Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou středu i neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla a bude, anebo naopak

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Příběh zakázaného hitu Je t’aime i skandál s ´Ježíškem Frantou´ ve Znojmě… Nesmrtelná teta cenzura

03.03.2018
Příběh zakázaného hitu Je t’aime i skandál s ´Ježíškem Frantou´ ve Znojmě… Nesmrtelná teta cenzura

Autor: Youtube / repro

Popisek: Serge Gainsbourg a Jane Birkin

VIDEO Cenzuru si nejeden čtenář podvědomě spojí s totalitou, ale s cinkáním klíčů nevymizela ze scény, naopak leckdo zjistil, že je doma i v okolním světě, byť jí v civilizovaných zemích obvykle nepřeje ústava. V současnosti tohle slovo často skloňujeme v souvislosti s pokusy nasadit „náhubek“ internetu nebo sociálním sítím. Připomeňme si proto fenomén cenzury společně s několika příběhy, které mají co do činění s populární hudbou.

Cenzurou rozumíme kontrolu informací a omezování jejich šíření: verbálně, vizuálně nebo za pomoci médií. Může být zřizována státem, náboženskou organizací, armádou, ale třeba i vedením firmy. Mezi oblíbené cíle cenzury patří zachování ideologického monopolu a proklamovaných morálních principů. Dotýká se tak médií v širším slova smyslu, tedy i výtvarného umění, hudby nebo filmu. „Nejčitelnější“ bývá v přímé podobě, kdy uveřejnění zabraňuje zcela, částečně, anebo je potlačuje následně. Hůře se vymezuje cenzura nepřímá – součást každé kulturní politiky, jež ústí v autocenzuru osob, médií a nejrůznějších institucí. Z hlediska svobody projevu je pozitivní, že cenzura sice ovlivňuje produkci, distribuci i přijetí umění, nedokáže jim ale zabránit úplně. Zákaz se proti očekávání cenzorů dokonce může postarat i o masivní reklamu. Příkladem může být skupina The Plastic People Of The Universe, kterou mimo okruh undergroundové komunity zpopularizoval (zvláště mezi „neorganizovanou mládeží“) pokřivený dokument Atentát na kulturu (1977), který vyrobila Čs. televize na objednávku tehdejšího Federálního ministerstva vnitra ČSSR.

 

 

Jak cenzura vyrůstala

Na „censuru“ narazíme už v antickém Římě, ale ještě s odlišnou náplní. Censor byl totiž úředníkem, který při sčítání lidu prováděl majetkové odhady občanů a následně je rozděloval do pěti tříd; suploval tak aktivity dnešního statistického úřadu a ministerstva financí. K rozmachu cenzury ve výše zmiňovaném kontextu došlo po vynálezu knihtisku, podle Marshalla McLuhana jednoho z prvních médií, jejichž základní funkcí je „ukládání informací a usnadňování jejich pohybu“. Knihtisk umožňoval rychle reprodukovat text i obraz a římskokatolická církev tak začala brzy dohlížet na „dobré mravy“: v roce 1559 Tridentský koncil stanovil seznam zakázaných knih Index Librorum Prohibitorum, průběžně doplňovaný a existující až do roku 1966. Ve výtvarném umění byly v roce 1548 z rozhodnutí říšského sněmu v Augsburgu zakázány „obscénní, smyslnost dráždící obrazy“. Nahatým andílkům na renesančních freskách byly domalovány bederní roušky, bez kterých si je v období baroka nikdo nedokázal představit. Osvícenství sice přineslo požadavek práva na svobodné šíření názorů, ale cenzura neztrácela na síle. Naopak. V první polovině 19. století se v éře metternichovského absolutismu habsburská monarchie vedle armády a policie opírala právě o cenzuru. Specifické postavení získala cenzura ve 20. století v nacistickém Německu a Sovětském svazu, ale i v jeho pozdějších satelitech. Přípustné bylo to, co sloužilo propagandě nebo nenáročnému rozptýlení.

Na jazz se nedá pochodovat

Totalitní režimy se ve 20. století vyhýbaly přesným definicím zakázaného. Kampaň „Entartete Kunst“ (Zvrhlé umění) uvedl podprůměrný malíř a odmítnutý uchazeč o studium na vídeňské výtvarné akademii Adolf Hitler slovy: „Chci jménem německého národa zakázat, aby politováníhodní nešťastníci, kteří zjevně trpí zrakovou chorobou, se pokoušeli výsledky svého chybného vidění vydávat za umění.“ Věcné argumenty chyběly a obsah vymezila v roce 1937 v Mnichově stejnojmenná výstava 5000 artefaktů, jejichž autory byli mj. Marc Chagall, Max Ernst či Pablo Picasso. Důležité bylo ponechat tomu termínu poddajnost, dovolující jeho jménem odsoudit cokoli, co se příčilo zájmům propagandy. V hudbě šlo o „židonegerský“ jazz, což ilustruje i obálka brožury z roku 1939 se statí národně socialistického ideologa Hanse Severuse Zieglera z düsseldorfské výstavy Entartete Musik. Tahle averze vůči jazzu měla zvláštní původ. Jak zmiňuje Petr Koura ve vynikající knize Swingaři a potápky v protektorátní noci (2016): „Synkopy, jež tvoří základní kámen jazzového rytmu, nesplňují hlavní předpoklad, který nacisté od hudby očekávali: nelze na ně pochodovat, jelikož rozbíjejí pro evropskou hudební kulturu typickou přízvučnost na první dobu.“ Jazz však v českých zemích zůstal na indexu i po únorovém převratu v roce 1948, protože komunisté měli za to, že vkus dělnické třídy vedle budovatelských písní tíhne hlavně k polkám a valčíkům v podání dechovek. Hlavně však umění, které se vyvíjelo nebo vznikalo po druhé světové válce na západ od hranic, bylo před listopadem 1989 vnímáno zdejším establishmentem jako podezřelé, když ne rovnou nepřátelské. Jazz u nás v neoblibě komunistů postupně vystřídaly rokenrol, bigbít, ale třeba i folk nebo punk, takže inkriminované žánry bylo třeba ve zvýšené míře kontrolovat, což vytvářelo prostor pro cenzuru. Tyhle socialistické atavismy si řada lidí uchovala dodnes, ale jde o zvláštnost obyvatel bývalého „tábora míru“.

Ježíšek Franta, jemuž chyběly na rukou a nohou hřeby...

Za různými projevy cenzury v pop kultuře v současnosti stojí náboženská prudérie, nepochopení, případně lidská hloupost. Z naší krátké demokratické historie stojí za zmínku třeba skandál, k němuž došlo v roce 1992 ve Znojmě, kde se tamním „strážcům mravnosti“ v Domě umění znelíbila výstava sklářů a malířů Michala Machata a Martina Velíška, jehož si dlouho vybavujeme téměř coby nehrajícího člena teplických Už jsme doma. Vadil zvláště jeho obraz Ježíšek Franta, jemuž chyběly na rukou a nohou hřeby, aby si mohl „po šichtě skočit na pivo“. Nešlo samozřejmě o „cynický výsměch křesťanství“, nýbrž odlehčenou nadsázku. Kontroverzní díla zde byla znepřístupněna osobám do osmnácti let. Na jihu Moravy šlo naštěstí o ojedinělý exces, protože Ježíška Frantu si v roce 1994 vybralo na obálku románu Johna Irvinga Modlitba za Owena Meanyho nakladatelství Argo, aniž by vyvolalo další pobouření nebo nátlak, který by vedl ke stažení knihy z distribuce. Ostatně organizace Reportéři bez hranic, dlouhodobě mapující podmínky pro svobodu tisku, staví Českou republiku na úroveň Skandinávie nebo Kanady, tedy do klubu bezproblémových zemí, což můžeme s určitým přiblížením rozšířit i na svobodu projevu. Všude to ale není stejné.

 

 

Čistému vše čisté

Pokud zapátráme po nejzakazovanější písni v rozhlasovém éteru, objevíme duet Je t’aime... moi non plus, který proslavili v roce 1969 jeho autor Serge Gainsbourg s anglickou herečkou Jane Birkin. Písničky pro hvězdy začal psát na popud svého přítele Borise Viana pod vlastním jménem Lucien Ginsburg v polovině 50. let, ale po jejich kladném přijetí vstoupil do šoubyznysu také jako jejich interpret. V roce 1958 si zvolil „francouzštější“ alias Serge Gainsbourg a podepsal smlouvu s Philips Records. Mezi vzory počítal třeba rock’n’rollového průkopníka Screamin’ Jaye Hawkinse i jazzmany Dizzyho Gillespieho a Johna Coltranea, ale přes netradiční hudební východiska v sobě nikdy nezapřel melodika, ostatně s jeho písní Poupée de cire, poupée de son v roce 1965 osmnáctiletá France Gall vyhrála Velkou cenu Eurovize. Zájem veřejnosti Gainsbourg vzbudil románkem s Brigitte Bardot, s níž nahrál alba Initials BB a Bonnie & Clyde (obě 1968). Hitovka Je t’aime… moi non plus vznikla z jejího popudu už v roce 1967, ale když se v kuloárech rozšířilo, že studiovou nahrávku milostného duetu provázel „těžký petting“, vydání singlu zabránil Brigittin manžel, německý milionář Gunter Sachs. Dlužno poznamenat, že raná nahrávka, zveřejněná až na výběru zpívající herečky v roce 1986, je proti verzi z roku 1969 odvar.

Vyvolenou partnerku získal Gainsbourg v další filmové herečce, která si zahrála třeba v Antonioniho Zvětšenině (1966). Štíhlá brunetka v sepraných džínách a s nezbytnou cigaretou v ruce byla živočišnějším protipólem blonďaté francouzské hvězdy, což se projevilo i na ohlasu singlu, který ústí do ženského orgasmu. Kvůli sexuálnímu náboji byla píseň zakázána v rozhlasovém a televizním vysílání v Brazílii, Británii, Itálii, Portugalsku, Španělsku a dokonce i Švédsku, za „železnou oponou“ pak v Polsku a ČSSR (ve zemi, kde dnes znamenalo zítra, nebylo třeba nic zakazovat, protože Gainsbourg se narodil v Paříži židovským emigrantům ze Sovětského svazu). Doma ve Francii a v USA platila stopka do třiadvacáté hodiny.


Brzy po velkém ohlasu singlu vzniklo eponymní album Jane Birkin / Serge Gainsbourg, (1969), kde se objevila další eroticky zabarvená skladba Soixante neuf année erotique, známější v kosmopolitní anglické transkripci 69: The Erotic Year. V dalším duetu pro změnu oslavovali (a simulovali) orální sex. V roce 1971 se Sergovi a Jane narodila dcera Charlotta, ale jejich vztah se rozpadl na konci 70. let. Gainsbourg nepřestával provokovat do konce života, i když už další excesy většinou zůstávaly ve stínu Je t’aime… moi non plus. Zmínit lze aspoň album Aux Armes et Cétera (1979), kde během nahrávacích frekvencích na Jamajce vznikla za účasti několik členů Marleyho The Wailers i titulní píseň, ve skutečnosti de Lisleova Marseillaisa, francouzská hymna zaranžovaná jako reggae.

Největší přešlap se však pojí s deskou Love On The Beat (1984), kde si k písni Lemon Incest Gainsbourg sám režíroval i videoklip, v němž se ocitl v posteli s tehdy třináctiletou Charlottou. Nejenom puritáni odmítali chápat, že šlo „jen“ o další provokaci, která už byla za hranou. Pozitiva však převážila a ještě než předčasně zemřel 2. března 1991 ve dvaašedesáti letech na infrakt, převzal Řád čestné legie a stát se klasikem moderního šansonu.

 

 

Pokračování v neděli

Pavel Víšek

Vložil: Anička Vančová

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace