Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Tahanice s obalem desky Vládi Mišíka… Cenzura, nenormální normalizace a neuvěřitelné storky

04.03.2018
Tahanice s obalem desky Vládi Mišíka… Cenzura, nenormální normalizace a neuvěřitelné storky

Autor: Supraphon

Popisek: Vladimír Mišík na obalu své první eponymní desky

FOTO, VIDEO V rámci cenzury nelze nezmínit období husákovské normalizace se všemi znaky, jež byly typické pro totalitní cenzuru. Soudruzi to brali v 70. letech zgruntu, ale situaci v populární hudbě neměli na začátku plně pod kontrolou a získat kvalifikaci se pro skupinu omezovalo na prezentaci muzikantských dovedností, protože přehrávky ještě nebyly vnímány jako nástroj, který má dohlížet na ideovou nezávadnost. Pokračování ze soboty...

V roce 1972 však usnesení Ministerstva kultury ČSSR č. 212 vyrukovalo s rekvalifikačními zkouškami, které podřídily veškerou kulturní činnost státní kontrole a zničující byly zvláště pro rockové kapely, které často neprošly kvůli politickému pohovoru.

V textech „normalizátoři“ hledali jinotaje a u vydávaných gramofonových desek ostře sledovali také obaly. Tady fotografie umělce často vítězily nad primárně podezřelým „výtvarnem“ a tento trend vydržel v ČSSR dlouho. V rozhovoru pro rubriku Rock Galerie v Melodii 5/94 mi vyprávěl Joska Skalník, proč muselo album Hvězdoň (1983) skupiny Jazz Q svého času z výloh pryč. Holubice na titulu jeho obalu totiž komusi na ministerstvu kultury připomínala říšskou orlici (!).

Byl jsem zelenáč a dali mi to sežrat

Díky právě vydané bohatě vybavené výroční reedici albového debutu Vladimíra Mišíka, která vyšla i na vinylu, si můžeme připomenout, jakou kalvárií včetně zamítnutých návrhů prošel autor obalu Karel Haloun. „Tahanice kolem obalu Mišíkovy první desky nijak nepřekročily běžný opruz, který kolem designu hudebních nosičů tehdy panoval – panovala velká ostražitost, aby neskrýval ´ideologickou diverzi‘ a především nevyčníval zbytečně z řady. V očích výtvarné redakce jsem byl zelenáč: v roce 1975, kdy se obal s tehdejším typickým ´předstihem‘ schvaloval, mi bylo dvacet čtyři let, což mi dávali ostentativně sežrat. Schválena byla až třetí verze s fotkou Jarka Prokopa, na níž je Vláďa v zahrádce hospody Na Špejchaře. Dnes tam sídlí buď jehovisté nebo adventisté, nevím přesně, pro mě je to jeden čert.“

Podoba únorové reedice evokuje, jak měl vypadat obal prvního vydání pro subskripci Gramofonového klubu. „První návrh se kdysi ztratil na výstavě, pokoušeli jsme se ho rekonstruovat, ale nikoli doslovně,“ vzpomíná Karel Haloun. „Rekonstrukce je vystavěna na mé přípravné kresbě k litografii Stříhali dohola malého chlapečka, která se později v roce 1978 stala součástí mé diplomové práce Já a dým na VŠUP v Praze. Na původním návrhu bylo ovšem holičské křeslo prázdné. Druhým návrhem byla prostorová hra s portrétem Vládi Mišíka, jehož opět fotografoval Jarek Prokop. Uspěl až třetí návrh, který ovšem nedopadl moc dobře v tiskárně. Za rok, co se odrazová maketa obalu povalovala v supraphonské redakci, vybledly retuše rohových spojů černého rámečku, které pak jednoduchou čistotu obalu hyzdily. A to nemluvím o cenzurním zásahu na zadní straně, na níž v dobovém dotisku zmizel sleevenote Jiřího Černého, takže vypadala, jako by ji graficky koncipoval duševně nemocný člověk.“

Neomezené možnosti

Spojené státy americké jsou zemí, která si zakládá svobodě projevu zakotvené v ústavě, což však neznamená, že by se zde leckdy nedařilo cenzuře. S kůží na trh vstupují hlavně nezávislí vydavatelé, kterým chybí zázemí ostřílených právníků velkých společností. O tom se přesvědčil Jello Biafra, frontman postpunkových Dead Kennedys i zakladatel sanfranciského vydavatelství Alternative Tentacles. Jeho dosud největší problém vznikl po Vánocích v roce 1985, kdy jistá matka mezi dárky svého teenagerského syna objevila v tu dobu čerstvě vydanou LP desku Frankenchrist od Dead Kennedys s nálepkou „Upozornění! Příloha k obalu desky je uměleckým dílem H. R. Gigera a někteří lidé by ji mohli pokládat za šokující, odpudivou nebo nepřístojnou. Ale život už je někdy takový.“

Švýcarského malíře a sochaře, který se proslavil jako oscarový výtvarník sci-fi Vetřelec (1979), znají dobře i rockeři jako autora řady obalů, z nichž lze namátkou jmenovat práce pro trio Emerson, Lake & Palmer nebo metalovou kapelu Celtic Frost. Tohle byl ale akryl na dřevěné desce, který Giger v roce 1973 nazval nevinně Work 219: Landscape XX, ale kontroverzní artefakt s jakousi mechanickou „sítí“ koitů je známější jako Penis Landscape. Grafické zpracování plakátu přibaleného k vinylu bylo poměrně zfušované, ale o to tu vůbec nešlo. Dotyčná ho vnímala jako porno a vydavatele i s Dead Kennedys udala za „distribuci škodlivých materiálů nezletilým“, kdy mezi tresty hrozily pokuta 2000 dolarů i rok vězení. Po dvanácti měsících soud vynesl osvobozující rozsudek, ale kauza inspirovala k raziím u nezávislých distributorů v USA i v Austrálii, kde koncem 80. let v Brisbane policie zasáhla na udání tamní křesťanské komunity v místní prodejně hudebních nosičů a zabavila „kontraband“ za pět australských dolarů: vedle titulů Dead Kennedys to byly EP desky Master=Dik (1987) od Sonic Youth a alba Dick Cheese punkerů Hard-Ons, které jinak spojoval jen slangový termín „dick“ (česky třeba „kokot“).

