Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Zmizelí Češi

Zmizelí Češi

René Flášar pátrá po osudech zmizelých, kteří se již dávno ztratili i z policejních svodek

Sex, pivo a rokenrol

Sex, pivo a rokenrol

Rockové příběhy; ve spolupráci s časopisem Rock´n ´all

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Nekompromisní, plná korupce, narkopolitiky, vášní i násilí… Argentinská politika je zkrátka jako jedna velká detektivka

08.02.2018
Nekompromisní, plná korupce, narkopolitiky, vášní i násilí… Argentinská politika je zkrátka jako jedna velká detektivka

Autor: lavoz.com.ar

Popisek: Jorge Fernández Díaz

Že nejspíš nebude v Argentině všechno tak úplně ‚‘košer‘, to tušíme už dávno. Nyní ale Jorge Fernández Díaz odhaluje pravdu, z níž vás zamrazí. Jeho thriller Dýka vydalo nakladatelství Kniha Zlín.

Argentinská politika je jedna velká detektivka. Všudypřítomná korupce a prostředí bující „narkopolitiky“, pro kterou je typická vzájemná podpora drogových kartelů a vládnoucích elit, kdy výměnou za financování volební kampaně je nabízeno krytí trestných činů. Spisovatel Jorge Fernández Díaz coby zkušený novinář konstatuje, že noviny publikují jen asi pětinu z toho, co vědí.

Dýka

Naopak román umožňuje zaznamenat vše podstatné s tím, že fiktivní postavy jsou inspirovány stovkami postav skutečných: Vysloužilý voják z války o Falklandy, jakýsi protipól Jamese Bonda, nyní pracuje pro argentinskou tajnou službu, kde se zaobírá spíš podřadnými záležitostmi. Když dostane za úkol chránit španělskou právničku Nurii, která do Buenos Aires přijela domlouvat obchody s vínem, příběh nabídne i svou ‘bondgirl‘. Jenže argentinské víno není tak čisté, jak se zdá, a vše se překvapivě zvrtne…

Autor: Jorge Fernández Díaz
Žánr:
thriller, detektivka
Nakladatelství:
Kniha Zlín

Ukázka z knihy:

Ta sobota byla tenkrát dost perná. Když jsem jich postřílel na ústupu pět nebo šest, dostal mě anglickej odstřelovač s infračerveným zaměřovačem, napálil mi to přímo do břicha. To bylo v bitvě u Mount Longdonu. Než jsem se stačil probrat, na štábu už všechno zařídili: vzdali jsme se. Po návratu jsem dostal tři medaile a zavřeli mě ve vojenský nemocnici na psychiatrii. Potom mě přinutili podepsat nějaký důvěrný lejstra a tajně mě naložili s dalšíma nebožákama a pomatenýma do náklaďáku a dva roky mě drželi v táboře Campo de Mayo, kde jsem absolvoval výcvik pod vedením Leandra Cálgarise.
Cálgaris od tý doby pracuje ve státní zpravodajský službě. Říkáme mu „plukovník“, i když technicky vzato je to válečnej veterán, a pyšní se tim, že nám od roku 1984 šéfuje při stínovejch operacích. Všichni prezidenti i ministři se s ním někdy v životě setkali, a v politickym světě je teď známej jako „chlápek, co umí řešit problémy“. Starouš mě naučil číst a učit se, a taky používat spoustu jinak zapovězených výrazů. Podařilo se mu zabránit tomu, abych se střelil do hlavy jako plno kámošů ze zákopů. Dlužím mu hodně. Přes to všechno přiznávám, že bych ho někdy nejradši zabil.
Holka, kterou teď sleduju, nepředstavuje pro stát žádný nebezpečí. Ale je to takovej ten případ, kterym splácíme účty. Jsem jí v patách už od pátku a vím, že teď nadešla ta správná chvíle. Jsme na diskotéce v pobřežní čtvrti Costanera. Ta holka má kluka, co si o sobě myslí, že je někdo, a že mu je zavázanej samotnej Prcek Guzmán. Jezdí v porschi a nosí u sebe devítimilimetrovou P08, ale přitom na živáčka nikdy nevystřelil a netuší, jaký to vlastně je něco takovýho udělat.
U vchodu mě zarazí namakanej blonďák a pohledem mi připomene, že jsem pořád jenom mizernej černoch, ale v mym pohledu ho něco přesvědčí, že mu můžu docela dobře rozbít hubu, takže mě nakonec pustí a já vejdu do kouře, světel a kraválu. Loktama si razim cestu a na baru si řeknu o pivo. Ta holka je zrzka, má na sobě žlutý šaty a na parketu se pohybuje s očima v sloup, chvíli blízko a chvíli daleko od toho grázla, co tancuje jenom lehkýma posunkama a očima obhlíží okolí, jako by kolem něj stáli možný klienti nebo nepřátelé.
Za chvíli už kolem něj postává sedm anorektiček a různých týpků a všichni dohromady se objímaj, pokřikujou a olíbávají se, se a pak zapadnou někam do rohu. Tam se usídlej a dvě hodiny chlastaj kořalku, dokud jeden z nich neodpadne a další dva do sebe nezůstanou zapletený, že není poznat, kterej je kterej. Už jsem zažil hodně kaleb, ale málokdy jsem narazil na takhle vyřízenou holku. Žlutá barva jí vystoupala až do obličeje a teď neví, jestli má jít blejt nebo si koupit ketamin. Její kluk, což je jedno velký hovado, s jointem v puse vstane a odvede ji na pánský záchodky. Chce jí něco píchnout do paže, aby se probrala. Je to šméčko od falešnýho překupníka, falešnýho šéfíka a falešnýho grázla. Loktem mu dám ťafku do nosu a jeho pistoli hodim do záchodu.
Holka neví, kde je: brouká si písničku od kapely Sumo, chce zrcátko, a abych jí vysvětlil, o co jde, a já si všimnu, že někde ztratila botu. Vezmu ji kolem pasu, toho sejmutýho šmejda překročíme a dovleču ji až na ulici. Váží i přemejšlí míň než umělohmotná figurína. Uložím ji na zadní sedadlo auta a vezmu to směrem k hlavní třídě Libertador, odkud najedu na panamerickou dálnici.
Když dorazim do oblasti La Horquetya v okrese San Isidro, broukám si pořád tu samou písničku. Hlídač vyjde z kukaně, pozná mě a rádiem zavolá šéfa. Zapálim si cigáro, v domě se rozsvítí pár světel. Holka neví, jestli udělala zkoušku z chemie za třetí ročník. Přijde si pro ni uslzená matka v županu a služebný v růžovym. Odvedou ji do postele a zavolaj doktora. Otec celej ten hlouček sleduje s rukama v kapsách, opřenej o svůj teréňák.
„Tak to bude celkem za pět dní, pane poslanče,“ oznámim mu.
„Já už nespím deset. Děti se nám podobají, ale někdy tak moc, až jsou jiné.“
Dostanu zaplaceno, nastartuju a zmizím ve tmě.

Lali je třicet osm, ale vypadá na padesát. Už šest let jede na kokainu, ale má pořád dobrou figuru. Jmenuje se María Laura: hnědý oči, dlouhý blond vlasy zapletený do copánků, typ rockerky. Hodně vyrejžovala v devadesátkách, kdy pracovala jako paparazzi pro mezinárodní společenský časopisy. Teď je na tom ale dost bídně, a tak svoji duši musela prodat samotnýmu ďáblovi, hlavně aby se nemusela zbavovat svojí sbírky nikonů, canonů, teleobjektivů, digitálních foťáků s high definition, a hlavně svojí Yamahy FZ16. Jen tak tak jsme ji vysekali z jednoho případu nelegálního obchodu s omamnejma látkama, a teď pro nás na objednávku sleduje lidi. S motorkou jí to jde skvěle a Cálgaris jí platí zabavenýma zásobama, který schovává v trezoru. Tentokrát jí vezu pěkně čistej nášup: jestli odolá pokušení a hezky to rozdělí, může si v Palermo Hollywood přijít na pěkný prachy. Poldové o všem vědí a nechávaj ji na pokoji. Lali dýluje lidem ze šoubyznysu. Citlivky, co potřebujou utlumit úzkost bohů.
Kopu do plechovejch dveří, protože na zvonek tu všichni kašlou. Je pět hodin odpoledne, ale tipuju, že po čtyřech probdělých nocích leží v kómatu. Za chvíli otevře. Škvírkou se mě sípavě zeptá nějakej polochcíplej upír: „Co tady kurva chceš, Remile?“ Mám všelijaký jména, ale mezi svejma jsem známej jako Remil. To kdysi vzniklo z takovýho vtípku mezi vojákama, a v Port Stanley se to pak vžilo. Patřil jsem mezi vojíny k těm drsnějším. „Debil, co se ráno nemyl. Ránonemyl, Remil!“ říkal mi při prvním nástupu vždycky seržant. Myslel to jako pochvalu. No a ten Remil už mi zůstal. „Mám hlad,“ svěřím se Lali a strčim do dveří. Blondýna zavrávorá, je úplně nahá a dlouhý rozpuštěný vlasy jí sahaj až k zadku. Bydlí v přízemním bytě v ulici Honduras. Dveře vedou do garáže předělaný na loft. Obejvák je vlastně autodílna s Yamahou zaparkovanou veprostřed. Je tam nářadí a natajnačku pořízený fotky míň známejch osobností z filmu a televize. O pár kroků dál je podlouhlej pokoj, s kulatou postelí vlevo a fotolabem napravo: tam odpočívá všechno nádobíčko. Při pohledu na něj mi docvakne, že poličky jsou nějak poloprázdný. Lali dala pár věcí do dražby, aby měla na živobytí a nemusela pouštět kokain. Z koupelny vyjde nějakej nahej zombie: na prsou má vytetovanou Evitu a Micka Jaggera. Rozepnu si knoflíky u kabátu a předvedu mu svůj pásek. Ten kluk neví, co je glocka, ale tuší, že jestli se hned nezdekuje, dost to ode mě schytá. Vmžiku si sesbírá hadry a zmizí jak pára nad hrncem. Otevřu lednici a vytáhnu z ní šunku a toustovej chleba; udělám si sendvič. Lali je úplně fuk, že jí tam očumuju nahou; sedne si na vysokou stoličku, aby nějak zpracovala kocovinu, a je úplně zticha. Kdysi jsme spolu něco měli. Jenom takový postelovky, nic víc, ale vlastně ji mám pořád rád. Nelíbí se mi, že je to fetka, ale už mockrát mě seřvala, že mi do toho vůbec nic není. Takže z kapsy vytáhnu ten nášup zabalenej do alobalu, na chvilku jí to ukážu a dám ho do mrazáku.
„To jsem teda zvědavej, jestli se ti to vybavení někdy podaří dostat zpátky,“ řeknu jí a vzápětí se zakousnu do sendviče: je jak z polystyrénu. Aby ho šlo vůbec pozřít, otevřu si pivo. „Plukovník vzkazuje, že jestli do toho půjdeš na vlastní pěst, pošle mě sem rozmlátit ti bejvák.“…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace