Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Festivalové Vary 2018

Festivalové Vary 2018

Jako každý rok sledujeme dění na festivalu jako ostříž

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Zmizelí Češi

Zmizelí Češi

René Flášar pátrá po osudech zmizelých, kteří se již dávno ztratili i z policejních svodek

Sex, pivo a rokenrol

Sex, pivo a rokenrol

Rockové příběhy; ve spolupráci s časopisem Rock´n ´all

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Lhát se nemá, úplně všechno ale taky nemůžete vykecat – varuje frontman skupiny Žlutý pes

04.01.2018
Lhát se nemá, úplně všechno ale taky nemůžete vykecat – varuje frontman skupiny Žlutý pes

Autor: Martin Kovář

Popisek: Ondřej Hejma

Ondřej Hejma nabízí výjimečný autobiografický pohled na naši zemi během posledních čtyřiceti let. Jeho knihu, nazvanou Fejsbuk vydalo nakladatelství XYZ.

Pražský muzikant a novinář podává výjimečný autobiografický pohled na tuto zemi v posledních čtyřiceti letech. Vzpomínky na Václava Havla i Josefa Škvoreckého se mísí s pátráním v komunistických archivech i svědectvím z dob revoluce a budování kapitalismu, aby se nakonec spojily v ryze osobní příběh, vrcholící v New Yorku na podzim roku 2011.

Fejsbuk

Autor: Ondřej Hejma
Žánr:
životopis, román, humor
Nakladatelství:
XYZ

Ukázka z knihy:

Saxofony hrály zatím ještě velmi unyle, a zatímco můj starší brácha už dávno s dejvickou partičkou konzumoval jedno pivo za druhým, já jsem coby vzorný student hrál fotbal a vystřihoval si ze Stadiónu fotky nejlepšího fotbalisty všech dob, kterým je Brazilec Pelé. Sestavu jeho Corinthians a později i FC Santos jsem tou dobou uměl zpaměti, stejně jako Ludolfovo číslo na třicet pět desetinných míst.
Ale byl to nejspíš jeden ze spolužáků a bratrových hospodských kumpánů jménem Šabach, který se zařadil do armády těch, kteří mě pomalu začali dostávat na tu příslovečnou šikmou plochu, aspoň pokuď si pamatuju. Ano, hádáte správně, ten Šabach – tenhle dejvickej Hemingway ze Šakalích let mě, hodnýho a slušnýho kluka, bezohledně infikoval kulturou Satanovou, tím arizonským broukem, mandelinkou bramborovou pokleslé literatury, hříšné hudby a dekadentního životního stylu.
„No jo, Šabach – pivo s rumem,“ povzdechnul si tehdy otec, když jsem se připotácel z první pitky v hospodě U Švejka.
Je fakt, že když tehdá v těch našich šakalích letech do vesmíru vlítnul Gagarin v tý svý raketě, zdál se to bejt docela dobrej nápad, jakože lidstvo a pokrok a tak, ale jinak to byla přece jen trošku nuda.
A ten volnej duchovní prostor, kterej jsme si užívali, třeba když jsme probírali lehčí témata jako třeba maďarský zemědělství, bylo třeba zaplnit.
Tak vznikla již na základní škole společná prvotina dvojice Hejma-Šabach s lehce podbízivým titulem Třináct temných úderů. Socialistický umění to nebylo.
Dal bych ruku do ohně, že to byl on a jemu podobní, kdo mi podstrčili první fotku Beatles, sotva zřetelnou, cyklostylovanou, zoufale černobílou fotokopii z nějakého sovětského mládežnického časopisu, jehož jméno si už nepamatuju. V titulku se jim posměšně říkalo „poprygunščiky“ podle toho, jak poskakovali na pódiu, ale tenhle špílec nebylo jednoduchý docenit, protože je nikdo ve skutečnosti neviděl.Šabach mě ale pro jistotu hned orientoval správným směrem upozorněním, že Beatles jsou slušňácký sračky a ta správná muzika jsou Stouni, protože to jsou skutečný rockeři a navíc homosexuálové. Takže jestli tam někdy u školy stál rohatej a rozhazoval svoje sítě, tak to byl tehdy on a byl převlečenej za synka plukovníka lidově-demokratický armády, jak ho národu později předvedl Donutil v Pelíškách.

