rychlého nasazení, aby zachránil situaci. Macbeth je však i vyléčený feťák s problematickou, trýznivou minulostí. Za jeho úspěchy ho čeká odměna. Peníze. Moc. Respekt. To všechno má na dosah. Jenže chlap s jeho původem nemůže dosáhnout až na vrchol. Nebo může? Macbetha pronásledují halucinace a paranoidní představy o tom, jak mu osud brání v oprávněném vzestupu. Jak se má dostat k tomu, na co má právo? Tak, že začne vraždit..."
Pointu vyzrazovat nebudeme, zůstaneme u obecné charakteristiky díla. V popisech a dialozích je autor absolutně sebejistý a silný. Místy se nám zdálo, že je těch slov hodně, ale proti gustu... Co bychom chtěli postavit na piedestal celého titulu, to jsou charakteristiky a zachycení okamžiku. Vždy, když to jde, tvrdíme, že máme rádi obrazotvornost. Když si přečtete větu a rázem jste tam. V tom domě, na té ulici, v tom městě, kde se zastavil čas. To Macbeth nabízí, podobných míst je vážně hodně. Od stanice přes město jako takové až po bar. Pokaždé ovšem přijde moment, kdy tuto chvíli něco vyruší. Jakoby zbytečná věta, banální sdělení. Nevíme, jestli to byl autorův záměr, ale my se s tím sžívali několikrát.
To však vůbec neubírá na kvalitě. Román je to zdařilý, poctivý, byť se zřejmě nikdo neubrání povinnosti srovnání s legendárním Harry Holem. Kdybychom na závěr postavili vedle sebe plusy a minusy, tak v první kategorii by byla jednoznačná touha dodržet osnovu Shakespeara: tedy celkový dojem z díla, postavy, jisté tendence místa (nemyslíme skotská vřesoviště), pak je to už propíraný aspekt zachycení okamžiku a často odsypávající dialogy. Minusem se stala svým způsobem délka. Jako by autor chtěl dodržet pět stovek stran a podřídil tomu obsah. Zvyknout se na to dá, jen to potrvá. To ovšem nic nemění na výrazné kvalitě, stoprocentní jistotě "pera" a formě, jakou proslulý Nor servíruje čtenářům.
Macbeth nezklame – překvapí.
Název: Macbeth
Autor: Jo Nesbø
Přeložila (slova překladatelky doporučujeme číst jako první, ač jsou v samém závěru): Jana Jašová
Vydal Práh, 2018 (děkujeme za poskytnutí výtisku pro recenzi)
Hodnocení: 80 procent
Vložil: Zdeněk Svoboda