Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Zmizelí Češi

Zmizelí Češi

René Flášar pátrá po osudech zmizelých, kteří se již dávno ztratili i z policejních svodek

Sex, pivo a rokenrol

Sex, pivo a rokenrol

Rockové příběhy; ve spolupráci s časopisem Rock´n ´all

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Poznamenaly ji osobnosti i dramatické události. Kdyby tak budova uměla vyprávět...

04.02.2018
Poznamenaly ji osobnosti i dramatické události. Kdyby tak budova uměla vyprávět...

Autor: XYZ

Popisek: Divadlo na Vinohradech

Historii druhého nejvýznamnějšího pražského divadla, Divadla na Vinohradech, psali nejen herci, režiséři, dramatici či výtvarníci, ale i řada událostí, které pořádně zacloumaly celou naší zemí. Poutavě o ní vypráví Jiří Žák v knize Vinohradský příběh aneb Historie druhého českého divadla, kterou vydalo nakladatelství XYZ.

Jak by s námi rozmlouvaly domy, kdyby uměly rozprávět? Stěžovaly by si, jak s nimi zacházíme? Děkovaly by nám za všechno, co jsme pro ně udělali? Šeptaly by? Křičely? Vyčítaly? Možná ne. Možná by se s námi jen chtěly podělit o své příběhy.

Na náměstí Míru v Praze stojí budova, jíž se v průběhu let říkalo všelijak, ale ať už byl její název jakýkoliv, vždycky se v něm opakovalo jedno slovo – divadlo. I ona s námi mluví, i ona se snaží vyprávět svůj příběh. Záleží jen na nás, umíme-li naslouchat.

Vinohradský příběh

Těmito slovy zve herec, spisovatel a překladatel Jiří Žák v poutavé publikaci k procházce po historii druhého nejvýznamnějšího pražského divadla. Seznamuje nás v ní nejen s budovou samotnou a procesem jejího vzniku, ale především s duší divadla – s herci, režiséry, dramatiky i výtvarníky, kteří stali nedílnou součástí sta let existence Divadla na Vinohradech.

Autor: Jiří Žák
Žánr:
divadlo
Nakladatelství:
XYZ

Ukázka z knihy:

Nejzkušenějším stavitelem divadel byla v té době vídeňská firma Fellner a Helmer, která se mohla pochlubit celou řadou významných projektů, protože snad kromě Francie stavěla divadla po celé Evropě. Konkurz na stavbu Národního divadla však vyhrál domácí architekt Josef Zítek. Jeho talent byl jistě nezpochybnitelný a vlastenecké důvody jeho výběru zřejmé. Jenomže do té doby se jako autor prosadil pouze stavbou farního kostela ve Vídni a muzea ve Výmaru. Spolu s Josefem Schulzem sice projektoval budovu pražského Rudolfina, ale stavba byla odložena a dokončena až v roce 1884. Ale divadlo?
Těmto pochybnostem jako by dala za pravdu následující tragická událost, jež se měla ve svých následcích stát druhým důvodem, proč hlasy volající po druhé české scéně jen zesílily. V pátek 12. srpna 1881 nedokončená budova Národního divadla vyhořela. To byla těžká rána. Českým vlastencům zatrnulo, a to nejen proto, že se během jediného večera takřka zhroutil jejich sen.
Následující dny se sice staly demonstrací soudržnosti českého národa a sbírka na novou dostavbu Národního divadla se stala bezpochyby jednou z nejsvětlejších kapitol naší historie, neboť za jediný měsíc vynesla víc než za předcházejících třicet let. Ale pochybující hlasy nezmlkly, naopak. Co když se bude něco takového opakovat? Kdyby k něčemu takovému došlo ještě jednou, nepřijde český národ definitivně o své jediné divadlo?
Podivné chování architekta Zítka celou věc ještě zkomplikovalo. Když ho Sbor oslovil, aby předložil v co nejkratší době plány na dokončení poškozeného Národního divadla, Zítek odmítl. S odstupem času se zdá, že prostě považoval jednání Sboru za nepříliš profesionální, vzhledem k tomu, že Sbor zasahoval do jeho vlastních kompetencí, a nehodlal ustoupit od svých profesních zásad. Jenomže v tisku se objevily útoky na jeho osobu a odbornou způsobilost. Přestože se František Ladislav Rieger snažil konflikt urovnat, Zítek se nakonec místa hlavního architekta vzdal, ačkoliv ještě krátce předtím tvrdil, že stavbu dokončí zadarmo. Dokončení se tedy ujal Zítkův žák a spolupracovník Josef Schulz, jenž se podílel i na původním projektu. Pod jeho vedením bylo Národní divadlo dokončeno a v neděli 18. listopadu 1883 také slavnostně otevřeno.
Pochybnosti však zůstaly. Svědčí o tom například spor o Hynaisovu oponu, který neskončil ani otevřením divadla. Odborná komise vyčítala malíři šedozelený odstín, zobrazené hubené postavy i jejich oděv. Naléhala, aby Hynais oponu podle jejich požadavků předělal. Než se ovšem cela věc vyřešila, opona musela být zavěšena, aby se stihlo slavnostní otevření. Ani později se však situace nezklidnila. Sbor i odborná kritika se s tímto postupem nesmířily. Zároveň jako by se akcentoval jeden z rysů české národní povahy, jenž se dá nazvat jedním slovem: závist. Po dlouhá léta se totiž bude udržovat tradice, že zřízení druhé české scény bylo vedeno především snahou „přetrumfnout“ Národní divadlo.
Byl tu ovšem ještě jeden a zcela prozaický důvod. V letech 1886–1887 si v prostoru, který vznikl zbořením městských hradeb, mezi novou budovou Národního muzea a místem, kde už v roce 1871 vzniklo nádraží Františka Josefa (dnešní Hlavní nádraží) a kde byla v posledním desetiletí 19. století vyprojektována architektem Josefem Fantou nová a nádherná nádražní budova v secesním stylu, si pražští Němci nechali postavit Nové německé divadlo (dnešní Státní opera). To byla ona pomyslná poslední kapka, rukavice hozená do tváře české veřejnosti. Hlasy volající po druhém českém divadle se staly hlasitým a jednohlasným chórem.
A právě v tuto chvíli vstupuje na scénu muž, kterého si osud vyvolil, aby toto volání vyslyšel. Nutno ovšem dodat, že on sám tomuto osudu výrazně napomohl. V roce 1900 mu bylo již padesát let a měl za sebou pozoruhodnou karieru. Narodil se v Dobrušce, studoval gymnázium v Hradci Králové a po maturitě přešel na filozofickou fakultu do Prahy. Od malička jej přitahovala literatura, psal historické povídky a romantické romány. Osudem se mu však stalo divadlo, jemuž se začal ochotnicky věnovat už během středoškolských studií. Jmenoval se František Adolf Šubert a zvláštní shoda okolností tomu chtěla, aby se stal nejprve prvním ředitelem Národního divadla a o několik let později i prvním ředitelem Městského divadla na Vinohradech.
Pokud jsme přijali Hilbertovu a Dykovu tezi o „monopolu“ Národního divadla, kterési, aspoň podle přesvědčení některých nastupujících mladých umělců, uzurpovalo veškerou moc v rozhodování, jakými cestami a za jakými cíli se bude české divadlo ubírat, docházíme k zajímavému paradoxu. V čele snah o zřízení druhé české scény totiž nestál nikdo jiný než vedení Národního divadla a sám ředitel Šubert…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace