Humor, napětí, hrůza i děs. Nad povídkami mistra tohoto žánru se pořádně orosíte
09.01.2018
Foto: repro/ČT
Popisek: Miloslav Švandrlík
Švandrlíka není nikdy dost. Nové vydání jeho povídek tentokrát doprovodil ilustracemi žák jeho celoživotního přítele Jiřího Wintera-Neprakty. Sbírku hororových povídek Zubatá za krkem, v nichž se mísí humor s napětím, vydalo nakladatelství XYZ.
Dopřejte si dvaačtyřicet tajemných a hrůzostrašných příběhů. Mrtví se v nich vracejí ze záhrobí, vrazi vymýšlejí dokonalý zločin, duchové bloudí po starých sídlech, vlkodlaci a upíři v noci pořádají své nekalé rejdy, a to vše je okořeněno břitkým humorem nedostižného mistra tohoto žánru Miloslava Švandrlíka.
Nechte se vystrašit i pobavit originálním zpracováním tradičních tajemných a strašidelných námětů, které autor představuje v českém prostředí. Jak může dopadnout loupež v domě amatérského herpetologa? Jak se bez trestu zbavit manžela či manželky? Co všechno může způsobit nevinná věštba z karet? Existují skutečně vlkodlaci? Může člověka žárlivost přivést zpátky ze záhrobí? Odpočiňte si u příběhů, při jejichž čtení se zasmějete i zpotíte hrůzou.
Autor: Miloslav Švandrlík
Ilustrace: René Janoštík
Žánr: humor
Nakladatelství: XYZ
Ukázka z knihy:
Můj příběh začíná až ve chvíli, kdy jsem dosupěl k sedlecké kostnici. Byla právě v rekonstrukci a dělníci usilovně pracovali na jejím novém a jistě sličnějším vzhledu. Vynášeli bělostné lebky a hnáty na plachty před budovou a dávali bedlivý pozor, aby se k místu nepřibližovali toulaví psi. Moje přítomnost nikoho neznepokojovala, ačkoliv jsem byl odhodlaný odnést si nějakou lebku domů. Ve vhodném okamžiku jsem přiskočil k hromadě a jednu ukryl pod kabátem. Přibral jsem ještě povalující se klíční kost a spěšně opustil místo. V hlavě se mi totiž rodil plán.
Jsem nejen tlouštík ohrožovaný cévními chorobami, ale i sběratel. Mou pýchou a chloubou je rozsáhlá sbírka zvonků, zvonečků i zvonů. Pokud právě nemarodím, snažím se ještě o její rozšíření. Nyní se mi naskytla výtečná a přitom zcela nevšední příležitost: zvon z lidské lebky se srdcem z klíční kosti! Stačí jen trocha umu a chvíle soustředěné práce.
Povedlo se. Zvon sice místo zvonění chřestil, ale tím se jen zvýšil strašidelný efekt. Připomínalo to děsivý zvuk klopeček, používaných jako výstražné znamení při morových epidemiích. K takovým účelům jsem ovšem zvonu použít nehodlal. Umístil jsem ho v ložnici přímo u okna, kde dělal, jak se mi zdálo, velkou parádu. Nečetní hosté ho okamžitě začali obdivovat a já jsem se mohl pohledem na něj kochat den co den, a přímo z postele. Někdy jsem to nevydržel a šel si, třeba uprostřed noci, zachřestit.
Zvon mi dělal radost až do jedné červnové noci. Bílý úplněk visel přímo nad zahradou a rušil můj spánek. Toto údobí ve mně vždycky vzbuzuje podivné, trochu děsivé pocity. Občas se mi zdá, že nejsem v pokoji sám, a dokonce tuším přítomnost duchů. Oddychnu si až při ranním rozbřesku a osvobozujícím ptačím koncertu.
Tentokrát to tak jednoduché nebylo. Marně jsem se pokoušel o chvilku spánku, měsíc se zdál ještě agresivnější než kdykoliv předtím. Bílá koule se přímo cpala do mé ložnice. Zoufale jsem pohlédl k oknu, kde měl být zvon. Nebyl tam. Místo něj tam stál starý, zarostlý a zjizvený chlap v roztrhané a prastaré vojenské uniformě. Mračil se a zíral přímo na mne. Výsměšně a výhružně zároveň. Zjevně jsem mu nebyl sympatický.
Roztřásl jsem se jako při ataku zimnice. Nemohl jsem si totiž nic namlouvat. Zíral jsem na starého žoldnéře z rakousko-pruské války, z jehož hlavy jsem si před několika dny udělal hračku. Snad i ta klíční kost byla jeho. Nemluvil a chvíli to vypadalo, že se na mne vrhne a roztrhá mne jako jestřáb holoubě. Ale přece jen se ovládl a zůstal stát na místě. Pak jsem omdlel nebo snad na okamžik usnul. Když jsem se probral z mrákot, voják už v ložnici nebyl. Také intenzita měsíčního svitu zeslábla. A zvon z lidské lebky byl na svém místě. Hned jsem si řekl, že tady už dlouho stát nebude.
Hned ráno jsem začal jednat. Našel jsem na půdě krabici od Vánoc. Byla pevná, pohledná a zdálo se mi, že může posloužit jako rakev. Uložil jsem do ní zvon a zalepil víko. Pak jsem se vydal na hřbitov Nejsvětější Trojice. Je to velice malebné místo nad Kutnou Horou. Pochovává se zde sporadicky, protože obyvatelům města slouží spíše Centrální hřbitov, který je prostornější a přístupnější. Ale mým funebráckým plánům tenhle hřbitůvek vyhovoval.
Samozřejmě tady nebyla ani noha, a tak jsem se, za ryčného zpěvu ptáků ve větvích stromů, pustil do práce. Vyhloubil jsem mělký hrobeček a vložil do něj krabici se zbytky starého žoldnéře. Při zasypávání hrobu jsem měl dobrý pocit, že si mým přičiněním starý žoldnéř polepšil. Kdybych ho nechal tam, kde byl dělníky pohozen, stal by se zřejmě součástí lustru nebo jiného podobného výtvoru. Takhle bude spát na věčné časy v posvěcené půdě jako řádný křesťan, kterým jistě za svého dobrodružného života býval.
Odcházel jsem ze hřbitova v povznesené náladě. Odolal
jsem pokušení napít se v hospodě na nebožtíkovo zdraví a raději jsem zamířil k domovu na doušek minerálky. Zajímalo mne, jak bude vypadat místo u okna bez strašidelného zvonu. Příliš mě ten pohled nepotěšil: opuštěná varta, která marně čeká na chrabrého strážce. S tím se ovšem nedalo nic dělat. Zdálo se, že příběh starého žoldnéře skončil tak, jak měl.
Jenomže bohužel neskončil. Někteří lidé totiž mají pocit, že dosud nejsme patřičně vyrovnáni s oběťmi minulých válek, a pátrají po pozůstatcích nepatřičně pochovaných nebo ledabyle zahrabaných. Což se přihodilo i na hřbitově Nejsvětější Trojice…
Vložil: Adina Janovská