Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou středu i neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla a bude, anebo naopak

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Léta na cestách. V autě, dodávce, tourbusu, žiješ jako zvíře. To je rokenrol! Divoká jízda AC/DC pokračuje

07.01.2018
Léta na cestách. V autě, dodávce, tourbusu, žiješ jako zvíře. To je rokenrol! Divoká jízda AC/DC pokračuje

Autor: Archiv Phila Rudda

Popisek: Phil Rudd

VIDEO Původně měla vyjít dvanácti písňová bestofka. Nakonec firma naštěstí vypustila zmíněný koncertní záznam. A jak bylo zvykem, ihned se vyjelo na turné. 10. října 1978 byl výkop, skončilo se po sedmdesáti koncertech 5. srpna 1979. Dvě třetiny vystoupení se uskutečnily v Americe. Dohromady zaznělo 23 skladeb, které různě střídaly. V Evropě jich AC/DC hráli většinou okolo dvanácti, v USA zhruba dvacet. Pokračování ze soboty…

Je v podstatě šílené, že v průběhu světové šňůry našla kapela ještě sílu, čas a energii, aby si odskakovala do studia a roztočila další desku. Možná, že právě ta energie z koncertů ji hnala. Natočila další, totálně průlomovou desku: Highway To Hell. Jako by jí někdo řekl, že když do pekla, tak na pořádném koni. Nebo že Bon tady dlouho nebude… První natáčecí frekvence začaly již v prosinci 1978 a kde jinde než v domovském Albertu (nikoliv obchoďáku).

 

Hlavní práce se však přesunuly na únor do USA, kde v té době skupina hustě koncertovala. Už tehdy bylo jasné, že firma kuje pomyslné železo, a tak bylo doporučeno, aby se prací ujal někdo jiný než Vanda s nejstarším Youngem. Eddie Kramer, známý ze spolupráce s Kiss nebo Led Zeppelin, byl poněkud rozčarovaný z Bona a jeho způsobu života, takže produkce se nakonec perfekcionista Robert John Mutt Lange. Později udělal z chudých a naoko nahluchlých Def Leppard multimilionáře. Ze sebe samozřejmě také…

 

Dálnice na druhý břeh

Z Miami se pětice přemístila do Londýna, kde Highway To Hell dokončila. Asi jen Bůh (nebo spíš Satan) ví, kam by AC/DC směřovali dál s Bonem Scotem za mikrofonem. Jen ve Spojených státech se desky prodalo přes sedm milionů kusů. Stovky kapel přebírají titulní pecku, stovky začínajích se o ni pokoušejí a tisícům budoucích muzikantů ukázala cestu. Třeba do obchodu s hudebními nástroji. Právě v nich se často objevují cedulky v sekci kytar s nápisem „Zakazujeme hrát Stairway To Heaven, Smoke On The Water a Highway To Hell“. Není divu...

Do té doby byla tahle parta chuligánů ve studiu nejdéle tři týdny, zatímco teď tři měsíce. A denně patnáct hodin práce. Mutt byl voják s pevnou morálkou a neodpustil nikomu nic. Na to si stěžovala nejedna skupina (jen zapomněla dodat, že po nahrávání s ním už nikdy nemusela do práce). Z Bona doslova vyždímal hlasivky. Donekonečna ho učil dýchat, nutil na sobě pracovat, zdvojovat zpěvy a sbory, až z něj dostal to nejlepší. A tak to bylo u každého člena. Neustále se snažil písně předělávat, až došel k tomu nejlepšímu výsledku.

Highway To Hell je o tom, že jste nepřetržitě několik let na cestách. V autě, dodávce, tourbusu a žijete jako zvířata. To je rokenrol. Usneš a vedle tebe opilý spoluhráč v ponožkách, které máš pět centimetrů od svého nosu… AC/DC natočili kolosální opus, který se jednou provždy zapsal do dějin rockové hudby. Je to druhé nejprodávanější album v historii souboru a to asi nejvíce je definující. Co se týče Highway To Hell Tour, vypukla pouhý týden po šňůře předcházející. Čítala 101 koncertů a vedle Ameriky dvakrát zavítala do Evropy. Poslední televizní show se uskutečnila pouhých devět dní před Bonovým skonem…

Zpátky v černém

Otřesená parta v čele s Malcolmem, kterému byl Bon Scott druhým tátou, zvažovala konec. Ale byl to Scottův otec, který je přinutil, aby pokračovali dál. A tak byl vyhlášen konkurz, z něhož vyšel Brian Johnson (na kterého upozornil právě Lange). Za čtyři měsíce byl první koncert. Ovšem ještě než k tomu došlo, australská pracovitost nepolevovala. Společně s Muttem Langem se kapela odstěhovala do Nassau na Bahamách, kde ve studiu Compass Point začala pracovat na sedmém albu. Během dubna a května natočila deset skladeb pod všeříkajícím názvem Back In Black. Nakonec se téhle desky prodalo přes padesát milionů nosičů!

Černý obal se vůbec nelíbil vydávající společnosti, ale kapela si ho vydupala jako výraz smutku nad ztrátou Bona. Jak je vlastně možné, že se desky prodá tolik, když odejde, byť nedobrovolně, v podstatě nenahraditelný frontman? Je to jistě divné, jenže rockeři jsou věrní až za hrob a zároveň byli zvědaví na nového pěvce. A v neposlední řadě i smrt může být dobrá reklama. Highway To Hell byla stále v žebříčcích mnoha států a jelikož v té době se ještě hudba nekradla, ve svém úhrunu to dává výsledné prodejní číslo.

Maximum rock!

AC/DC jeli na maximum. V únoru 1981 se vrátili z monstrózního turné čítajícího 142 koncertů a už v květnu šli s Langem znovu do studia. A stvořili další milník: For Those About To Rock We Salute You. Od té doby je na koncertech provázejí vystřelující děla z obalu desky. Ačkoliv prodejnost nebyla s předchozí deskou srovnatelná ani omylem, skupina se stala megahvězdou především v USA, kde novinka ihned po vydání obsadila první příčku žebříčku. Už hrála jen na velkých stadionech a v největších arénách. Vozila s sebou nejen velký zvon, ale také několik obřích děl, které svými salvami ukončovaly koncert. Turné rozložené do několika částí dosáhlo devětadevadesáti zastávek a tak bylo logické, že v roce 1982 žádná nahrávka nevyjde.

Po necelých třech letech se tedy pětice vrátila na Bahamy, protože nahrávání předchůdce v Paříži nebylo po zvukové stránce vyhovující. Producentem se tentokrát stali sami autoři písní. Tedy především Malcolm Young, tvrdý velitel, neústupný a nesmlouvavý vládce přepínačů. Flick Of The Switch ale naznačilo, že až do konce osmdesátých let mají AC/DC takzvaně vystřílený muniční sklad. A nejen to.

Vyhazov a návrat do kapely

Ačkoliv skupina chtěla docílit poněkud jiného, suššího a drsnějšího zvuku, což se asi podařilo, měla problémy jinde. Uvnitř. Malcolm se poněkud urval ze řetězu a pil jako o život. A ještě horší to bylo s Philem Rudem: jemu přerostl přes hlavu nejen chlast, ale i drogy. Malcolm se s ním porval přímo na akci, kam Rudd dorazil o dvě hodiny později a navíc nebyl schopen odehrát přídavek. Následně dostal padáka. I když Phil sliboval hory doly, nebylo to nic platné. Následným konkurzem prošlo okolo sedmi stovek bubeníků a vysněné místo získal Angličan Simon Wright (později Dio).

Phil Rudd se s AC/DC znovu potkal až 16. listopadu 1991 v zákulisí posledního koncertu The Razor’s Edge Tour v novozélandském Aucklandu. Už tehdy se uvažovalo o jeho návratu. Nakonec k tomu došlo teprve v roce 1994, jedenáct let po neslavném vyhazovu. Nutno podotknout, že Chris Slade, který mezitím nahradil Simona Wrighta, z toho byl tak smutný, že se poté podle svých slov tři roky nedotkl bubnů...

Šlape mu to přímo neskutečně

V této souvislosti jsme dali slovo dalšímu českému hráči na bicí, Miloši Meierovi z Dymytry, Supergroup CZ, Michal Pavlíček Tria nebo BSP: „Phil Rudd je samozřejmě úžasný bubeník. Není to sice prototyp nějakého sólového hráče, kterého by uznávali pro rychlost a koordinaci, ale na druhé straně je výjimečný v tom, jak dokáže držet tempo, rytmus a odehrát skladbu bez jakéhokoliv breaku. Jeho beglajt je fantastický, šlape mu to přímo neskutečně. Ono je velké umění hrát písničku bez breaku. Chris Slade je sice taky skvělej, ale AC/DC to podle řady lidí víc sedí s Ruddem.“ Slade se ale nakonec dočkal a po dvaceti letech se k „Elektrikářům“ připojil znovu…

Nicméně zpět do pro Rudda kritické fáze začátku 80. let. Slovo má sám hlavní aktér našeho příběhu: „Od Highway To Hell neustále narůstal tlak a přibývalo práce. Pak přišla Bonova smrt a mě zasáhla ještě více než ostatní. A celé turné k Back In Black jsem si to nesl v sobě. Ještě horší to bylo na dalším turné. Bylo to mamutí a byl jsem vyčerpanej. Úplně mě to vysálo.“ Problém nebyl v Ruddových schopnostech, ale v jeho soukromém životě, do něhož se zapletl jeden z členů rodiny Youngů. „Malcolm tehdy hodně chlastal, já taky, navíc jsem začal lítat v drogách… Mal už to měl v hlavě divně poskládané a vyhodil mě na minutu.“ Nejvíce to prý zdrtilo Anguse.

Po jedenácti letech zas na kulaté stoličce 

Malcolm si přese všechno dobře uvědomoval, že od Philova odchodu už v kapele nikdy nebyla taková pohoda. Nejdříve jej ale pozval na zkoušku, aby zjistil, jestli pohasínající uhlík ještě dokáže zažehnout oheň. Phil totiž po svém vyhazovu z AC/DC asi osm let vůbec na bicí nehrál. Jen si plnil své sny v rychlých autech, vyhrál několik soutěží ve střelbě, létal helikoptérou na krásnou krajinou Nového Zélandu, vychovával pět dětí a vybudoval si studio pro mladé, začínající skupiny, kterým dělal zvukaře. Pak sice založil kapelu a dokonce s ní natočil nějaký materiál, ale bylo mu jasné, že jakmile s tím vyleze na světlo, všichni si ho budou spojovat pouze s AC/DC. Minulosti ovšem neutečeš, a tak se po jedenácti letech ocitl v Londýně na kulaté stoličce a ihned se ukázalo, že magie nevyprchala. V srpnu 1994 Philovi manželka posvětila návrat a na podzim už byla kapela i s ním ve studiu.

Drtící koule, nebo drtička koulí?

Producentem jejich „návratové“ desky Ballbreaker se stal vyhlášený Rick Rubin. Henry Rollins se tehdy nechal slyšet, jak mu Rubin volal, že je ve studiu s AC/DC a že musím rychle přijet. „Když už kvůli ničemu jinému, tak kvůli Philu Ruddovi. To prostě musíš vidět!“ A další exkluzivní výtržník Tommy Lee se přiznal: „Zajamoval jsem si s Brianem Johnsonem a měl jsem pocit, že jsem Phil Rudd. Byl to můj dávný sen. Hráli jsme Back In Black a potom jsem měl asi minutu pocit, že jsem Phil Rudd, hrozně mě to vzalo.“

Rollins byl s kluky ve studiu déle, takže se rozpovídal: „Zapalovali si jednu cigaretu od druhé a čekali, až jim dá Rubin povel. Připraveni? Rudd si sednul za bubny a vypadal, že ani neudrží paličky. Vůbec se nerozcvičoval. Pak třísknul do hi-hatky č č č a jel. Okamžitě mi naskočila husí kůže až na krku. Kurva, AC/DC! Podle týhle kapely jste si mohli řídit hodinky!“

Phil hrál poprvé naživo s kapelou po dlouhých dvanácti letech. V mezičase vyrostla nová generace fanoušků, ale i oni jej znali a při prvním vystoupení freneticky vyvolávali jeho jméno. Rudd přiznal, že byl tenkrát trochu nervózní… Turné trvalo jedenáct měsíců a mělo 155 zastávek. 29. května 1996 se zhmotnil sen mnoha českých fanoušků a AC/DC otřásli základy Sportovní haly v Praze. Průměrná návštěvnost byla okolo patnácti tisíc lidí. Na několika místech byla i dvě vystoupení za sebou.

Nemůžeš zastavit rock’n’roll

Po vyčerpávajícím turné si kapela naordinovala klid na lůžku. Brian Johnson byl už delší čas trošku mimo hru, přestěhoval se do Ameriky, závodil v autech, hrál tam s nějakou partou a dělal si své. Poslední texty psal na desku Blow Up Your Video, takže veškerá tíha ležela na Malovi. A ten navíc s bráchou hledal staré pásky pro čtyřdiskovou kolekci Bonfire. Tím pádem k natáčení další desky došlo až za pět let. Producentskou taktovku tentokrát třímal osamocený George Young (původně byli AC/DC dohodnutí s Brucem Fairbainem, který se podílel na veleúspěšné desce The Razors Edge, jenže ten náhle zemřel krátce před natáčením) a na dva měsíce zatáhl své mladší bratry a spol. do kanadského Vancouveru.

Nahrávka Stiff Upper Lip opět znamenala několikamilionové prodeje a vedle standardní verze byl k mání i dvojdisk s bonusy. Turné opět trvalo skoro rok a čítalo přes 140 koncertů. 12. června 2001 se na strahovském kopci rozezněl hromový rock. Oficiální předkapelou byli Rammstein, večer otevřel tuzemský Škwor. Původně se tam mělo natáčet koncertní DVD, ale technické podmínky stadionu to údajně nedovolily. Nakonec nahrávka vznikla o dva dny později v Mnichově.

Náledí a prachy

Než vyšlo další album (Black Ice je dosud nejdelším studiovým zápisem v kariéře AC/DC), uteklo dlouhých osm let. Ale původně to tak být nemělo. Bratři Youngovi začali zbrojit již v roce 2003, kdy probíhalo krátké turné s The Rolling Stones. Ale delší zdravotní problémy baskytaristy Cliffa Williamse nahrávání poslaly k ledu. Zranil si ruku a byl rok a půl neschopen hrát. Pak se řešil přechod k nové nahrávací společnosti, ale v podstatě nebylo kam spěchat. AC/DC už nemuseli a nemusí nikomu nic dokazovat. A co si budeme povídat, ve dvaceti z kapel padají písňové perly zcela jinak než v padesáti…

Deska sklidila nejen dobré recenze, ale pokořila několik rekordů a fanoušci si jí velmi cení. Nakonec se jí prodalo skoro deset milionů. Turné k ní trvalo přesně dva roky a čítalo na sto sedmdesát koncertů. Největší masa přišla v Irsku, bezmála sedmdesát tisíc lidí, další parádní návštěva (55 tisíc) v kanadském Edmontonu. Průměrná cena vstupenky byla okolo sta dolarů. Celkově turné vydělalo 485 milionů dolaru a vidělo ho skoro pět milionu návštěvníků. A pak že je rock mrtev…

Smutnější je, že nikdo netušil, že v dresu AC/DC tehdy vidí naživo naposledy Phila Rudda a Malcolma Younga. Phil ještě natočil dosud poslední řadovku Rock Or Bust, Mal už to nestihl. V září 2014 bylo oznámeno, že trpí demencí a není schopný nejen vystupovat, ale ani skládat a nahrávat.

Rock, nebo krach?

Malcolm ještě stihl napsat pár skladeb, a několik jich také pochází z předchozích natáčení. Brian Johnson přiznal, že nahrávání bez Malcolma bylo velmi obtížné a AC/DC si dokonce pohrávali s myšlenkou nazvat album Man Down. Nakonec ale usoudili, že by to nebylo zdvořilé vůči jeho rodině.

Ještě než deska v listopadu a prosinci 2014 celosvětově vyšla, Phil Rudd byl obviněn z přípravy vraždy dvou mužů. Policejní komando pak v jeho domě objevilo metamfetamin a konopí. Kapela sice prohlásila, že to na ni nebude mít žádný vliv, ale ačkoliv se obvinění nakonec neprokázalo a zůstalo jen u odsouzení za držení drog (už v roce 2010 objevila policejní razie na jeho lodi pětadvacet gramů marihuany a o rok později si otevřel rybí a steakovou restauraci, což se později také neobešlo bez soudu – neoprávněně propustil tři zaměstnance a musel jim vyplatit více než 70 tisíc dolarů), bylo jasné, že Ruddovy dny v AC/DC jsou sečteny.

Vyfasoval osm měsíců domácího vězení (a 120 tisíc dolarů pokuty) a kdyby se na něj mělo čekat, sebralo by to práci stovkám lidí, kteří se na turné a chodu elektrické mašinerie podílejí. Nejdříve byl povolán ostřílený Bob Richards a posléze veterán Chris Slade, který také odjel poslední turné. Nakonec Rudd překvapil novou sestavou, a během Head Job European Tour 2017 to rozjel také v Praze. A v květnu se na něj můžeme těšit nanovo!

Bohouš Němec

 

Válcuje vás život, úřady, politici? Zažili jste, nebo jste viděli něco, co by měli ostatní vědět? Pište, foťte, posílejte na .     

Vložil: Anička Vančová

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace