Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Zmizelí Češi

Zmizelí Češi

René Flášar pátrá po osudech zmizelých, kteří se již dávno ztratili i z policejních svodek

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Sex, pivo a rokenrol

Sex, pivo a rokenrol

Rockové příběhy; ve spolupráci s časopisem Rock´n ´all

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli a neřeknou?

Kdo by nechtěl být bohatý a patřit do ‘lepší společnosti‘? Tahle cesta tam ale nejspíš nepovede

08.01.2018
Kdo by nechtěl být bohatý a patřit do ‘lepší společnosti‘? Tahle cesta tam ale nejspíš nepovede

Autor: repro/internet

Popisek: Slovenská spisovatelka Karin Krausová

Maká od rána do večera jako šroub, a stejně přežívá jen taktak. A pak se jí naskytne příležitost všechno změnit. Jenže… Další román úspěšné slovenské autorky Karin Krausové, nazvaný Prachy paní Schwarzové, vydalo nakladatelství Motto.

Bez peněz se dá žít, ale jen s penězi se dá ŽÍT! Kdo by netoužil být bohatý a patřit do „lepší“ společnosti? Karolína o takovém životě sní za bankovní přepážkou. Nic jiného než snít jí nezbývá, protože svůj plat dává skoro celý mámě a zbytek jí stačí přesně na tři kávy, jeden výtisk Vogue a pět baget s kuřecím masem a s mexickým salátem. A pak se jí naskytne příležitost…

Prachy paní Schwarzové

Karin Krausová se narodila v Košicích, je vdaná a má dvě děti. Vystudovala Přírodovědeckou fakultu Pavla Jozefa Šafárika, obor biologie. Krátce po ukončení studia ji zlákal svět barev a zůstala mu věrná dodnes – věnuje se interiérovému textilnímu designu. K literatuře ji přivedla matka, které prý za to patří srdečný dík. Poté co Karin vyšly dvě povídky o nevěře, její maminka konstatovala: Hm, jako malá jsi četla, jako velká píšeš…

Autor: Karin Krausová
Žánr:
román, čtení pro ženy
Nakladatelství:
Motto

Ukázka z knihy:

Po maturitě jsem místo na vysokou školu nastoupila do banky. Do pobočky banky, která refinancuje váš zbytečně drahý hypoteční úvěr, a to i přesto, že jste o něj nikdy nepožádali. Do pobočky známé banky, jejíž reklamní slogany se na vás valí ze všech stran. Dokola se opakující evergreeny o vaší zářné, finančně zabezpečené budoucnosti se vám vryji pod kůži a občas je použijete v konverzaci se známými. Abyste vzbudili zájem. To dnes letí. Znát slogany.
Dodnes netuším, jak se mi podařilo vyhrát konkurz a to místo získat. Možná jsem očarovala personálního manažera svýma dlouhýma nohama. Možná za to vděčím svému výstřihu. Možná zabral můj milý a podmanivý úsměv. A možná to místo jednoduše potřebovali co nejrychleji obsadit.
Znáte ten pocit. Jste rádi, že vám to vyšlo, a zároveň cítíte zklamání, že to tak dopadlo. Téměř všechny moje spolužačky byly přijaty na vysoké školy a užívaly si prázdniny s vědomím, že budou studovat.
Jen já jsem ani ne dva týdny po maturitě vyplnila dotazník pro zaměstnance a druhy den absolvovala vstupní lékařskou prohlídku.
„Karolíno, ty nepokračuješ dál?“ zdvihla obvodní lékařka překvapeně pravé obočí, když jsem si vyhrnula rukáv.
„Tenhle rok ne,“ zavřela jsem oči, protože z pohledu na krev se mi téměř vždy udělalo špatně.
„Rozhodně to nevzdávej, jsi šikovné děvče a šikovná děvčata by měla ukázat, co v nich je,“ označila zkumavku mým jménem a odsunula se na pojízdné židli k počítači.
Hodna děvčata se dostanou do nebe, zlá všude a ta šikovná vyhrají konkurz v bance, přemýšlela jsem a v duchu jsem si přála stát se na počkání „bad girl“.
„Co bys chtěla v budoucnu studovat?“ vyzvídala dál.
„Cokoli,“ stáhla jsem si rukáv.
„Jsi nejen šikovné, ale i velmi milé děvče,“ oznámila mi to, co jsem věděla už dávno. „Měla bys o tom ještě popřemýšlet,“ usmála se.
„Popřemýšlím,“ oplatila jsem ji to.
Myslím ten usměv.
Ten můj pověstný podmanivý, milý a odzbrojující úsměv. Už jako malá holka jsem s ním bodovala. Mohla jsem mít pusu upatlanou od pudinku, ruce špinavé až po lokty, košili zapnutou o knoflík výš nebo se vyzvracet někomu na koženou sedačku, a stejně mi stačilo jen se usmát.
Uměla jsem se rozzlobit, pohádat se do krve kvůli ledajaké kravině, závidět i nenávidět. Věděla jsem, že umím být škodolibá, ironická, cynická i falešná. Stačilo však, abych se usmála. Širokým, skoro klaunovským úsměvem od ucha k uchu. Ukázala jsem dokonalý chrup a už se na moji adresu sypalo to samé. Tak milé děvče.
V hloubi duše jsem však byla nešťastné děvče. Milé a nešťastné.
Z toho, že nemáme peníze.
Z toho, že ať moje máma dělala, co dělala, stále to nestačilo. Ale nejvíc mě štvalo, že jsem z té finanční katastrofy neviděla žádné reálné východisko.
Jednou jsem dokonce zašla i do kostela. Ateisticky jsem se rozhlédla kolem sebe a potichu se zasunula do prázdné lavice v poslední řadě. Prosebně jsem sepjala ruce a nasměrovala je vzhůru. No co. Pokud za všechno na tomto světě může Pán Bůh, tak pak může také za to, že jsem ateistka. Ani tu nebudu šířit to, co jsem si tam potichu opakovala. Dokola jsem omílala to samé a tajně jsem doufala, že jsem na té správné adrese. Po chvíli začalo být to sezení na lavici hodně nepohodlné, všechno mě bolelo, byla mi zima a z toho prazvláštního zápachu kadidla mě rozbolela hlava a rozšiřovaly se mi zorničky.
Vyšla jsem z kostela.
Vyjednáváš s Bohem, Karolíno, pomyslela jsem si. Kladeš si podmínky. Slibuješ mu, že v něj uvěříš, když ti pomůže. S Bohem se neobchoduje. Moje druhé já bylo asi rozumnější než to, které si sedlo do kostelní lavice a chovalo se jako na schůzce se strategickým obchodním partnerem, ze kterého vymámíme nejlepší podmínky bez podmínek.
Když jsem se jakžtakž zahřála květnovým sluncem a svatý zápach vystřídala světská vůně mého levného parfému, na místě jsem se zapřísáhla, že určitě něco vymyslím.
Často jsem si říkala, že určitě něco vymyslím. Vždy jsem doufala, že jednoho dne to zkrátka přijde.
Nikdy jsem nepřestala věřit, že jednou se mi naskytne ta správná příležitost a já ji poznám. Bezpečně ji poznám a využiji.
Ve svůj prospěch.
Ve prospěch své mamy a pro dobro mé malé sestry, která nosila mé obnošené věci. Dokonce i školní tašku měla s nálepkou Mickey Mouse. Nalepila jsem si ji tam v šesté třídě na základce.
Mimochodem, to, že to byl Mickey Mouse, už vím jen já.
Čas udělal svoje…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace