Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Olympiáda v Koreji

Olympiáda v Koreji

Přibývají medaile, odehrávají se tu dramata,a to nejen sportovní.

Sex, pivo a rokenrol

Sex, pivo a rokenrol

Rockové příběhy; ve spolupráci s časopisem Rock´n ´all

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Další lahůdka pro milovníky čarodějnického učně je tu. Jeho pátý příběh dostal zbrusu nový kabátek

12.02.2018
Další lahůdka pro milovníky čarodějnického učně je tu. Jeho pátý příběh dostal zbrusu nový kabátek

Autor: footwearnews.com

Popisek: Joanne K. Rowling

Pátý příběh z Bradavic pro zvědavce a knihomoly bez nočních můr již od devíti let přichází na knižní trh v nové podobě. Fantasy J. K. Rowling Harry Potter a Fénixův řád vydalo nakladatelství Albatros.

„Sdílíte s Pánem zla jeho myšlenky a pocity. Podle ředitele není vhodné, aby tomu tak bylo i nadále. Chce, abych vás naučil, jak před Pánem zla svou mysl uzavřít.“ Do Bradavic přišly temné časy. Po útoku mozkomorů na bratrance Dudleyho Harry ví, že Voldemort udělá cokoli, jen aby ho našel.

Mnozí jeho návrat popírají, ale Harry přesto není sám: na Grimmauldově náměstí se schází tajný řád, který chce bojovat proti temným silám. Harry se musí od profesora Snapea naučit, jak se chránit před Voldemortovými útoky na jeho duši. Jenže Pán zla je den ode dne silnější a Harrymu dochází čas…

Harry Potter a Fénixův řád

Joanne Kathleen Rowling se narodila 31. července 1965 v Yate, v britském hrabství Gloucestershire. Na nátlak rodičů si jako vysokoškolské zaměření zvolila francouzštinu, což později označila za životní chybu. Přestěhovala se do Portugalska, aby zde vyučovala angličtinu, vdala se za portugalského televizního reportéra Jorga Arantese a v roce 1993 se jim narodila dcera Jessica. Manželství ale nevydrželo a Joanne se ještě před rozvodem vrátila v roce 1994 do Edinburgu. Podruhé se vdala v roce 2001 za Dr. Neila Murraye, o dva roky později se jim narodil syn David a v roce 2005 dcera Mackenzie. Splnil se jí tak životní sen mít tři děti.

Nápad na příběh o kouzelnickém učni prý dostala během cesty vlakem z Manchesteru do Londýna, a než dorazila do cílové zastávky, měla prý již vymyšlenou většinu postav a základní děj prvního dílu budoucí série – Harry Potter a Kámen mudrců. Po obrovském úspěchu napsala dalších šest pokračování a dvě doplňkové knihy. Vyšly ve dvou stovkách zemí, přeloženy byly do desítek jazyků a na základě série bylo natočeno i několik úspěšných velkofilmů.

Prodej knihy udělal z autorky multimilionářku. Je nositelkou mnoha ocenění včetně Řádu Britského impéria, který jí udělila královna Alžběta II. za zásluhy o dětskou literaturu, španělské Ceny prince asturského, francouzského Řádu čestné legie a nejvyššího ocenění pro autory dětských knih, ceny Hanse Christiana Andersena. Pro dospělé čtenáře napsala román Prázdné místo a pod pseudonymem Robert Galbraith vydává detektivní sérii s hlavním hrdinou Cormoranem Strikem. A vrací se i do kouzelnického světa – například scénářem k filmu Fantastická zvířata a kde je najít.

Autor: Joanne K. Rowling
Žánr:
fantasy
Nakladatelství:
Albatros

Ukázka z knihy:

Harry počkal, dokud se zbytek party nerozešel, a teprve pak pokračoval v cestě. Když se jejich hlasy znovu ztratily v dálce, zabočil za roh do Magnoliové ulice a rychlou chůzí se za okamžik ocitl na doslech Dudleyho, kterýšel jen zvolna a nehlasně si něco pobrukoval.
„Hej, vazoune!“
Dudley se otočil.
„Aha,“ zabručel, „to jsi ty.“
„Odkdypak si necháváš říkat vazoune?“ zajímal se Harry.
„Drž hubu,“ zavrčel Dudley a odvrátil se od něj.
„Skvělá přezdívka,“ podotkl Harry, ušklíbl se a srovnal s bratrancem krok. „Pro mě už ale do smrti budeš šmudlíček Dudlíček.“
„Říkal jsem, abys DRŽEL HUBU!“ vyštěkl Dudley a ruce, velké jako dvě šunky, sevřel v pěst.
„Copak hoši nevědí, jak ti říká maminka?“
„Sklapni.“
„Proč neřekneš jí, aby sklapla? Co třeba mazlíčku nebo ty můj Dudlánku? Tak ti můžu říkat?“
Dudley neodpověděl. Očividně musel veškeré sebeovládání vynaložit na to, aby se po Harrym nerozehnal pěstí.
„Tak kohopak jste dneska večer zase zmlátili?“ zeptal se Harry a jeho úšklebek se vytratil. „Zase nějakého desetiletého kluka? Vím, že předevčírem večer to odnesl Mark Evans…“
„Koledoval si o to,“ odsekl Dudley.
‚„Nepovídej?“
„Urazil mě.“
„Vážně? Neříkal náhodou, že vypadáš jako prase, které někdo naučil chodit po zadních? To totiž není urážka, Dude, to je pravda.“
Jeden sval kolem pusy začal Dudleymu nervózně poskakovat. Pro Harryho bylo obrovským zadostiučiněním sledovat, jak bratránkem lomcuje vztek; měl pocit, že když se na něm vybije jako na jediném terči, který má k dispozici, dokáže se zbavit vlastního roztrpčení.
Zabočili přímo do úzké uličky, v níž Harry poprvé spatřil Siriuse a jíž vedla zkratka mezi Magnoliovou ulicí a Šeříkovým nárožím. Byla liduprázdná a mnohem temnější než obě ulice, které spojovala, protože v ní nebyly žádné svítilny. Zvuk jejich kroků tlumily na jedné straně zdi garáží a na druhé vysoký plot.
„Myslíš, že si můžeš vyskakovat, když máš tu věc, co?“ ozval se po několika vteřinách Dudley.
„Jakou věc?“
„Tu… tu věc, co schováváš.“ Harry se znovu ušklíbl.
„Nejsi takovýidiot, jak vypadáš, co, Dude? Jenže to by nejspíš ani nešlo, protože to bys nedokázal chodit a mluvit zároveň.“ Harry vytáhl hůlku a všiml si, že Dudley se po ní koutkem oka podíval.
„Nesmíš s ní nic dělat!“ vyhrkl honem. „Já vím, že nesmíš. Vyhodili by tě z té školy pro úchyláky, co do ní chodíš.“
„Jak víš, že nám nezměnili školní řád, vazoune?“
„Nezměnili,“ prohlásil Dudley, neznělo to však příliš přesvědčivě.
Harry se tiše zasmál.
„Nemáš dost kuráže, aby sis to se mnou rozdal bez té věci, co?“ zavrčel Dudley.
„Zatímco ty potřebuješ mít v zádech jen čtyři kámoše, abys dokázal zmlátit desetiletého kluka. Jak to vlastně bylo s tím boxerským titulem, co se s ním pořád tak vychloubáš? Kolik bylo tvému soupeři? Sedm? Osm?“
„Bylo mu šestnáct, abys věděl,“ sykl Dudley, „a když jsem s ním skončil, dvacet minut ležel jako špalek, i když byl dvakrát těžší než ty. Jen počkej, až povím tátovi, žes měl tu věc vytaženou…“
„Takže teď poběžíme žalovat tatínkovi, co? Že by snad měl jeho šmudlíček šampion v boxu strach z hůlky toho ošklivého Harryho?“
„V noci tolik kuráže nemáš, viď?“ ušklíbl se Dudley.
„Teď je noc, Dudlánku. Tak se tomu říká, když se venku takhle setmí.“
„Myslím, když jsi v posteli!“ zafuněl Dudley.
Zastavil se. Harry také zůstal stát a upřeně se na bratrance díval. I když do Dudleyova velkého obličeje pořádně neviděl, zdálo se mu, že se tváří podivně vítězoslavně.
„Jak to myslíš, že v posteli nemám tolik kuráže?“ zeptal se, úplně vyvedený z míry. „Čeho bych se asi měl bát, polštářů nebo co?“
„Včera v noci jsem tě slyšel,“ chrlil ze sebe bez dechu Dudley. „Slyšel jsem, jak mluvíš ze spaní. Jak fňukáš!“
„Jak to myslíš?“ opakoval Harry, v žaludku však pocítil chladnou prázdnotu. Předchozí noci se ve snu znovu ocitl tam na hřbitově.
Dudley se drsně štěkavě uchechtl a pak jeho hlas přešel do vysokého kňučivého tónu: „Prý – Nezabíjejte Cedrika! Nezabíjejte Cedrika! – Kdo je to ten Cedric? Tvůj amant?“
„Ty… ty lžeš!“ zaprotestoval automaticky Harry. V ústech měl však náhle sucho. Věděl, že Dudley nelže – jak jinak by se dozvěděl o Cedrikovi?
„Tati! Pomoz mi, tati! On mě zabije, tati! Bůůů bůůů!“ kňučel výsměšně dál.
„Drž klapačku,“ okřikl ho tiše Harry. „Varuju tě, Dudley, drž klapačku!“
„Pojď sem a pomoz mi, tati! Maminko, pojď sem a pomoz mi! On zabil Cedrika! Pomoz mi, tati! On mě… Neukazuj na mě tou věcí!“
Bratránek couvl a narazil zády do zdi. Harry mířil hůlkou přímo na jeho srdce. Cítil, jak mu v žilách pulzuje čtrnáct let nenávisti vůči Dudleymu – byl by dal bůhvíco za to, kdyby teď mohl udeřit, proklít ho tak důkladně, že by se musel domů plazit jako housenka, ohlušit ho a oněmit, nechat mu narůst tykadla…
„O tomhle už nikdy nemluv,“ zavrčel vztekle. „Rozumíš, co ti říkám?“
„Ukazuj tou věcí někam jinam!“
„Ptal jsem se, jestli rozumíš, co ti říkám?“
„Ukazuj tím někam jinam!“
„ROZUMĚLS MI?“
„DEJ TU VĚC PRYČ…“
Vtom Dudley ze sebe vyrazil jakési podivné třaslavé heknutí, jako by ho někdo polil ledovou vodou.

S okolní nocí se dělo něco zvláštního. Indigově modrá obloha, až dosud posetá hvězdami, znenadání uhlově zčernala a nesvítilo na ní jediné světélko – hvězdy, měsíc, mlžně zářící lampy pouličního osvětlení na obou koncích uličky, to všechno zmizelo. Ztratilo se i vzdálené vrčení aut a tichý šepot stromů. Příjemně teplý večer byl náhle mrazivě a štiplavě studený. Byli obklopeni dokonalou a naprosto neproniknutelnou tichou tmou, jako by nějaká obří ruka zakryla celou uličku tlustým, ledově chladným pláštěm a oslepila je.
Na zlomek vteřiny podlehl Harry dojmu, že nevědomky provedl nějaké kouzlo, a to navzdory tomu, že se něčemu takovému všemožně bránil. Potom však nad jeho pocity převládl zdravý rozum – na to, aby zhasl hvězdy, by přece jeho kouzelné schopnosti nestačily. Otáčel hlavou ze strany na stranu a snažil se rozeznat něco kolem sebe, tma mu však tlačila na oční víčka jak beztížný závoj.
V uších mu zazněl Dudleyho vyděšený hlas.
„C-co to d-děláš? N-nech toho!“
„Já nic nedělám! Buď zticha a nehýbej se!“
„N-nic nevidím! O-oslepl jsem! Jsem…“
„Říkal jsem, abys byl zticha!“
Harry zůstal naprosto nehybně stát a rozhlížel se nevidoucíma očima doleva i doprava. Zima byla tak pronikavá, že se třásl po celém těle; na pažích mu naskočila husí kůže a chloupky v zátylku se mu naježily; otevřel oči, jak to nejvíc šlo, slepě se díval kolem sebe a nic neviděl.
Bylo to nemyslitelné… tady přece nemohli být… ne v Kvikálkově… Napínal uši… věděl, že by je dřív slyšel než viděl…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace