Je nejlepší v celé historii, přitom k tomu pravému se dostala vlastně jen tak mimochodem
04.02.2018
Foto: repro/ČT
Popisek: Barbora Špotáková
V pouhých šestatřiceti letech je již legendou a nejúspěšnější oštěpařkou olympijské historie – jako jediná vybojovala hned tři medaile, z toho navíc dvě zlaté. Světoznámá sportovkyně z Jablonce nad Nisou vypráví o své cestě na vrchol v knize Barbora Špotáková: Zlatá královna, kterou vydalo nakladatelství XYZ.
K atletice ji přivedli v rodném Jablonci na Nisou její rodiče. Na počátku své kariéry se věnovala sedmiboji, na juniorském mistrovství světa v atletice v roce 2000 v této disciplíně vybojovala čtvrté místo. K hodu oštěpem se dostala během svého ročního studijního pobytu ve Spojených státech. A že to bylo rozhodnutí šťastné, o tom již dnes nikdo nepochybuje. Ač je Bára Špotáková stále aktivní, již dnes je atletickou legendou a nejúspěšnější oštěpařkou olympijské historie – jako jediná vybojovala hned tři medaile, z toho navíc dvě zlaté.
Největším úspěchem její kariéry jsou dva tituly olympijské vítězky z roku 2008 v Pekingu a o čtyři roky později v Londýně. Na doposud poslední letní olympiádě v Rio de Janeiru před dvěma lety skončila třetí. Již předtím ale získala v roce 2007 v Ósace získala titul mistryně světa a o deset let později tento úspěch zopakovala v Londýně. V Curychu 2014 zkompletovala svoji sbírku ‘velkých‘ zlatých medailí vítězstvím v mistrovství Evropy. Navíc je od 13. září 2008 držitelkou světového rekordu v hodu oštěpem výkonem 72,28 metru, kterého dosáhla ve Stuttgartu.
I když už o ní toho byla napsána spousta, leccos přece jen možná ještě nevíte. Třeba že vlastní řidičský průkaz na hasičský vůz, zazpívala si na CD kapely Tři sestry, je velkou fanynkou nejslavnější autorky detektivních příběhů Agathy Christie nebo že se jí nelíbí hranaté medaile. Svému stejně starému partnerovi, profesionálnímu hasiči Lukáši Novotnému, porodila na jaře 2013 syna Janka, už na podzim ale opět závodila.
Loňské zlato z mistrovství světa v Londýně se stalo její již desátou velkou medailí, navíc se stala vítězkou Diamantové ligy. Navzdory blížící se čtyřicítce a úvahách, že by synovi mohla ještě porodit sourozence, ale maká tvrdě dál. Její hlavní motivací jsou totiž olympijské hry 2020 v japonskémTokiu.
Autor: Richard Kozohorský
Žánr: osobnosti, sport
Nakladatelství: XYZ
Ukázka z knihy:
V Ósace byla tedy i v očích Barbory Špotákové favoritkou číslo jedna Obergföllová. Naše reprezentantka viděla svou šanci, jak nad Christinou vyzrát, ve vydařeném prvním pokusu – a ono to vyšlo! Obergföllová sice zabojovala, ale stejně jako na evropském šampionátu v Göteborgu, závod na stadionu Nagai psychicky nezvládla. Barbora naopak výkonem 67,07 m ze třetího pokusu překonala český rekord a přivezla si ze země vycházejícího slunce zlato a titul mistryně světa!
Na olympijské hry v Pekingu odjížděla Bára Špotáková jako favoritka favoritek a jinou než zlatou medaili si naše sportovní veřejnost ani nepřipouštěla. Bára tenhle značný tlak nemohla nevnímat. Tak nevděčná role nejenže zavazuje, ale mnohdy až neúměrně svazuje.
Odhady výsledků, výkonnostní analýzy předpokládaných finalistek olympijského závodu, rozhovory kdekoho s kdekým – se Špotákovou a o Špotákové jako nástupkyni hvězdného Jana Železného, trojnásobného mistra světa a držitele tří zlatých a jedné stříbrné medaile z olympijských her… S údivem její bezprostřední okolí kvitovalo, s jakou nenuceností a noblesou Barbora emotivním diskusím na jediné téma čelí a jak se tím pečlivěji, vědoma si blížícího se dne D, věnuje fyzické i mentální přípravě na dosud největší závod kariéry. Jan Železný ten mediální mumraj a valící se zájem fanoušků pochopitelně monitoroval a v pravý čas vystavěl kolem Báry obranný štít geniální poznámkou: „Ty davy lidí, kteří tě neustále obklopují, tě nechtějí uštvat, ale chtějí tě povzbudit. Takhle to ber. Tisknou palce a strašně ti to zlato přejí.“
Zafungovalo to. Mimochodem, v tom předolympijském čase vyhrála Špotáková devět z deseti závodů. Bylo by nádherné překonat v „Pekinu“ osobní a český rekord (69,15 m), ba ani 68,81 m z kontrolního závodu v Praze by nebylo k zahození. A nejlíp hned prvním pokusem…, představovala si. Kolik hodily její soupeřky, byla Barbora s to hlásit i o půlnoci.
Christina nedávno 67,72 m, Steffi 65,71 m, Kubánka Osleydis Menéndezová 65,02 m.
Jenže co když některá z nich hodí sedmdesát? Nebo vylétne třeba jiná? Třeba Britka Goldie Sayersová? Jaký výkon asi bude jistit zlato? A kdy vy, Barboro, dáte sedmdesát? Kolikrát tyhle a mnohé další otázky od novinářů i od lidí, které potkávala na ulici, slyšela a kolikrát trpělivě, ba s úsměvem odpovídala, protože ti všichni drží palce…
Leč všechno mohlo být onoho 21. srpna 2008 úplně jinak!
Veškeré znalecké předpovědi rozprášila ruská diva samý sval a naditá šíje, „pekáč buchet“ nad obnaženým pasem, nohy v teplákách. Marija Vasiljevna Abakumovová, dvaadvacetiletá rodačka ze Stavropolu v Předkavkazsku. Kde se vzala tu se vzala, své soupeřky zadupala právě tím prvním hodem 69,32 m. Jediná Špotáková se v tom momentě zmohla na odpověď. Překonala prvním skvělým hodem český rekord, ale za Ruskou přesto zaostala o deset centimetrů. Z předpokládaných německo-českých hrátek o zlato bylo najednou nervydrásající drama, v němž ruský medvěd nakonec českou lvici pod tlapou udrží. Toto mínění tribun se jevilo s přibývajícími pokusy finalistek stále pravděpodobnější.
Marija Abakumovová byla náhlým, nečekaným a šokujícím zjevením. Kde se vzala, to její soupeřky opravdu moc nevěděly. Snad jen mlhavě vzpomínaly, že v roce 2005 získala Marija titul juniorské mistryně Evropy v litevském Kaunasu. A fakt je jí teprve dvaadvacet…? To si snad děláte legraci, ne?
A bylo mnohem, mnohem hůř. Dokonce mělo drama dvou hráček o zlato vyvrcholit už ve čtvrtých pokusech. Mária, která jako by kulturistce z oka figurou vypadla, byla v ráži. Rozběh… a hod 70,78 m! Proboha, jak je to možné? Krátce před olympiádou se její výkony pohybovaly hluboko pod šedesáti metry. Porazila ji mimo jiné například i Jarmila Klimešová (v olympijském závodě skončila už v kvalifikaci a výkonem 57,25 m celkově jednadvacátá). Finalistky olympijského závodu tyhle indicie očividně rozladily.
To je konečná, prozrazovalo až svíravé ticho tribun Ptačího hnízda, dál už není co řešit. A mlčenlivá atmosféra kolem oštěpařského rozběžiště napovídala, že se Barbora patrně už smiřuje s tím, že si domů poveze stříbrnou medaili.
Jan Železný studoval každý Bářin pohyb v sektoru a každou její grimasu z bezprostřední blízkosti na tribuně pár metrů od rozběžiště a i on měl v těch dusivých chvílích dojem, že sama Bára – ne snad že by rezignovala – si přestává věřit. A později přiznal, že i na něj doléhal nepříjemně tíživý pocit smíru. Že to Barbora, ač evidentně v životní formě, na závěr už psychicky nezvládne. Jen pořád nechápal její jakoby strnulý úsměv. Očekával, že si bude spíš spílat a že právě to ji vyhecuje, nakopne. Uvědomil si ale, že ona se i při jiných velkých závodech usmívá, někdy dokonce přímo směje. To jí vlastně ze sebe pomáhalo setřást nervozitu. Stejně tak i vybavování se soupeřkami, ona vlastně nikdy neposedávala někde stranou na lavičce, nějak zvlášť zachumlaná sama do sebe… Z těch všech myšlenek ho vytrhl až neobvyklý ruch mezi holkami v sektoru. Všiml si, že skoro všechny finalistky, jak tam docela netečně postávaly, se začaly kolem Barbory srocovat, gestikulovat a něco jí vykládat. A vtom pochopil…
Vložil: Adina Janovská