Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou středu i neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ve spleti paragrafů

Koronavirus ve spleti paragrafů

Společně s advokátní kanceláří Vodák, Jehne probíráme pandemii z hlediska práva

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla a bude, anebo naopak

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jsou zdvořilí, ochotní a bezesporu mimořádně pracovití. Jak se jim ale s námi žije doopravdy?

03.02.2018
Jsou zdvořilí, ochotní a bezesporu mimořádně pracovití. Jak se jim ale s námi žije doopravdy?

Autor: repro/martinus.cz

Popisek: Duong Nguyen Jirásková

Počata byla v Litvínově, narodila se v Hanoji, ale v osmi letech ji ‘přesadili‘ zpátky do českých poměrů. Příběh svého života ve světě, vzdáleném od domovské kultury a společnosti přes půl zeměkoule, vypráví Duong Nguyen Jirásková v knížce Banánové dítě aneb Vietnamka v české džungli, kterou vydalo nakladatelství BizBooks.

Žijí mezi námi již několik desetiletí a na jejich nabídku zboží ve stylu ‘od hřebíku po lokomotivu‘ jsme si dávno zvykli. Většinou je totiž známe především jako obchodníky a jsou to právě oni, kdo by se mohl stát vzorem tolik nyní omílané integrace. Dál ctí své tradice, zvyky a kulturu, do níž se narodili, nikomu je ale nevnucují a na veřejnosti šlapou jako hodinky podle našich pravidel. Většinu z nás tedy nejspíš ani nenapadne, že i tady leckdy dochází ke střetu dvou odlišných světů. I když zpravidla jen pod pokličkou a občas se o nich dozvíme jedině díky tomu, že situace natolik vygradovala, až překročila únosnou mez. Jsou ale mezi námi opravdu tak spokojení, jak by se mohlo zdá na první pohled?

Jsem banánové dítě – zvenku žlutá, uvnitř spíše bílá, konstatuje autorka a pokračuje: Na svůj žluto-bílý svět se snažím dívat s nadhledem a psát o něm lehkým perem. Politicky nekorektní (sebe)ironie, švejkovský humor, nadsázka, prořízlá huba, která by ve Vietnamu byla okamžitě zalepena izolepou – to vše tvoří moji osobnost a knihu. Ta obsahuje dvacet příběhů z mého života.

Banánové dítě aneb Vietnamka v české džungli

Píšu o svých rodičích, o tom, jak mě vychovali. Píšu o tom, jak jsem se s tím, jak mě vychovali, prodírala životem v české společnosti. Píšu také o tom, jak jsem si v životě nevěděla rady a chtěla to vyřešit útěkem do Francie. Píšu o hledání muže, o vyhazovu z práce, o depresích a mániích, o Vietnamu, o babičce, zkrátka o všem, co se mi z dnešního pohledu zdá pro můj život důležité. K některým zásadním událostem přidal svůj pohled na věc můj český muž.

Papírově jsem čistokrevná Vietnamka, ale míchá se ve mně jak asijská, tak evropská kultura. Jsem totiž Vietnamka made in Czechoslovakia. Byla jsem počata v Litvínově, narodila jsem se v Hanoji a v osmi letech jsem se s rodiči odstěhovala do východních Čech. Bydlím s českým manželem v Lysé a od narození mám na hlavě dvě lysinky. Miluji švejkovský humor, nadsázku a politicky nekorektní sarkasmus skoro stejně jako stračenky z Českého ráje a cukrovou třtinu z hanojského trhu.

Autor: Duong NguyenJirásková
Ilustrace:
Barbora Balgová
Žánr:
non-fiction
Nakladatelství:
BizBooks

Ukázka z knihy:

Jak to vypadá, když jedete představit nastávajícího zbytku rodiny ve Vietnamu? A co teprve, když jste si vybrali Čecha?
Můj děda z mamčiny strany, jediný prarodič, který mi z obou stran zbyl, vždy trval na tom, že si musím vzít Vietnamce. Popravdě řečeno, mužská linie naší rodiny byla dost zatížená tradicemi a můj dědeček patřil k těm největším tradicionalistům, jaké znám. Když před třemi lety potkal Jakuba poprvé přes Skype, dal nám jemně nůž na krk s tím, že můžeme přijet do Vietnamu, jen pokud se Kuba naučí pořádně vietnamsky.
No jo, jenže to nesmí být můj drahý hudebně hluchý a vietnamština intonační jazyk. Po našem zasnoubení děda slevil ze svých požadavků. Stačí, aby se dokázal domluvit, říkával. Nakonec si rok před svatbou vystačili s tím, že jsem nonstop překládala a Jakub své základy vietnamštiny doprovázel neustálými úsměvy. Vypadal jako stálý občan Ňoumíkova, ale dokázal všem, že rukama nohama se toho dá vysvětlit fakt dost.
Do Vietnamu jsme jeli s Kubou poprvé. Cestu jsme měli naplánovánu lépe než od cestovní agentury. On má totiž Kuba rád, když přesně dopředu ví, co ho čeká, aby mohl mít i backup plány a byl připraven na nejhorší scénáře, které by obyčejné lidi ani nenapadly. Jinak je celý nesvůj. Měli jsme připraveného osobního průvodce přímo pro naše potřeby. Zejména u části rodinných návštěv v Hanoji a v Thanh Hóa jsem do něj musela Kubovi popsat den po dni, kde budeme spát, koho navštívíme, jaký příbuzenský vztah s námi má, jak tam pojedeme a jak dlouho tam pobudeme. Nechyběly přesné adresy, GPS, mapy, obrázky.
Po dvacetihodinovém letu jsme přistáli na letišti Nội Bài v Hanoji, odkud pochází moje mamka. Vyzvedl nás strejda a odvezl domů, k dědovi. Bydlí teď se strejdou, jeho ženou a dvěma dětmi.
Pokaždé když přijedu do Vietnamu, je můj první cíl jasný – dům, kde jsem vyrůstala do svých osmi let. Kde jsem žila vedle babičky. Kde jsme spolu žvýkaly cukrovou třtinu. Hrozně moc jsem chtěla, aby Jakuba poznali oba prarodiče. Měla jsem strašný strach, že Vietnam už nebude takový, jaký ho znám. Protože to tentokrát bylo poprvé, co jsem ho zažila bez své milované babičky.
Stejně jako při prvním setkání s mým taťkou i tady Jakub perlil už při pozdravu. Místo dědy (ông) pozdravil včelu (ong). Tetu (cô) vyslovil jako „čáp“ (có). Aspoň, že strejdu (chú) nemohl až tak moc zprasit. Je to slovo naštěstí dost odlišné od slova pes (chó). Každopádně fakt nevím, co ten Jakub s těmi zvířaty pořád má…
Také při každé příležitosti opakoval dokola „děkuju“, „moc mi to chutná“ a „na zdraví“. Nic jiného totiž pořádně neumí. Není divu, že pořád dostával dvojité porce jídla a dědu opil hned napoprvé.
Náš gastro výlet po Vietnamu jsme zahájili právě u dědy. Teta připravila vynikající hostinu s nem (smaženými jarními závitky) a dalšími dobrotami, které Kuba miloval už z Čech. Připadala jsem si zase jako doma, i když mi nesmírně chyběla babička. Desítky let žila už jen s polovičním žaludkem, takže nemohla moc jíst. Při jídle jsem vzpomínala na to, jak jsem babičce dávala do misky jídlo, protože jsem se bála, že mi umře hlady. A ona vždycky jedla jen ty své sušené ryby, sladké brambory a rýžovosezamové placky.
Na oběd přišla i sousedka, kterou znám odmalička. Hodně se kamarádila s babičkou a dědou. Její děti jí moc nevařily, tak k nám běžně chodila na oběd. Nikdy jsme ji nemuseli zvát, prostě tam na ni vždycky čekala židle, miska a pár dřevěných hůlek. Pro Jakuba bylo tohle nezvyklé. Vysvětlila jsem mu to česky, zatímco všichni mluvili vietnamsky. Takové vícejazyčné večeře nezažila moje rodina poprvé. Taťka k nám před lety přivezl nejlepší kamarády z Česka.
Jakub u dědy prošel. Řekla bych dokonce, že mu za těch pár dní stihl přirůst k srdci, i když to nedával moc najevo, což je podle mě trochu typické pro Vietnamce z hlavního města. Představoval Jakuba všem kámošům, kteří se stavili na čaj a pokec. Fotil se s ním, aby měl fotky na památku a mohl je ukazovat všem, kdo k nám nestihli dorazit.
Obešli jsme také všechny sousedy v naší květinové čtvrti, což jsou vesměs naši příbuzní. Návštěvy byly většinou celkem tradiční – při pití zeleného čaje jsme vedli small talk o tom, co Jakub dělá a kdy plánujeme svatbu. Nicméně jedna návštěva nás dostala oba. Zemřela totiž sousedova maminka, prateta z pátého kolene nebo tak něco, tudíž nás děda vzal do jejich domu. Samozřejmě jsme s Kubou při naší průpravě opomněli fráze vyjadřující upřímnou soustrast. Jakub si s tím poradil po svém. Řekl sousedovi „chúc mừng“ v domnění, že to znamená „je mi to líto“. Jenže ono to ve vietnamštině znamená „gratuluju“. Škoda že jsem si nestihla vyfotit výraz všech přítomných.
V Thanh Hóa, městě sto kilometrů od Hanoje směrem na sever a sedm kilometrů od toho nejšpinavějšího moře, které znám, se narodil můj tatínek. Tam byla atmosféra pro Jakuba úplně jiná. Taková srdečnější, řekla bych. Lidé tu dávají city a náklonnost jasně najevo a řekla bych, že tu probíhalo méně formalit a více srandy. Bydleli jsme u strejdy Thịnh, druhého mladšího tátova bratra. Už během prvního dne se stal nejoblíbenějším Jakubovým Vietnamcem. Strejda byl pořád vysmátý a neustále na Jakuba mluvil nějakou patlanštinou – náhodnými shluky slabik, aby to znělo jako čeština nebo angličtina. „To byl jediný okamžik, kdy jsem těžce litoval, že neumím vietnamsky. S ním bych si býval popovídal rád. Ale nakonec nám ke komunikaci stačila gesta, když jsi tam nebyla,“ přiznává Jakub dodnes…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace