Rodinka není vždycky idylka. Odkud se berou havárie rodinného života a jak se s nimi vypořádat?
14.03.2018
Autor: golfdigest.com
Popisek: Britský herec, komik, spisovatel a producent John Cleese, člen slavné komediální skupiny Monty Python
Jedna z nejzdravějších lidských reakcí na těžkou a leckdy bezvýchodnou situaci je humor a vtip. V knize Johna Cleese Rodina a jak v ní zůstat naživu, kterou vydalo nakladatelství XYZ, si užijete obojího dosyta. A ještě získáte řadu informací, které se vám možná jednou budou zatraceně hodit.
V žádné rodině nikdy neustále nesvítí jenom slunce pohody a láskyplnosti, takže malá lekce rodinné terapie přijde dříve nebo později vhod téměř každému. Zvlášť když se při jejím čtení navíc i báječně pobavíte. Dialog zvídavého a poučeného pacienta, člena komediální skupiny Monty Python Johna Cleese, a jeho lékaře, kteří spolu absolvovali několikaletou skupinovou psychoterapii, totiž pomůže porozumět jak sobě, tak vztahům s našimi nejbližšími.
Mezi Cleesem a jeho psychiatrem se časem vytvořil živý přátelský vztah. Jedna z nejzdravějších lidských reakcí na těžkou a leckdy i bezvýchodnou situaci je humor a vtip – a v této knize si užijete obojího. Hlavním tématem dialogu je rodinný život, jeho krize, jejich příčiny a cesta, jak se z nich dostat.
Britský herec, komik, spisovatel a filmový producent John Cleese je jedním ze šesti členů komediální skupiny Monty Python. Narodil se v malém městečku Weston-super-Mare u moře v Somersetu 27. října v roce 1939. Byl jedináček a příjmení jeho rodiny bylo původně Cheese, když ale v roce 1915 jeho dědeček vstoupil do armády, nechal se přejmenovat na Cleese. Dalo by se říci, že k Johnově štěstí, protože jeden z jeho dětských kamarádů se jmenoval Butter. Během školních let vyčníval nejen znalostmi, ale i svou výškou - už ve dvanácti letech měřil 180 centimetrů.
Přestože úspěšně složil zkoušku na univerzitu Cambridge, kvůli velkému návalu učil nejprve dva roky matematiku na své základní škole. V Cambridgi studoval později právo a v tamní komediální skupině potkal Grahama Chapmana, dalšího z Monty Pythonů. Úspěch univerzitní revue jim umožnil vystupovat nejen na londýnském West Endu, ale i na Broadwayi. Než odjel do USA, pracoval Cleese také pro rádio BBC, kde se také po čtyři sezony, mezi léty 1969 a 1974, vysílal Monty PYthonův létající cirkus, seriál komických skečů, na kterém se šestice Cleese, Chapman, Gilliam, Idle, Jones a Palin podílela.
Autor: Robin Skynner, John Cleese
Žánr: poznání, vzdělání, partnerské vztahy
Nakladatelství: XYZ
Ukázka z knihy:
Proč jsem si musel vzít zrovna tebe?
John: Začněme s něčím jednoduchým... Proč se lidé rozhodnou, že se vezmou?
Robin: Protože jsou zamilovaní.
John: No dobře, dál.
Robin: Ne, myslím to vážně.
John: Dejme tomu, ale ta zamilovaná rutina je dost bizarní. Vezměme si zcela obyčejné, racionální lidi, jako jsou počítačoví programátoři a účetní, jak si tak spokojeně programují nebo účtují, když tu najednou na druhém konci místnosti plné lidí kohosi spatří a napadne je: „Tohle je člověk pro mě, takže snad abych s ním strávil zbytek života.“ To hraničí s okultismem.
Robin: Třeba by se ti víc líbilo, jak to bývalo před třemi sty lety, kdy všechny sňatky zařizovali rodiče z rozumných důvodů, jako jsou pozemky, peníze a společenský vzestup. Zamilovanost všichni pokládali za nejhorší možnou základnu pro manželství – za recept na neštěstí.
John: Podle Samuela Johnsona by měl všechny sňatky zařizovat lord kancléř bez ohledu na jakákoli přání zúčastněných stran.
Robin: Důležité je, že si dneska můžeme svobodně vzít člověka, kterého milujeme a který nám může opravdu přinést štěstí.
John: Proto máme nejvyšší rozvodovost v historii.
Robin: Jelikož jsme oba k této statistice přispěli, neměli bychom se tvářit příliš kriticky.
John: Pokud to tak vyznělo, tak pardon. Ale podle mě se rozvod opravdu podceňuje. Nahlédnete při něm do záludnějších stránek manželství, všimnete si jaksi delikátnějších nuancí, o nichž páry, které spolu žijí šťastně třicet let, nemají ani tušení. Ale ať už jsme rozvedeni, nebo ne, jsou nás tu miliony a všichni jsme se jen tak z rozmaru spárovali a myslíme si: „Ten a nikdo jiný.“ Takže o co jde, pane doktore?
Robin: Co myslíš, že se vlastně děje, když se zamilujeme?
John: Jde očividně o daleko víc než jen o sexuální přitažlivost. A i opravdový milenec je víc než jen přítel, jenž se vám náhodou zalíbil. Ale co je v tom navíc, nemám ponětí. Ještě mi to nikdy nikdo nevysvětlil. Lidé se vědoucně usmějí, řeknou „to jsou hormony“ a změní téma. Tak co je to?
Robin: Příčina, proč nás někdo tak hluboce přitahuje, je podle mě v tom, že se nám v zásadě – v psychologickém smyslu – podobá.
John: Ale moudré rčení praví: „Protiklady se přitahují.“
Robin: Nepřitahují. Nebo pokud ano, tak proto, že nám jako protiklady jen připadají. Ale co k sobě lidi skutečně přitahuje, je podobnost, a navíc podobnost v jednom z nejzákladnějších ohledů, tj. v jejich rodinném zázemí.
John: Myslíš si, že všichni ti lidé, kteří se vzali a stále se berou, aby ze svých rodin unikli, si – psychologicky řečeno – své rodiny jaksi berou s sebou?
Robin: Přesně tak.
John: Ale počkej. Třeba já jsem toho o rodině své první ženy moc nevěděl ještě dlouho poté, co jsme se zamilovali.
Robin: A vyprávěl jsi jí o své rodině?
John: Myslím, že ne.
Robin: Třeba jste měli společné právě tohle.
John: Tomu nerozumím.
Robin: Třeba jste o svých rodinách moc nehovořili proto, že ani vaši rodiče z obou stran o svých rodinách příliš nemluvili. Jinými slovy, je možné, že se vaše rodinná zázemí v tomto ohledu podobala.
John: Je to příliš chytré, než aby to bylo přesvědčivé. Nějaký člověk nás přece okouzlí ještě dřív, než si vůbec začneme vyměňovat takovéhle rodinné informace.
Robin: To je pravda.
John: Ty souhlasíš?
Robin: Nech mě to vysvětlit. Tahle myšlenka je asi ten nejpřekvapivější objev, s jakým jsem se za léta práce s rodinami setkal. A jen postupně mi docházelo, jak je pravdivá. Ale tím nejdramatičtějším důkazem je „technika rodinných systémů“. Poprvé jsem se s ní setkal v roce 1973, kdy nám ji předvedli američtí rodinní terapeuti, kteří u nás byli na návštěvě. Začlenili jsme ji do svých výcvikových metod v Institutu rodinné terapie.
John: K čemu ta technika slouží?
Robin: Má ukázat, co se skrývá za tím, jak se lidé vzájemně vybírají do páru, ač jsou na opačných koncích přeplněné místnosti! A předvedla mi jasněji, než jsem si kdy uvědomil, jak funguje nevědomá přitažlivost a o co v ní vlastně jde.
John: To jest, že se ukáže, jak se vzájemně vybíráme, aniž se známe?
Robin: Ano. Lidé ve výcviku se do té techniky pustí velice brzy, ideálně ještě v době, kdy jsou si vzájemně úplně cizí. Jsou zařazeni do skupin a pak je požádáme, aby si ve skupině vybrali člověka, který jim buď připomíná někoho z rodiny, nebo v nich vyvolává pocit, že by v jejich rodině vyplnil nějakou „mezeru“. Zvláštní na tom je, že po celou dobu, kdy si vybírají, nesmějí hovořit. Jenom vstanou, chodí kolem a dívají se na ostatní. Když si každý někoho vybere, tj. když jsou v párech, řekneme jim, aby si chvíli popovídali, aby se ukázalo, co je k vzájemnému výběru přimělo. Vyzveme je, aby porovnali svá rodinná zázemí. Nato každý pár požádáme, aby si vybral jiný pár, takže se vytvoří čtveřice. A pak každou čtveřici poprosíme, aby utvořila jakousi rodinu, aby se vzájemně dohodli, jakou kdo převezme rodinnou roli. Poté si spolu povídají o tom, co v jejich rodinném zázemí způsobilo, že se takhle rozhodli. A nakonec celé skupině oznámí, na co přišli.
John: A to je co?
Robin: Že si totiž každý z nich nějak vybral tři lidi, jejichž rodiny fungují velmi podobně jako ta jeho…
Vložil: Adina Janovská