Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou středu i neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla a bude, anebo naopak

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Cítíte se s nimi jako doma? Při čtení jejich příběhů zjistíte, že jste vlastně úplně normální

20.02.2018
Cítíte se s nimi jako doma? Při čtení jejich příběhů zjistíte, že jste vlastně úplně normální

Autor: repro/ČT

Popisek: Taková normální rodinka

V televizi si je nenecháme ujít, úspěšné bylo nakonec i nové filmové zpracování. Taková normální rodinka Fan Vavřincové je zkrátka česká sitcomová rodinná klasika. Její literární podobu, která byla sepsána až po uvedení televizního seriálu, nyní znovu vydalo nakladatelství XYZ.

Navzdory názvu nejsou Hanákovi až tak normální. Babička píše detektivky, které nikdo nikdy nevydal, její dcera Cilka neustále zpívá, manžel Oldřich se nevěnuje ničemu jinému než svým želvičkám a myšičkám. Starší dcera Pavla všude možně cvičí jógu a se stoickým klidem snáší darebáctví svých dvojčat a podivínství svého manžela Petra, který jen jí, spí a čte noviny. A do této rodiny se chystá její mladší sestra Kateřina přivést svého nastávajícího Zdeňka…

Taková normální rodinka

Kateřina se samozřejmě oprávněně obává, že Zdeněk se drobných výstředností jejích blízkých zalekne natolik, že od ní uteče. Celou rodinu tedy přesvědčí, aby předstírala starosvětsky spořádaný život. Ani to nejlepší předsevzetí ale nemůže vydržet dlouho, když je na hony vzdáleno každodenní realitě.

Autor: Fan Vavřincová
Žánr:
humor
Nakladatelství:
XYZ

Ukázka z knihy:

V tom okamžiku se okno rozlétlo podruhé a na něm stanuli Raubíři. Před devíti lety, kdy se Pavle narodili, byli za obdivného souhlasu celé rodiny pokřtěni krásnými jmény Petr a Pavel. Zpočátku jim ovšem nikdo neříkal Petříček a Pavlíček, nýbrž „ta nunátka“ nebo „zlatouškové“, ale jakmile začali trochu rozum brát, nunátka i zlatouškové zmizeli do nenávratna, nahrazováni stále častěji, a později i s povážlivou pravidelností, všeobecným označením „ti raubíři“. Nakonec to dospělo tak daleko, že se na křestní jména zapomnělo úplně. Označení Raubíři zvítězilo na celé čáře. Jednak to bylo pohodlnější a za druhé bylo opravdu těžké rozeznat je od sebe. Pavlíniny chabé pokusy odlišit je tím, že jednomu koupila bílé tričko a druhému červené, Raubíři sami záměrně zneškodňovali tak, že si trička vyměňovali. Dospělým to velice zjednodušilo život: prostě dostal pohlavek vždycky ten, kdo byl právě po ruce, a dlužno říct, že Raubíři to nesli jako muž. Jestliže se denní dávka pohlavků povážlivě přesunula na hlavu jednoho z nich, vyřídili si to mezi sebou. Tím se Raubíři stali pojistným ventilem rodiny, která se krásně uvolnila tím, že se na nich odreagovala za všechny starosti a zmatky dne. Jak již bylo řečeno, Raubíři to nesli jako muž, nehledě na to, Že skutečně většinu zmatků a starostí zavinili sami. Zkrátka, v přítomné době byli Raubíři Raubíři, jako by takhle byli pokřtěni od narození, a říkala jim tak celá ulice, nemíníc to nijak zle. I vedoucí samoobsluhy na rohu, když ráno dlouho nešli pro mléko a rohlíky, říkala starostlivě: „Kdepak, dneska zůstali Raubíři? Snad nestůňou?!“ A když se přiřítili, přidala jim dohromady jednu žvýkačku, dokazujíc tak své něžné city k nim. Je ovšem pravda, že byli v ulici i takoví, kteří k Raubířům něžné city nechovali, například Skřivánkovi, jimž Raubíři lezli přes plot na švestky, kterých měli velké množství ve vlastní zahradě, nebo sousedka z druhé strany, jejíž skleník byl chronickým terčem jejich míče. Ale celkem byli „Hanákovic Raubíři“ přijímáni jako celkem příjemné rozptýlení všedních dnů. Nejmenovali se ovšem Hanákovi – a, jak již řečeno – ani Raubíři, ale vzhledem k tomu, že v domě bydlely tři generace, z nichž každá se jmenovala jinak, bylo to pro ulici daleko pohodlnější. Byla tu babička, byli tu Hanákovi, byla tu jedna provdaná dcera a druhá, která se beztak co nevidět provdá – kdo by si měl všechna ta jména brát do hlavy. I pošťačka, když si s nějakým dopisem nevěděla rady, hodila ho jednoduše Hanákovům do schránky. Buď se strefila, a když ne, soudila, že Raubíři mají mladší nohy a mohou to donést na patřičnou adresu.
Teď stáli Raubíři v okně, špinaví tak, jak to dokáže jen devítileté dítě, které je celý den venku a umí se rafinovaně ubránit jakémukoli nežádoucímu mytí přes den. V šortkách měli díry a trička vypadala, jako by v nich úspěšně prolézali komíny, což pravděpodobně dělali. Jeden každý měl kolem hlavy obtočený provázek, strašlivě ozdobený několika vypelichanými pery: těžko říci, která nešťastná slepice jim k této ozdobě nedobrovolně přispěla. V rukou drželi, dost nesourodě vzhledem k zřejmě indiánskému pojetí pérové čelenky, dva obrovské dřevěné revolvery, kterými mířili krvelačně na vlastní rodinu.
„Ruce vzhůru!!“ zařvali Raubíři dvojhlasně.
Babička ochotně pustila pletení a dala ruce nahoru. Pan Hanák přestal hledat Poldinku a poslechl taky. Pavla vypletla ruce z kolen a dala je nahoru, nadšeně pískajíc strachy. Pouze Káča ohrnula nejen nos, ale i pusu a opovržlivě založila ruce na prsou.
„Pánové,“ zakvílela babička, „ušetřte mne! Jsem stará a chorá a musím ještě dopsat detektivku, abych mohla koupit lízátka svým pravnoučkům!“
Raubíři na sebe pohlédli. „Kolik těch lízátek?“ optal se Petřík přísným obchodním tónem.
„Čtyřicet,“ řekla promptně babička.
„Málo,“ řekl Pavlík. „Rozluč se se životem, Bledá tváři!“
„Tak jo,“ řekla babička, zkřížila ruce na prsou a rozloučila se se životem realistickým heknutím. Raubíři začali s ohromným řevem střílet na rodinu. Káča to chvíli poslouchala, pak si zacpala uši a běžela ke schodům, které vedly z haly nahoru do pokojů jednotlivých členů rodiny.
„Utíkej, Káčo, utíkééj,“ ryčeli Raubíři, „honí tě kóócour divokej …–“
Babička se zase probrala k Životu a zadívala se za Káčou.
„Nechceš aspirin, Kačenko?“ zavolala účastně.
Káča se zastavila nahoře u zábradlí. „Nechci!“ zařvala téměř jako Raubíři, vlétla k sobě do pokoje a zabouchla dveře hromovou ranou.
„S tou Káčou něco je,“ řekla Pavla a dodala: „Raubíři – ven!“ Kluci vyskočili oknem a zmizeli.
„Jestli neměla nějakou mrzutost v práci?“ navrhla babička.
Pavla se natáhla na zem a udeřila se o tvrdý krunýř želvy. „No, vida, tady máš Poldinku,“ zamračila se a šoupla Poldinku k panu Hanákovi, který šťastně popadl svého mazánka.
„Co říkáš, Pavlínko, té vraždě pletacím drátem?“ optala se babička.
Pavla se pokusila o pozici svinuté žáby. Dokázala to, ale byla to fuška.
„Nó, babi, ale v tom případě se musíš rozhodnout, že vrah bude ženská. Nikdo by ti neuvěřil, že se mužský potuluje po domě s pletacím drátem.“
„Na tom něco je,“ souhlasila babička. Babičce bylo pětasedmdesát. V pětašedesáti ještě chodila do práce, tvrdíc, že důchod je pro starší lidi a nikoli pro ženu v nejlepším věku. Potom ale přechodila chřipku, protože lékům zásadně nedůvěřovala. „Za mých mladých let,“ říkala, „se lidi nezchoulostivěli žádnými peniciliny. Ricínový olej a pelyněk bohatů stačily. A když si člověk měl vybrat, jestli má brát ricínový olej, nebo se uzdravit, tak se hezky rychle uzdravil.“ Díky této zásadě se k chřipce přidružil zápal plic a babička musela zůstat doma. Zotavila se brzo, ale do práce už nemohla. Jenže babička nebyla z lidí, kteří by v květu svého života zaháleli. Odjakživa byla nejčilejší z rodiny. Přes časté zkazky o tom, jak to bylo za jejích mladých let, které vyprávěla hlavně proto, aby mohla lidem odporovat, byla nejpokrokovější ze všech. Její dcera Cilka, maminka Pavly a Kateřinky, byla daleko staromódnější než ona a daleko konzervativnější. Babička o všem věděla, všechno znala a nic jí neuniklo. Četla všechno, co mladí přinesli domů, Jamese Bonda měla v malíčku a ohromovala celou rodinu svými vědomostmi o kosmonautice. Všechny módní novinky vedla v patrnosti a když přišly do módy minisukně, po kterých maminka ani nevzdechla a nad kterými vážná Pavla opatrně vyčkávala, zatímco nejprůbojnější Káča udělala kompromis tím, že sukně zkrátila nad kolena, babička vzala rázně nůžky a odstřihla rezolutně půlku sukně, přenechávajíc opatrnost těm starším, protože „my mladí“ musíme jít s duchem doby. Nosila s oblibou rolák a kalhoty a uváděla v zoufalství svou dceru, nutíc ji, aby jí je tu zúžila, tu rozšířila, aby snad nezůstala pozadu za Liz Taylorovou a paní Onassisovou. Je jasné, že s takovými názory babička nemohla sedět doma a dělat důchodkyni. A tak se vrhla s překvapující energií na něco, co jí nejvíce vyhovovalo – na psaní detektivek.
Jelikož v životě žádnou vraždu neviděla a soudila, že každý opravdový umělec musí prožít své dílo, rozhodla se vyzkoušet si vraždy, které právě popisovala, na členech vlastní rodiny. Nehodlala mást čtenáře úkladnými činy, které se krásně popisovaly v teorii, ale neodpovídaly skutečnosti. Rodina se ochotně nechala zabíjet a všichni se tím výborně bavili, až na Cilku, která se neměně vždycky strašlivě lekla a s únavnou pravidelností upadla do každé léčky, kterou babička nalíčila. Mrzuté bylo jen jedno – zatím se nenašel nikdo, kdo by byl ochoten babiččiny detektivky vydat…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace