Tanec s vlastními démony. Chester Bennington: Proč je tolik sebevražd mezi úspěšnými muzikanty
24.03.2018
Foto: Rock´n´all
Popisek: Chester Bennington
FOTO, VIDEO Na první pohled je nepochopitelné, proč si úspěšný umělec rozhodne vzít život. Psychická nemoc ale může být silnější než sláva a peníze. Musí umělec trpět, aby byl schopen tvořit? Opravdu jsou hudebníci zhýralí opilci a narkomani, kteří z rozmaru nezvládají slávu? Nebo je skutečnost trochu složitější?
S Linkin Park prodal téměř 75 milionů desek a debut Hybrid Theory je dodnes nejprodávanějším albem třetího tisíciletí. Talent rozvíjel i jinde. Když se postavil do čela Stone Temple Pilots, splnil si ten druh snu, na který se ve vážnosti stydíte i pomyslet. Pomohl dospět celé jedné generaci, když odcizeným dětem ukázal, že za pláč a pochyby o sobě samém není třeba se stydět.
Svatba a rodinná pohoda
V roce 2006 si vzal Talindu Ann Bentley, bývalou modelku magazínu Playboy, a jeho přátelé a kolegové vzpomínají na dům plný dětí a rodinnou pohodu, která byla protikladem chaotického života mezi pódiem a studiem. Média odhadují hodnotu jeho majetku na pětadvacet až třicet milionů dolarů.
Drsné dětství a sebevražda
Býval to kudrnatý a vyzáblý kluk v pracovní uniformě Burger Kingu, na nose brýle, co nosí šprti. Starší spolužáci si ho dobírali, šikanovali a jeden „kamarád“ ho sexuálně zneužíval. Přes všechen pocit zadostiučinění, který ho po fenomenálním úspěchu při srážce dvou tisíciletí musel zaplavit, se rozhodl odejít ze života dobrovolně. Ve čtvrtek 20. června 2017 dostala záchranná služba kolem deváté ráno hlášení o nálezu mrtvého těla v jednom z domů v losangeleské rezidenční čtvrti Palos Verdes Estates. K překvapení hudebních fanoušků byl tím mrtvým Chester Bennington. Bylo mu čtyřicet jedna let.
Tvrdá hudba o vnitřní slabosti
Zaskočeni byli i ti, jimž přišlo rapmetalové naříkání v klipech s levnými CGI triky a kytaristou s obřími sluchátky strojené, otravné a v lepším případě směšné. Během dvou měsíců to byla druhá sebevražda úspěšného a respektovaného hudebníka, který tvrdou maskulinní hudbu tkal křehkým vláknem zranitelností. Chris Cornell platil za architekta seattleské scény a Bennington k němu měl blízko profesně i osobně. V textech sestupoval do temných zákoutí lidské duše, což bylo běžné i v žánru grunge. Zároveň byl kmotrem Christophera Cornella, jehož otci zpíval na pohřbu a nakonec se oběsil v den Cornellových nedožitých dvaapadesátých narozenin.
Chester Bennington
Aniž bychom chtěli, naše životy jsou prosyceny charaktery typu Benningtona a Cornella. Není třeba soustředění, žijí a tvoří na obzoru vjemového perimetru kulturně senzitivnějších jedinců. Jejich písně rotují v našich hlavách nezávisle na tom, zda se nám líbí nebo ne. Stali se součástí kulturního sedimentu reality, kterou každý den žijeme. Takoví lidé přece neumírají, jejich přítomnost je podobně samozřejmá, jako že ráno vyjde slunce. I rockoví velikáni jsou ale normální lidé. A jsou náchylní k chorobám, včetně těch psychických, kterým se v prostředí hudebního byznysu daří.
A to není život
„Každý den bojuju, bojuju, bojuju, bojuju, bojuju a vím, že jsem přitom jen jedna z milionů a milionů, abych zůstala naživu,“ zalyká se slzami Sinéad O’Connor ve dvanáctiminutovém videu, které v záchvatu zoufalství zveřejnila na Facebooku pár týdnů po Benningtonově smrti. Natočila ho v motelu na okraji New Jersey, kde kdysi okouzlující a stále rýpavá hvězda 90. let přebývá. Podle vlastních slov se poslední dva roky snaží pouze přežít – „a to přece není život“. S diagnózou se Sinéad O’Connor poprvé veřejně svěřila moderátorce pořadu The Oprah Winfrey Show v roce 2007. Před televizními kamerami tehdy přiznala, že trpí maniodepresivní psychózou a že 8. prosince 1999, tedy v den třiatřicátých narozenin, se pokusila o sebevraždu.
Maniodepresivní psychóza
Maniodepresivní psychóza je vrozená nemoc, jíž trpí přibližně jedno procento populace, v kreativní branži je ale častější. Pacientův život opisuje emocionální horskou dráhu, beztížnou euforii střídají pády do hluboké deprese. Přestože Sinéad diagnózu v průběhu let korelovala, z videa je zřejmé, že se dotkla dna. „Já nechci umřít, chci žít. Chci žít. Mám přece děti, všechny moje děti, i ty, které mi ublížily,“ prokousává se v dojímavém videu pomalu k meritu věci.
Rodina se zpěvačkou dlouhodobě nekomunikuje a naživu je prý jen díky zájmu a péči psychiatra, který ji má za hrdinku. „Dva roky na samotce je prostě moc. Prosím kohokoliv z mojí rodiny, chovejte se tak, že vám nejsem úplně u prdele,“ posílá konkrétní vzkazy a přitom se snaží neopomenout, že psychická onemocnění nejsou jakkoliv výjimečná: „Jsou nás miliony a zachází se s námi jako s hovnem jen proto, že neumíráme na rakovinu. Jen proto, že umíráme na cosi emocionálního.“
Sinéad O'Connor v pořadu, kde se poprvé doznala k tomu, že trpí depresemi
Zdrcující sláva
Pocit samoty a odloučení je jedním z důsledků psychické nemoci a běžná součást muzikantského řemesla. Při volání o pomoc Sinéad mimoděk popisuje jeden z nejčastějších spouštěčů psychických problémů mezi hudebníky: „Za svůj život jsem rozdala tolik lásky, že nechápu, jak může být nějaký člověk nechán napospas takové samotě.“ V tomhle případě už nemluví jen o rodině a nejbližších, kteří se k ní z různých důvodů otočili zády. Muzikanti dennodenně krmí miliony lidí emocemi a některým zásoby prostě dojdou. Na zdánlivě nekonečných turné večer co večer v jednu chvíli rozdávají radost desetitisícovým davům, pár hodin nato leží v prázdném hotelovém pokoji a pro všechen adrenalin, dopamin, kortizol a serotonin v těle jim nezbývá než civět do stropu. Nebo si dát panáka.
Pokračování v neděli.
Vložil: Štěpán Cháb