Základem všeho je mít dobrej plán. Ten můj spočívá v tom, že když o něm řeknu Štěpánovi, tak ten očistec, kterým momentálně prochází v Masečíně-Prasečíně, možná přežije.
Štěpán je člověk, se kterým jsem prošel vězením v Iránu i pákistánskou pekelnou dírou jménem Péšavár. Dávno předtím, než se stal titulkem ve zprávách a pionýrským táborem pro teroristy, který by nejradši vymazali americkou civilizaci z povrchu zemskýho. Což by se mimochodem nám se Štěpánem teda fakt nelíbilo. Americkou civilizaci máme totiž tak nějak neformálně dlouhodobě rádi, vždycky jsme ji obdivovali se vším všudy. Možná jsme byli trošku romantický naivové, protože jsme koneckonců bydleli v tom komunistickým lágru za železnou oponou, ale bylo to tak a důkazy existujou. Je taky fakt, že jsme se s tím nesnažili moc bojovat.
Tenhle můj kamarád je z definice subverzivní typ. Narušitel a korumpovatel čehokoli. Pochází z pražský česko-slovensko-židovský rodiny žijící v komunismu, což je samo o sobě anamnéza jako prase. Fascinovalo mě už to, že se jeho rodiče jmenovali Tibor a Melánie, že bydleli „dole v Praze“ v Dlouhý ulici, měli anglický auto, kterým nikdo nejezdil, a na stěnách originály českých mistrů, a taky služku, který se říkalo „pani“. Já jsem něco takovýho do tý doby znal jenom z filmu.
Byl vychován v lásce ke knihám. Neustále je nakupoval a hned vzápětí s náruživostí narkomana četl. Otec, ředitel knižního nakladatelství, mu otevřel neomezený úvěr v knihkupectví na Příkopech a jeho jinak velmi nezbedný syn ho vydatně využíval. Kolem pobíhali hodní strýčkové Ota Pavel a Arnošt Lustig. Dodnes tvrdí, že „dokud je co číst, tak není problém“.

S Amerikou to bylo ve Štěpánově rodině ovšem složitý. Otec ji nenáviděl, protože rodině odepřela azyl před Hitlerem a v jeho očích tím pádem rodiče odsoudila k smrti v Osvětimi. Tibor z toho vlaku do pekla utek, poslední tři roky války prožil v Budapešti a dokázal si pořídit tři různý identity, aniž by uměl pořádně maďarsky, což považuju za slušnej výkon. Sestra Edita, která se do tý Ameriky přece jen dostala včas, se mu to všechno snažila zpříjemnit zasíláním exkluzivních darů jeho roztomilým a zatraceně živým dětičkám. Proto měl Štěpán už v padesátých letech pravý džíny Levi Strauss. Žádný blbý tuzexový rifl e, ale regulérní „štrausky“, což bylo v těch dobách něco jako zlatej poklad na Stříbrným jezeře, pokud jste to uměli ocenit.
Štěpán je rovněž playboy v pravým smyslu toho slova. Práce ho nebaví, jeho oplétačky se zákonem jsou četné a prakticky nikdy nekončící. Rád překračuje hranice čehokoliv, a pokud možno nedovoleně. Nejde ani o to, dostat se na druhou stranu, jako o samotný fakt vniknutí do zakázanýho prostoru.
Takže možná nepřekvapí, že další částí Štěpánovy složité osobnosti, zmítané extrémními okolnostmi a chronickou krizí identity, je jeho láska k tomu, čemu se lidově říká omamné drogy. Začalo to substancemi cannabisového typu, posléze došlo i na halucinogenní extrakty, jakož i stimulanty. Ba ani opiátů se příležitostně nezříkal.
Vyzkoušel jsem s ním všechno, včetně kanadských čistidel na záclony. Na rozdíl ode mě Štěpán odmítal představu, že by snad droga mohla být nebezpečná. Svou mimořádnou soutěživost navíc prokazoval slovy: „Vemte si, jakej sajrajt chcete, já si ho vemu ještě vo trošku víc.“ Momentálně má za sebou dvacet let na pervitinu a deset let na inzulinu.
Ale každopádně to byl on, kdo ubalil toho jointa tehdy v létě, když jsem ležel na spartakiádním lehátku ve Van Nuys na předměstí L. A. a poslouchal ještě teplej výlisek Some Girls a uvědomil si, že Rolling Stones jsou tak zhruba totéž jako Žlutej Pes. Račte omluvit mou nadutost, ale ten materiál byl zřejmě fakt dobrej.
No, a tenhle člověk, který se protloukal životem ode zdi ke zdi a při tom vypadal trochu jako Alain Delon a trochu jako Steve McQueen, dneska vypadá jako Perníkovej táta a moh‘ by klidně hrát v tom seriálu na Nova Cinema. A pak že se našim seniorům neotevírají nový obzory…

Vložil: Adina Janovská

Tagy
kniha,
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace