„Fanouškem Doors se člověk nestane, tím se musí narodit.“ Je čas napravit historii
01.04.2018
Foto: Billboard / repro
Popisek: The Doors
VIDEO Pokračování ze soboty... Až hypnotický dunivý zvuk, valí se vám do hlavy jak rozjetý vlak. The Doors každý pozná po prvním tónu. Kapela existovala pouhých šest let, do smrti legendárního démonického frontmana Jima Morrisona. Bez něj to prostě nešlo; zbylí tři členové pak dále koncertovali a vydávali alba i bez něj, po roce se však rozpadli… Jaké dědictví po sobě tahle geniální parta zanechala, tomu se věnuje druhá část článku Ondřeje Kristy z časopisu Rock and All.
Jak už bylo řečeno, Absolutely Live není autentický záznam vystoupení. V roce 2000 vznikla společnost Bright Midnight Records, která začala vydávat kompletní záznamy koncertů, ze kterých bylo uvedené album sestříháno. Postupně tedy vyšla obě vystoupení z roku 1969 z Aquarius Theater v Hollywoodu, obě jako dvojalba, z roku 1970 pak koncerty z Filadelfie (2CD), Bostonu (3CD) a Pittsburghu (2CD).
Nejmonstróznějším vydavatelským aktem pak byl box, který obsahuje šest disků se čtyřmi newyorskými koncerty, které skupina odehrála během dvou dnů. Každý z koncertů je něčím specifický, ať už skladbou písní, či jejich provedením. Např. ve Filadelfii zazněla běžně nehraná Maggie M’Gill z alba Morrison Hotel, ve které Krieger hraje běhy přesně jako Muddy Waters. V některých písních hraje Manzarek na kytaru a Krieger na elektrickou basu. Koncert v Pittsburghu byl nejkratší, ale obsahuje patrně nejdelší živě odehranou verzi písně When The Music’s Over s citacemi skladeb, které skupina nikdy živě neprezentovala, a výborně reagující na změny, jež vyprovokuje Morrison svým zpěvem. Na bostonském koncertu zazněla téměř osmnáctiminutová verze Light My Fire s několika netradičními citacemi ve střední pasáži, např. Fever nebo St. James Infirmary Blues.
Energie, kterou nejde necítit
Za nejlepší a nejdelší koncert je obecně považován ten z Detroitu (2CD). Z celého vystoupení sálá neuvěřitelná energie. Show začíná jako většina tehdejších vystoupení písní Roadhouse Blues, kterou ovšem po minutě a půl Morrison přeruší, pozdraví města, na kterých se během turné skupina zastavila, a soubor pak plynule přejde přes Dead Cats, Dead Rats do Break On Through (To The Other Side). Asi nikdy neomrzí rytmicky hladký přechod ze skladby Alabama Song do Backdoor Man a dále k Five To One. Kromě klasických čísel Doors uvedli i množství letitých bluesových standardů; ve druhé polovině se k nim přidal John Sebastian, kytarista skupiny Lovin’ Spoonful. Celý koncert má skvělý, dynamicky plný zvuk, což je dáno použitím originálního osmistopého záznamu. Doors jsou vůbec kapela, která uměla výborně pracovat s dynamikou jak ve studiu, tak na pódiu. I v relativně tichých a klidných pasážích dokázali hrát „nahlas“, čímž na jednu stranu dopřáli posluchačům potřebný oddych, zároveň však udrželi jejich pozornost. A i když bylo turné poznamenáno Morrisonovým zhoršujícím se duševním stavem, za což vděčil hlavně nadměrné spotřebě alkoholu, zveřejněné záznamy zůstávají skutečně ŽIVÝM dokladem geniality skupiny.
První krůčky ke slávě
Zatímco dosud jsme postupovali víceméně chronologicky, nyní se přesuňme proti proudu času do roku 1966. The Doors začínali jako každá neznámá kapela. Hráli téměř zadarmo, kde se dalo, nejčastěji v Los Angeles a okolí. Poprvé se jim podařilo více proniknout do povědomí posluchačů sérií koncertů v hudebním klubu Whiskey A Go Go v západním Hollywoodu, tehdejší Mekce hudební zábavy. Z těchto květnových vystoupení se žádné zvukové záznamy nezachovaly, ale v roce 2016 vyšel záznam London Fog 1966 pořízený začátkem května ve stejnojmenném klubu. Jedná se o vůbec nejstarší dochovanou živou nahrávku skupiny. Album obsahuje sedm písní, z toho pět převzatých klasických blues od B. B. Kinga či Muddyho Waterse. Dvě původní skladby jsou zřetelně nehotová Strange Days, která vyšla o rok později na stejnojmenném albu, a You Make Me Real, která se objevila až v roce 1969 na albu Morrison Hotel. Záznam ukazuje Doors jako klubovou, hudebně nevyhraněnou skupinu, která ovšem skýtá jistý potenciál a u níž je jasně cítit láska k chicagskému blues.
To záznamy ze dvou vystoupení v klubu Matrix v březnu 1967 ukazují, kam se skupina za rok práce posunula. Dvojalbum Live At The Matrix ’67 obsahuje téměř všechny písně z první studiové desky, několik skladeb z následujícího řadového alba Strange Days, které vyjde až na podzim roku 1967, a doplňkem jsou opět klasická bluesová čísla. Raritní je uvedení skladby Crowling King Snake s Morrisonovým harmonikovým sólem, která se objeví až o čtyři roky později na posledním studiovém albu Doors.
The Doors neoficiálně
Je známým faktem, že kapela je slavná až v momentě, kdy začnou vycházet její pirátské nahrávky, ať už studiové, nebo živé. Po Doors toho mnoho nezůstalo. V podstatě jediným poslouchatelným, kompletním a oficiálně nevydaným záznamem zůstává dvojice stockholmských koncertů z prvního a jediného evropského turné skupiny. Odpolední koncert byl tradičně kratší, ani ne hodinový, večerní trval více než hodinu a čtvrt. Seznamy odehraných písní se od sebe podstatně liší. Koncerty byly mnohokrát bootlegovány, mezi fanoušky koluje i remastrovaná verze, kterou lze doporučit.
Správci hudebního odkazu jsou patrně velcí vtipálci se smyslem jak pro humor, tak pro byznys. V roce 2003 se objevil na trhu čtyřdiskový komplet Boot Yer Butt! The Doors Bootlegs, který obsahuje nejrůznější živé nahrávky a rarity, ve velké většině v příšerné kvalitě, neboť se jedná výhradně o audience (nahrávky z publika). Na této kompilaci se podílel i Robby Krieger, ke každé písni je v bookletu uveden jeho komentář v různém rozsahu, od několikařádkových až po krátké a výmluvné „sorry, no memory“. A proč jsem zmiňoval ten smysl pro byznys? Nevím, kolik stála kolekce v době uvedení na trh, ale nyní je tato obskurnost k mání za ceny začínající na třech stech dolarů.
The Doors post morte
Po smrti Jima Morrisona se zbývající trojice objevila spolu na pódiu v roce 1993, kdy skupinu uvedl do rock&rollové síně slávy Bruce Springsteen. V průběhu slavnostního večera skupinu na postu zpěváka doplnil Eddie Vedder z Pearl Jam a kapela odehrála tři písně: Roadhouse Blues, Break On Through (To The Other Side) a Light My Fire. Jednotlivé písně jsou ke zhlédnutí na YouTube. Z vystoupení je zřejmé, že nahradit Morrisona je nadlidský, téměř nemožný úkol, i když Vedderovi všechna čest. Rozhodně se úkolu ujal s větší důstojností a grácií než později Ian Ashbury, který doprovázel Raye Manzareka a Robbyho Kriegera v uskupení The Doors Of 21st Century, po prohraném soudním sporu s Johnem Densmorem a Morrisonovými dědici přejmenovaném na Riders On The Storm.
The Doors v České televizi
Již třikrát uvedla Česká televize na programu ČT Art dokument The Doors – When You’re Strange. Dokumentární film režiséra Toma DeCillia sestavený pouze z dobových filmových záznamů a fotografií, ke kterému namluvil komentář Johnny Depp, seznamuje diváky s historií skupiny od jejího vzniku až k faktickému konci v roce 1971. Ve filmu jsou kromě známých záběrů např. z Hollywoodu z roku 1968 k vidění ukázky koncertů z roku 1967. Jak už to u dokumentů bývá, žádná píseň není k vidění ani slyšení celá, i tak film poskytuje detailní obrázek o době vzniku, zákulisí, vztazích mezi členy a detailně zobrazuje především Morrisona, hlavní personu skupiny. Pro vysílání je film opatřen titulky, a to nejen komentář, ale i písně. Jedná se o jeden z nejlepších hudebních dokumentů, pro pochopení tvorby Doors nepostradatelný.
Ondřej Krista
Vložil: Štěpán Cháb