Důvěra nade vše? Dejte si pořádného bacha, ani vůči nejlepší přítelkyni se nemusí vyplatit
14.01.2018
Foto: pixabay.com
Popisek: Beznaděj - ilustrační foto
Co se stane, když se někomu svěříte a on toho zneužije? Může vám to definitivně zničit život. Své o tom ví hrdinka románu Zuzany Homérové a Danici Halákové Mrcha na koni, který vydalo nakladatelství Motto.
Chytré ženy tuší, že manželům by o svém nitru neměly říkat úplně všechno... Tajemství, touhy a pochybnosti, s nimiž se trápí, a také chyby a přešlapy, kterých se v životě dopustily, raději svěřují nejlepší kamarádce. Co když se ale ze spolehlivé ‘vrby‘ vyklube nebezpečná potvora?
Co když vás nenápadně ovine pavučinou zla a intrik a vaše křehké tajnosti, které měly zůstat skryty, prozradí nesprávným lidem? A co když navíc překroutí fakta, přibarví situace a spoustu věcí si přimyslí? Komu bude pak muž, kterému jste ublížila, věřit? Vám, nebo jí?
Autor: Zuzana Homérová, Danica Haláková
Žánr: skutečný příběh, román pro ženy
Nakladatelství: Motto
Ukázka z knihy:
Za námi se rýsoval dům, který jsme si ještě pořádně neužili. Měl sloužit jako rodinné hnízdo, které jsem já odvrhla ještě dřív, než se stihlo vybudovat. Zásadně jsem ho od první chvíle brala jako nepřítele, protože můj muž mě v něm plánoval uvěznit jako ve zlaté klícce.
Zatímco já jsem potřebovala létat.
Tehdy jsem zastávala názor, že mě nepochopil. Vůbec nerozuměl mým potřebám.
Ničeho jsem si nevážila. Ničeho.
Bazén v zimě a potmě sám o sobě vypadá hrozivě,
stejně jako dům, ve kterém všechno dobré zašlo. Vlado nade mnou hrdě stál, v očích měl smutek vítěze, který vlastně nic nevyhrál. Jeho samotného to položilo…
Udělala jsem z něj nešťastného člověka. Já.
Znovu jsem začala prosit.
Dala jsem do toho všechno a strašně jsem doufala, že jsem aspoň trochu přesvědčivá.
Protože jsem to fakt myslela upřímně.
Z celého srdce.
Teď, nebo nikdy. Chvíle napětí, která trvala vteřiny, ale byl v ní ukrytý celý můj život.
Nepovolil.
Překročila jsem hranici, a právě před chvílí ji překročil i on. Byla jsem odepsaná.
„Máš pocit, že jsem ti nedal šanci, Diano?“
„Ale teď doopravdy. Vlado. Prosím tě!“
„Kolikrát to bylo doopravdy?“
„Miluju tě, Vlado,“ hlesla jsem zoufale.
„Já už to nechci. Nevěřím ti,“ hodil nedopalek na led.
Karty se otočily až neuvěřitelně rychle.
Viděla jsem, že je rozhodnutý.
A to mě vyděsilo. Strašně vyděsilo.
Nevím, proč člověk začne hasit věci až tehdy, když už jsou nenávratně v prdeli.
---
Když jsem Vlada poprvé potkala, okamžitě jsem věděla, že je to ON. Pan P.
Je mi jedno, že to zní jako klišé. Bylo to tak.
Prostě jsem to VĚDĚLA.
Všechny radary se rozblikaly, intuice si šla zlámat nohy, abych to neignorovala. V podstatě jsem měla štěstí. Některé sondují a slídí po „těch pravých“ celý život a stále nic. Stále nad nimi visí otazníky, co když se najde ještě lepší, krásnější, svalnatější, bohatší… Neúnavně hledají, až jsou z toho celé na hlavu, všechno podstatné jim při té honbě za chlapem uniká, a najednou se probudí v posteli s ochablou kůží na stehnech, s fialovým přelivem ve vlasech a s houfem mňoukajících koček v posteli.
Samy.
A ještě dezorientovanější než ty kočky.
Jediný problém byl v tom, že i když mi bylo okamžitě jasné, že Vlado je ten pravý, nedoufala jsem, že bude někdy můj. JEN můj.
Byl příliš ideální a já příliš obyčejná. Pěkná, ale ne nádherná. Ne hloupá, ale zas ani pronikavě inteligentní. Možná trochu moc ovlivnitelná na vkus někoho, kdo má rád emancipované a samostatné ženy. Studentka na zdrávce, devatenáct let, nemožný účes a odrostlá trvalá, celá relativně dost vyčouhlá. Do Bratislavy jsem se dotáhla z Modry, která pro mě do té doby byla pupkem světa. Hlavní město pro mě znamenalo jednu obrovskou zoologickou zahradu s vymóděnými lidmi a divnými pravidly hry.
Moje sebevědomí se tehdy pohybovalo okolo bodu nula a úplně běžně mi klesalo i do minusových hodnot. Byla jsem bez velkých ambicí a vůbec jsem nesnila o hvězdné budoucnosti.
Vlado byl bůh bohů. O dva roky starší než já, student ekonomky, klátil jednu holku za druhou. Jeho pověst jsem znala až příliš dobře na to, abych si dělala jakékoli iluze.
Zvláštní, že z největších děvkařů se obvykle vyklubou nejrodinněji založené typy.
Tehdy jsem to netušila.
Dnes je mi to poznání k ničemu.
Překročila jsem hranice.
Když jsme se poprvé potkali, on o mně nevěděl nic, já o něm už víc než dost. Pamatuju si poslední vteřinu, kdy jsem ještě jakžtakž soudně přemýšlela. Napadlo mě: Škoda, že je takový děvkař, jinak by byl ideál...
Vložil: Adina Janovská