Co předcházelo tragické smrti Jana Masaryka? A co se oné noci skutečně stalo?
08.03.2018
Foto: kosmas.cz
Popisek: Historik Vladimír Liška
Tragická smrt československého diplomata Jana Masaryka, k níž došlo v noci z 9. na 10. března roku 1948, je stále zahalena tajemstvím. Závěry odborníků se zabývá přední český publicista, historik a spisovatel Vladimír Liška v knize Jan Masaryk: Tajemství života a smrti, kterou vydalo nakladatelství XYZ.
Jan Masaryk, československý diplomat, politik a syn prvního československého prezidenta T. G. Masaryka, byl 10. března 1948 nalezen mrtev pod oknem svého bytu v Černínském paláci. Od počátku proti sobě stály dvě verze, jejichž rozporuplnost je zarážející. Podle některých šlo o politickou vraždu, podle jiných Jan Masaryk skočil sám.
Nečekaný skon syna našeho prvního prezidenta T. G. Masaryka tehdy otřásl širokou veřejností. Byl nejen oblíbeným politikem, ale mnoha lidmi byl stále vnímán i jako poslední vlivný reprezentant zanikající československé demokracie po komunistickém státním převratu, k němuž došlo o pouhých čtrnáct dní dříve. Co vedlo ke smrti Jana Masaryka? Jaké události předcházely oné tragické noci? Jaké poznatky přináší metoda forenzní biomechaniky a lze její výsledky považovat za konečné?
Vladimír Liška je přední český záhadolog, publicista a spisovatel. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. V devadesátých letech minulého století patřil k zakladatelům Československé archeoastronautické asociace, která se zaměřovala na propagaci paleoastronautiky, ufologie, parapsychologie, psychotroniky a řešení historických otazníků a záhad. Od roku 2001 se plně věnuje publicistické dráze a je autorem více než třiceti knížek.
Autor: Vladimír Liška
Žánr: historie, životopis
Nakladatelství: XYZ
Ukázka z knihy:
Masaryk měl také bohémské návyky, jimiž se vůbec netajil a rád se bavil. Ale byl i náladový, trpěl občasnými depresemi, aby se po jejich překonání zase nechával unášet euforií a veselostí.
Když za války Edvard Beneš přesvědčil československou exilovou vládu o nutnosti uzavřít československo-sovětskou smlouvu o přátelství a poválečné spolupráci, nijak nedbal na britský postoj k tomuto záměru, který byl rezervovaný až odmítavý. Tehdy se k názoru britské vlády, že je tento diplomatický krok předčasný, Jan Masaryk přiklonil a dal najevo své výhrady k dohodě se Sověty. Instinktivně vycítil, že svázat se s touto komunistickou totalitní mocností takovým způsobem by v budoucnu mohl být problém.
Ale Edvard Beneš se na nic neohlížel, a i když mu nakonec exilová vláda odsouhlasila, aby uvedenou smlouvu v Moskvě podepsal zatím jen na pět let, Beneš ji ratifikoval na dvacet let a po návratu z Moskvy exilovou vládu postavil před hotovou věc s odůvodněním, že byl pod tlakem okolností. Přitom prezidentův kancléř Smutný později potvrzoval, že Beneš se vůči sovětskému nejvyššímu vedení choval až servilně, a Stalinovi dokonce slíbil, že jak v zahraniční, tak i vnitřní politice poválečného Československa neudělá žádný rozhodující krok, aniž by se předtím neporadil s Kremlem.
Jak si tedy natolik odlišní politici, jakými Edvard Beneš a Jan Masaryk byli, mohli rozumět?
Jistě mezi nimi ne ve všem panoval soulad. Ale Beneš ho v exilové vládě nakonec jmenoval ministrem zahraničí, což byla meta, po které kdejaký exilový politik toužil. A za to mu byl Masaryk – i přes některé názorové rozdíly – zavázán.
Pojilo je však i něco víc. Edvard Beneš patřil za první republiky mezi blízké přátele prezidenta T. G. Masaryka a dalo by se říci, že byl důvěrným přítelem jeho rodiny. T. G. Masarykovi navíc vděčil i za to, že si ho vybral jako svého nástupce do prezidentské funkce a Benešovu kandidaturu v roce 1935 podpořil. Edvard Beneš také dobře znal práci Jana Masaryka v jeho vyslanecké funkci a jako prvorepublikový ministr zahraničí byl jeho přímým nadřízeným. Nikdy mezi sebou neměli žádné konflikty, to by si Beneš za života T. G. Masaryka nedovolil. Pokud Janovi někdo něco vytýkal, byl to většinou jen jeho otec, který o něm měl dobré reference. Ptáme-li se od koho, tak zřejmě od Beneše, kterého se na synovu diplomatickou dráhu jistě vyptával.
Ale snad nejlépe vystihují jejich vzájemný poměr slova Jana Masaryka, která kdysi řekl své americké přítelkyni a spisovatelce Marcii Davenportové: „On byl (tedy E. Beneš), nebo byl ochoten se stát, bude-li to nezbytné, mučedníkem pro věc mého otce. Všichni politici a státníci mají nepřátele. Všichni mají špinavé politické prádlo na praní, nepříjemné úkoly, které je třeba vykonat. Můj otec jako prezident se v těchto věcech nelišil od jiných, ačkoli česká legenda by tě vedla k tomu, abys věřila, že se lišil. A pokaždé, když se setkal s nějakou politickou obtíží, Beneš nesl tu hlavní část odpovědnosti. Za každou chybu převzal Beneš zodpovědnost. Beneš byl fackovací panák. Beneš udělal základní dřinu a můj otec pak zůstával čistý a svatý, jak si to o něm mysleli lidé, a on opravdu svatý byl. A za to budu Benešovi věrný, dokud budu žít.“
Edvard Beneš v exilu Jana Masaryka potřeboval. Byl si jistý, že se na jeho loajalitu může spolehnout, a Jan měl jak ve Velké Británii, tak i v USA styky v nejvyšších společenských a politických kruzích, což bylo pro Beneše důležité, neboť mohl těchto kontaktů využívat.
Komu by tedy příslušel post ministra zahraničních věcí, když ne Janu Masarykovi? Beneš uměl kalkulovat, zakládal si na pověsti schopného politického analytika, což ale neznamená, že by byl neomylný. Mýlil se v roce 1938, kdy v době ohrožení republiky nacistickým Německem sázel na pomoc britských a francouzských spojenců, kteří ho nakonec nechali na holičkách. Mýlil se i v odhadu, že atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (27. 5. 1942) vyvolá v protektorátu silnější odpor proti okupaci, mýlil se, když sovětskému diktátorovi Stalinovi uvěřil, že se nebude vměšovat do vnitřních československých záležitostí, jak to plynulo i z dikce již zmíněné československo-sovětské smlouvy o přátelství a poválečné spolupráci, kterou s ním v prosinci roku 1943 uzavřel. Mýlil se i v odhadu, že po skončení druhé světové války bude možná spolupráce mezi Východem a Západem a Československo by se mohlo stát jakýmsi mostem mezi západními velmocemi a Sovětským svazem.
Pro Edvarda Beneše byla politika absolutní náplní života, připomínal spíše politického intelektuála s širokým rozhledem a předvídavostí politologa. V tomto ohledu svou vzdělaností i pracovní pílí všechny převyšoval. Jako dlouholetý ministr zahraničních věcí dokázal i vnitropolitické otázky a problémy vidět v kontextu s mezinárodní situací, což byl jeden z důvodů, proč ho abdikující a tehdy již nemocný T. G. Masaryk v roce 1935 považoval za nejschopnějšího kandidáta na prezidentskou funkci.
Za války byla Benešova činnost v londýnské emigraci zaměřena k jedinému cíli – dosáhnout anulování Mnichovské dohody, která byla v roce 1938 počátkem rozpadu československého státu, neboť díky ní ztratilo Československo třetinu svého území, jež připadlo Hitlerovu Německu.
To ho s Janem Masarykem rovněž spojovalo, neboť oba považovali Mnichovskou dohodu za ostudný dokument, jehož platnost měla být vládami protinacistické válečné koalice zrušena, čehož bylo za války skutečně dosaženo a vlády Francie, Velké Británie, Sovětského svazu a USA tuto dohodu prohlásily za neplatnou.
Pro samotného Beneše to znamenalo nejen morální satisfakci, ale i politické vítězství, jež ho v očích českého obyvatelstva protektorátu rehabilitovalo za politickou porážku z roku 1938. A je třeba dodat, že to byl především Jan Masaryk, kdo mu v této věci nejvíce pomáhal a rozvinul tímto směrem značné diplomatické úsilí. Jejich souhra v otázce anulování Mnichovské dohody byla vskutku příkladná.
Předáci KSČ, působící za druhé světové války v Moskvě, však na Jana Masaryka pohlíželi se značnou nedůvěrou. Zejména Klement Gottwald a Rudolf Slánský mu zazlívali jeho výhrady k československo-sovětské smlouvě a považovali ho za mnohem váženějšího politického soupeře než Edvarda Beneše…
Vložil: Adina Janovská