V Americe si cenzuru užil i Miloš Forman

V USA neprošel ani původní návrh filmového plakátu k Formanovu filmu Lid versus Larry Flint (1996). Proti podobě plakátu s představitelem hlavní role Woodym Harrelsonem v bederní roušce z americké vlajky „ukřižovaném na ženském klíně“ vystoupil ostře dokonce Jack Valenti – dlouholetý prezident vlivného profesního sdružení MPAA (Motion Picture Association Of America), které sdružuje šest největších hollywoodských studií. Obdobné problémy měli provozovatelé kin v katolicky silných zemí, kde po vzoru USA volili oficiální verzi, na níž má Harrelson ústa státní vlajkou přelepena. Tuzemské společnosti Falcon a Bonton Home Video, jež distribuovaly film do kin, resp. na VHS, u nás bez problémů užily originál (s nekonfliktní titulkou známe až DVD, které se na trh dostalo později v „mezinárodní“ verzi).

Dalším příkladem zámořské cenzury jsou odlišné verze obalu čtvrtého alba brazilské popové divy Marisy Monte, která booklet řadovky Barulhinho bom (1996) stojí na kresbách z erotických komiksů Carlose Zéfira, jež mají v největší zemi jihoamerického kontinentu skoro kultovní status. O rok později vyšla deska pod názvem A Great Noise na labelu Blue Note ve Spojených státech s graficky obludným černým obdélníkem přes bradavky, ovšem pikantnější „vnitřek“ zůstal zachovaný.

 

Šedé eminence

V pokusech o cenzuru jsou stále aktivní různé náboženské organizace, což je lepší varianta, než kdyby stejnou aktivitu vyvíjely církve jako konkrétní subjekty organizovaného náboženství. Kde se ona zášť vůči rocku i celé populární hudbě bere? Hodně lze pochopit z novodobého „kladiva na čarodějnice“ Chceme jen tvoji duši od německého křesťana Ulricha Bäumera. Jde o útlou brožurku s podtitulem Rocková scéna a okultismus / fakta a souvislosti, jejíž knižní vydání (LOGOS 1991) je už naštěstí pozapomenuto, ale na internetu lze její text dodnes stáhnout. Hlava nehlava to zde schytávají hardrockové a metalové veličiny AC/DC, Kiss či Iron Maiden stejně jako Beatles a dokonce i Eagles, ruku v ruce s tradiční transovní hudbou ze severu Afriky nebo třeba ostrova Bali.

Na toleranci zapomeňme. Bäumer v textu cituje jinou „kapacitu“, Švýcara Waltera Kohliho, ze spisku Rocková hudba a křesťanský životní postoj (1981): „V dobách apoštolů byly spáleny drahocenné kouzelnické knihy. Stejně tak dnešní zajatci rockové hudby musí zničit gramofonové desky s okultním, rouhavým a špinavým obsahem, má-li v nich Boží slovo mocně růst a převzít vládu.“ Přijde vám to pitomé, případně jako z dob, kdy se kořenářky upalovaly na hranicích pro spolčení s ďáblem? Ne, tohle je okraj moderní společnosti. Ale víra naštěstí nemívá s hlasy fanatiků průniky.

Islámistické bojůvky proti hudbě

Abychom nekončili jednostranně, ukázkou snížené tolerance jinověrců vůči majoritní společnosti je slavné album My Life In The Bush Of Ghosts (1981), jež natočili na přelomu 70. a 80. let Brian Eno a David Byrne. Dnes se ale už jen pár pamětníků pozastaví nad jeho okleštěným tvarem. Pouze první vydání na vinylu u britského labelu E.G. Records totiž obsahuje také skladbu Qu’ran se samplem alžírských muslimů zpívajících text z Koránu, který vyšel na LP desce Music In The World Of Islam: The Human Voice (1976): nahrávku v sestavě už o rok později nahradila skladba Very, Very Hungry. Tuto „konverzi“ inicioval Islamic Sharia Council působící ve východním Londýně.

 

Ve Spojeném království, kde žijí více než tři miliony muslimů, má tato organizace značný vliv i v oficiálních kruzích, protože spravuje třináct šaríatských „soudů“, jež pomáhaly britskému právnímu systému urovnat divoké rozvody i svatby, protože místní muslimská komunita je silně věřící a praktikující, takže vyžaduje jejich provádění podle práva šaría.

První vydání alba na CD na americkém labelu Sire v roce 1986 obsáhlo ještě obě skladby, ale na čtvrtstoleté edici v roce 2006 u warnerského labelu Nonesuch už Qu’ran chybí úplně, byť tracklist nabízí nádavkem šest dalších bonusů. Ve Státech už bylo po teroristických útocích z 11. září 2001 a když na tohle téma dostal David Byrne v jednom rozhovoru přímou otázku, rychle to zamluvil…

Petr Víšek

 

Vložil: Štěpán Cháb

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace