Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

(P)alba Thomase Landerse

(P)alba Thomase Landerse

Hodně tvrdý rock, metal, občas i o krapet měkčí rock... Příběhy, koncerty, desky

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Demolice hammondek a vrhání nožů do repráků, to tu ještě nikdo neviděl… Beatové báje a pověsti

10.02.2018
Demolice hammondek a vrhání nožů do repráků, to tu ještě nikdo neviděl…  Beatové báje a pověsti

Autor: Rock´n´all / Alan Pajer

Popisek: Michal Prokop a Framus Five v roce 1968

FOTO, VIDEO Historky ze starých časů, kdy světu vládnul beat, jsou dodnes tématem vášnivých restauračních diskusí pamětníků. Mýty a legendy z nich upředené stávají se důvodem k závisti mladších generací, jejichž srdce k těm dobám tíhne, ačkoli oči a uši při nich nebyly. Není to zase tak dlouho, co se v příšeří pražské Lucerny ti první s kšticí již značně prořídlou ponořili do vzpomínek, ti druzí s dosud bujnou hřívou mohli si myslit: „Aha, takové to tedy nejspíš tehdy tenkrát bylo!“ Stačilo jen přivřít oči a duševním zrakem sledovat ten úchvatný film pro pamětníky.

Poprvé (mezník)

1. Československý beat festival byl veliký předvánoční svátek roku 1967 (20.–22. prosince). Pět koncertů – dva odpolední, dva večerní soutěžní a závěrečný finálový – přivedlo na pódium Lucerny, večer vždycky nabité, odpoledne ne docela, téměř třicet skupin z celé republiky. Vedle známých souborů se kapely vybíraly soutěžními předkoly. Technickou stránku zajišťovala firma Dynacord. S výjimkou právě ve Švýcarsku zaměstnaných The Matadors tu byl víceméně každý, kdo tu být měl.

Přes všechny výhrady – zejména ohledně zvuku, jak jinak – poskytl festival docela přehledný obrázek, kam až to domácí beatová scéna dotáhla. Dojem rozhodně nebyl skličující, protože kromě předpokládané úrovně špičkových a zavedených skupin se v dobrém světle představila celá řada nových nebo staronových jmen.

Festival, jehož konání znamenalo pro beat velkou, třebaže opožděnou satisfakci, navíc ukázal, jak široké je spektrum tehdejší rockové muziky. Vedle revivalistické příležitostné Volkovy kapely Mickey & Rock’n’roll Stars klečel na kolenou Petr Novák s George & Beatovens, plály ohně The Primitives Group, Pavol Hammel s Prúdy „zaklínal hady“, svítily vokály The Rebels a bylo hráno (ale skoro neslyšeno) na cimbál brněnského Vulkánu.

Letmý pohled na statistické údaje festivalu říká zcela jasně, že převažovaly soubory z hlavního města – pražských kapel hrálo dvanáct, zatímco zbytek republiky byl zastoupen poměrně vyrovnaně: pět skupin z Čech, pět z Moravy (z toho tři brněnské) a šest slovenských (z toho čtyři bratislavské).

Rozdělení možná nebylo tak docela spravedlivé, ale určitá objektivita v rozvržení platila; Praha byla od počátku beatového hnutí přece jen nejživějším městem a z masivnosti jeho podhoubí vyplýval solidní kvalitní průměr.

Flamengo s Kahovcem a Franclem, 1967

Do finálového koncertu vybrala porota čtyři pražské kapely (Flamengo, Framus Five, Olympic a Rebels), dvě bratislavské (Prúdy a Soulmen), a brněnské Synkopy 61 zastupovaly Moravu. Jedinou cenu pro Prahu však získal Michal Prokop (nejlepší zpěvák), zatímco Hana Ulrychová, hostující s olomouckými Bluesmen, byla oceněna jako zpěvačka. Zvláštní cenu za texty si odnesly Prúdy a velkou cenu festivalu Soulmen.

Pro mnohé pražské fanoušky i hudebníky bylo rozdělení cen důvodem k diskusím i naštvání, ale když už se soutěžilo, bylo sympatické, že porota nepřihlížela k dřívějším zásluhám nebo k popularitě a citlivě reagovala na skutečný aktuální přínos. Koneckonců Ulrychová s Prokopem stejně jako hlavní opory Prúdů (Hammel s Vargou) a Soulmenů (Ursiny s Frešem) svůj talent v průběhu dalších let potvrdili dost důrazně. 

Opravdová přehlídka

Bez zajímavosti není výčet lidí, kteří se na pódiu ukázali, třebaže na počátku své muzikantské dráhy a v kapelách ne vždy přesvědčivých. Například Jan Hasník (Spies, Ostrava), Zdeněk Kluka a Petr Ulrych (Atlantis, Brno), Oldřich Říha (Sinners, České Budějovice), Jaroslav Vraštil, Rudolf Ticháček a Vladimír Grunt (Bluesmen, Olomouc), Jiří Korn (Rebels, Praha), Martha a Tena Elefteriadu a Aleš Sigmund (Vulkán, Brno), Petr Rezek a Karel Černoch (Juventus, Praha), Josef Janíček (Primitives Group, Praha).

Samostatnou kapitolkou bylo vystoupení pražských Primitives Group s prvním pokusem o výpravné divadlo, které později v podstatně dokonalejší formě kapela podporovala i muzikantským vzestupem. Na 1. festivalu bylo její ohněm a kouřem doprovázené hraní ještě v začátcích a rozpačitě přijímané.

Při neúčasti Matadors nezapůsobila pražská špička, jak se čekalo (kupodivu tentokrát ani Olympic), a tak zcela noví Rebels svěžími westcoastovými čtyřhlasy a Framus Five rhythmandbluesovou stylovostí vzbudili u publika i kritiky zasloužený ohlas.

Do podobných škatulek patřily dvě moravské kapely. Zkušené Synkopy 61, vycházející z ideálu Beach Boys (Rebels se orientovali na příbuzné The Mama’s and The Papa’s), a neznámí Bluesmen (silnější hlavně instrumentálně, ale posíleni hostující Ulrychovou) patřili k těm nejlepším okamžikům festivalu.

Hammelovy a Vargovy písničky v podání Prúdů obecenstvo příliš neakceptovalo; zato si jich všimla porota.

Na hlavním vítězi, Soulmenech s Dežem Ursinym, Fedorem Frešem a Vladem Mallým, se shodli téměř všichni, snad s výjimkou některých pražských hudebníků. Ursiny, věrný svému tehdejšímu přesvědčení, zpíval vlastní skladby s anglickými texty (jako dříve s Beatmen). Výborně vystavěné kompozice s neobyčejně působivými, citlivými aranžmá, zahrané navíc technicky zdatnými hudebníky (včetně Ursinyho úsporných, promyšlených kytarových sól) a zazpívané s přesvědčivostí a nadhledem – to byla nefalšovaná „bomba“ celého festivalu. Autorsky i hráčsky vyvážené trio, pracující dokonale s dynamikou (jediné skutečně perfektně zvládlo Lucernu i zvukově), zahrálo suverénně i dvě převzaté skladby, evergreen Sunny a beatlesovskou She’s Leaving Home; vedle nich ovšem Ursinyho skladby Baby Do Not Cry, Sample Of Happiness nebo na Cream upomínající Wake Up obstály naprosto rovnocenně. 

Podruhé (poslední odvaz na Titaniku)

Od invaze vojsk Varšavské smlouvy uplynuly zrovna čtyři měsíce, Jan Palach měl před sebou necelý měsíc života, dětičky si okusovaly nehty nervozitou z toho, jak asi dopadne vánoční nadílka, obrozené občany začala zvolna pohlcovat plížící se normalizační nuda. Pražská Lucerna praskala 22. a 23. prosince 1968 ve švech, československý beatový národ si četl ve „svém“ cyklostylovaném manifestu: „Chceme se uvolnit, smát. Chceme zapomenout na okolní svět, poněkud pochybně a mizerně zařízený, jevící se nám jako veskrze špatný se všemi válkami a politickými přehradami. Elektrickými a elektrizujícími fonetickými šoky boří pomyslné čáry státních hranic... Venku nás svět opět chytí za límec, svět všedních realit, velkých rozporů a malých nadějí.“ Sotva dýchatelný vzduch, výpary a potem davu zmáčené stěny Lucerny se opravdu alespoň na dva dny staly předobrazem onoho „veselého ghetta“, v němž pak československému rocku bylo žít, nebo spíš živořit po celé dvě následující dekády. Předvánoční dobové tance na tomto Titaniku ovšem stály za to.

Olympic

Selhávající paměť diváků i účinkujících musí pro tuto chvíli nahradit dobové glosy v tisku, tedy spíš v prvním opravdovém rockovém časopise Pop Music Express, jakkoli z nich novinářská nezkušenost a fandovská naivita čouhá jak sláma z bot. (Některé postřehy bude potřeba drobně oglosovat, uvést do souvislostí, neboť jejich vědomí je, jak říká režisérka Chytilová, to nejdůležitější.)

Po pořádku: „Čestná úloha – zahájení festivalu – připadla symbolicky pražské skupině The Samuels, ve které známé osobnosti jako Petr Kaplan nebo ´monarcha beatu‘ Mickey Volek reprezentují naši beatovou scénu od samého začátku. Stylové zaměření, obohacené moderními prvky, spočívá v oblasti rock’n’rollu a raného rhythm’n’blues, pro které mají největší předpoklady. Myslím, že profesionální lehkost a samozřejmost, která provázela jejich vystoupení, zvláště v podání skladeb Roll Over Beethoven nebo Jenny Jenny, přispěje k rozšíření zájmu našich posluchačů o tuto oblast ve světě dnes znovu populární právě tak, jako přispěla k navození té správné atmosféry celého festivalu,“ reportoval tehdy recenzent, zároveň ale i jeden z organizátorů Miloslav J. Langer.

Matadors  s Viktorem Sodomou, 1967

„Naproti tomu brněnské Synkopy 61, které přes všechny pověsti stále patří mezi špičku, na mě nezapůsobili stejným dojmem jako loni. Přestože některé jejich nové písničky jako Casanova vzbudily velkou pozornost, myslím, že ve svém vývoji trochu ustrnuli a nepřinesli nic nového. Z neznámých skupin se na festivalu objevili Kings z Tábora zvláště pozoruhodní svým sólovým zpěvákem M. Kolářem, který příjemně oživil paletu festivalu tomjonesovským pojetím (Green Green Grass Of Home). Kolář sice ještě nenašel svůj vlastní výraz a vliv Toma Jonese je v jeho projevu až příliš zřetelný,“ mínil novinář a téměř vizionářsky vystihl neblahou roli Synkop v následujících dekádách.

„Bratislavské Prúdy si již po dlouhou dobu udržují pověst skupiny proslulé náročnými vlastními skladbami a jejich Čierna ruža se také v anketě kritiků objevovala velmi často. Tuto pověst nezměnilo ani festivalové vystoupení, i když přechod k r’n’b pojetí se mnoha kritikům zdál trochu zbytečný.“ Zde podotkněme, že vystoupení bylo důležité zejména pro čerstvého konzervatoristu Mariána Vargu, který v Lucerně zhlédl závěrečný koncert britských The Nice, což bez diskuse zásadně ovlivnilo podobu jeho příští kapely Collegium Musicum.

„Závěr prvního festivalového koncertu patřil skupině The Primitives Group a byl to závěr v pravém slova smyslu. Zákulisí i kuloáry se během několika minut zcela vyprázdnily a každý se snažil zaujmout místo, ze kterého alespoň trochu uvidí  ´co bude‘. Nikdo nebyl zklamán. Vystoupení Primitives Group mělo precizní dramaturgii, která spojila náročné skladby z repertoáru Mothers Of Invention a The Fugs pevným řádem a logickou postupností v pokusu zobrazit svět, který nás obklopuje, s mrazivou otevřeností. Světelné i zvukové efekty navodily dokonale příslušnou atmosféru. Psychedelic music je oblast, kde hranice mezi samoúčelným showmanstvím a vyjádřením určitého názoru je velmi úzká a přestože vokální a instrumentální projev skupiny byl neporovnatelně lepší než kdykoli předtím, je opravdu škoda, že hlavní osobnost skupiny, Evžen Fiala, není přímo jedním z hudebníků.“ Připojme starší názor: undergroudoví pionýři se tehdy stali jakýmsi předobrazem The Plastic People Of The Universe (vznikli o rok později) a krom „podzemního žezla“ (cituji Jirouse) jim předali i znamenitého kytaristu Josefa Janíčka. Amatérský záznam z tohoto koncertu je pravděpodobně jednou z pouhých dvou dochovaných nahrávek Primitivů.

„Snad největším překvapením festivalu byla nová pražská kapela Blue Effect, která vznikla na podzim roku 1968 ze známých osobností jako Radim Hladík nebo Vladimír Mišík a zaměřila se na oblast avantgardního r’n’b. Cílevědomě uplatňuje i vlastní tvorbu, kterou velmi dobře reprezentuje jejich nejúspěšnější skladba Sunny Grave a také převzaté evergreeny jako Summertime nebo I’ve Got My Mojo Working, podávané v důsledném vlastním aranžmá. Myslím, že Blue Effect při jeho nesporných interpretačních kvalitách patří již dnes mezi ty naše skupiny, které jednou budou moci aspirovat i na postavení ve světové špičce.“ Zde bylo, naneštěstí, přání otcem myšlenky. Plíživá normalizace (zrušené britské turné) a následné rozpory v kapele vykonaly své. Album Meditace (1970) jen velmi nepřesně vystihuje tehdejší rockový nápřah kapely pojmenované podle „modré knížky“, průkazu osvobozujícím od „nejčestnější“ občanské povinnosti, totiž sloužit v armádě.

„Klaunova zpověď Petra Nováka, který patří mezi naše nejangažovanější zpěváky a je velmi úspěšný i jako autor se celkem jednoznačně umístila v obou částech ankety a stala se nejúspěšnější skladbou roku 1968. Dobrý dojem z jeho vystoupení jen podtrhl dokonalý doprovod skupiny George & Beatovens.“ Což o to, dojem z vystoupení byl opravdu velmi emotivní a klečící Petr Novák se slzami na krajíčku pohnul i těmi nejotrlejšími rockery, leč aktualizace písně Špinavý je chudých ráj na Špinavý je rudých ráj mu dva roky poté přinesla zákaz vystupování a vlastně už trvalou pozornost StB.

Miki Volek a bratři Kaplanovi - Samuels Band, 1968

„Umístění Michala Prokopa a Framus Five v Beat Pollu, které jejich festivalové vystoupení jen potvrdilo, hovoří samo za sebe a myslím, že je zbytečné cokoli dodávat.“ To je pravda, snad by se ještě slušelo říct, že na jedné z jam sessions, které se konaly v noci ve smíchovském Music f Clubu, si Michal vyhlédl mladičkého kytaristu kapely Double Time Luboše Andršta.

„Vystoupení Olympiku bylo, zvláště v souvislosti s jejich působením ve Francii, očekáváno s velkou pozorností a zvědavostí. Pravda, nepřineslo nic nového, ale profesionalita skupiny, důsledná snaha po uplatnění vlastního názoru a dosažení osobitého soundu znovu prokázaly, že postavení, které Olympic již dlouhá léta zaujímá v naší beatové hudbě, není nijak neoprávněné.“ Jedno z mála vystoupení zachycené televizními kamerami jen potvrzuje, že Olympic byl v době mezi alby Želva a Pták Rosomák opravdu na vrcholu tvůrčích sil.

„Třetí festivalový koncert zahájila nová a poněkud neznámá bratislavská skupina Blues Five. Dílčí nedostatky zcela zastínilo nadšení a angažovanost sólového zpěváka Petera Lipy. Přesto jejich úspěch byl překvapením i pro ně samé.“ Z dnešního poslechu je možná roztomilá Lipova šišlavá angličtina; důležitější bylo, že skladba se objevila na LP desce II. československý beat festival.

„Se spontánním soulovým cítěním Petera Lipy tvořilo zajímavý kontrast vystoupení ostravského Flaminga, které se vlastně poprvé představilo čistě beatovému obecenstvu s plejádou svých hvězd, Hanou Zagorovou, Petrem Němcem a Marií Rottrovou, a myslím, že velmi úspěšně. Dalo by se charakterizovat slovy precizní, profesionální a dokonalé. Takovou přesnost nástupů a celého provedení jsem ještě neviděl. Pro můj vkus však bylo až příliš akademické. Pouze u Marie Rottrové jsem měl dojem, že jde o skutečný prožitek.“ Zde pochvalme dobrý recenzentský odhad: ačkoli se pak kariéry Zagorové i Rottrové ubíraly směrem do středního proudu pop music, Rottrová tu schopnost opravdického „soulového“ vcítění se do skladby nikdy nepotratila.

„West-coast, který byl jedním z nejpřitažlivějších směrů roku 1967 byl na prvním festivalu vedle Synkop 61 reprezentován hlavně skupinou The Rebels, kterou letos vystřídali pražští The Cardinals. Z jejich vystoupení na mne nejvíce zapůsobilo provedení starého gospelu I Believe.“ Kdyby nic jiného, Radima Hladíka tehdy upoutal výkon neznámého litvínovského zpěváka Leška Semelky, takže když se rozkmotřil s Mišíkem, nabídl mu pěvecký post v Blue Effectu (vlastně už Modrém Efektu). Krátce po něm přibyl do kapely i tehdejší baskytarista Cardinals Josef Kůstka.

„Soul music byla na festivalu zastoupena velmi početně, zdá se, že je to směr, který si v uplynulé sezóně získal největší pozornost našich hudebníků. Reprezentovala ho i skupina Apollo Beat se zpěvákem Viktorem Sodomou, který znovu potvrdil, že právem patří mezi naše nejlepší zpěváky. Appolo Beat podal téměř stejně profesionální výkon jako Flamingo, byl však méně precizní právě o ten správný odstín, který umožňuje vložit do provedení skladby i kousek uměleckého prožitku.“ Sodomova rocková labutí píseň byla pro publikum doslova šokem. Do půl těla obnažený blonďatý efébek ozdobený jen kožešinovým boa vystřihl znamenitou verzi Southova hitu Hush, písničky, kterou proslavili Deep Purple. Repertoár příštích let byl už jen dokladem zmarnění jednoho velkého talentu.

„Závěr třetího festivalového koncertu tvořilo vystoupení přední pražské skupiny Flamengo, složené z vynikajících a talentovaných hudebníků. Flamengo ani zdaleka nepodalo svůj obvyklý výkon, na který jsem se těšil, a zapůsobilo na mne trochu nevýrazným a bezbarvým dojmem.“ Byl to totiž jeden z posledních koncertů Flamenga se zpěvákem Karlem Kahovcem, který si v Lucerně ještě odzpíval své hity Poprava blond holky či Paní v černém. Leč většina kapely už byla rozhodnuta vydat se jinudy – do mnohem rockovějších vod, ano, směrem ke Kuřeti v hodinkách.

Ozdobou nedělního večera měly být především akvizice z kapitalistické ciziny. „Ve vystoupení holandské skupiny Cuby & Blizzards, se mísily improvizační jazzové prvky s beatovou hudbou. Zvláštní pozornost si zaslouží vystoupení sólového kytaristy Eelco Gellinga.“ Pravda, o téhle holandské kapele se hodně dlouho mluvilo a dle pozdějších Hladíkových řečí Gelling značně ovlivnil jeho způsob hry. Ale to je asi tak všecko.

Na úplné finále II. československého beatového festivalu se vzpomíná dodnes, „Z Anglie se festivalu zúčastnila přední skupina The Nice, která reprezentovala avantgardu světového vývoje úzce korespondující s moderním jazzem. Její vystoupení a zvláště výkon varhaníka Keitha Emersona byly fascinujícím zážitkem spojujícím profesionalitu s vysoce uměleckým prožitkem.“ Původně byli dojednaní Spencer Davis Group, leč z amerického turné se jim do srdce Evropy moc nechtělo. Agentura (a vydavatelství) Chrysalis pak nabídli novou neznámou kapelu Jethro Tull anebo The Nice, kapelu, která se s úspěchem pokoušela vmístit klasickou hudbu do rocku. Jistěže bychom z dnešního pohledu volili spíš Jethro Tull, leč extatický projev Keitha Emersona při skladbách Rondo, Karelia či dodnes nádherné verzi Bernsteinovy Ameriky včetně demolice hammondových kláves a vrhání nožů do drahých Leslie reprobeden znamenal pro zdejší publikum zážitek, vytržení, něco, s čím se ještě nikdy v životě nesetkali.

Když festival skončil, bylo už brzo ráno, Štědrý den roku osmašedesátého. Nad pódiem v Lucerně zhasla světla – a vysvitla hvězda. Naděje? V dýmu a mlze se prý rýsoval nápis (beatový) Národ sobě. Kdepak, nic z toho nebyla pravda: Třetí (a poslední) československý beatový festival se konal až v roce 1971 a jeho režii už měli ve svých rukou nově povstavší likvidační čety SSM. Svazáci. Hrobaři. 

Vojtěch Lindaur (s laskavým přispěním Ondřeje Konráda)

 

 

Vložil: Anička Vančová

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace